Sexidol českých žen Roman Šebrle: Nevěra? Nic pro mé svědomí!

Tenkrát v rakouském Götzisu vcelku nečekaně zdolal český všeuměl jako první desetibojařskou hranici snů – 9000 bodů. Jako první v historii ji překonal o 26 bodů a jeho výkonu se od té doby nikdo nepřiblížil. Ani on sám...

Romane, tak už je to deset let...

„To je hezký, ne?“

Asi vás tehdy nenapadlo, že ten rekord bude platit ještě za deset let, že?

„No, tenkrát ne... Ale teď to potěší.“

Jak jste ten rekord tehdy bral?

„Opravdu jsem si myslel, že takové součty budu dělat závod co závod a ten rekord budu posouvat bod po bodu.“

Jako tyčkařky?

„Jo. Jenže hned v příštím závodě jsem pochopil, že jestli se k tomu ještě někdy dostanu, je třeba udělat tolik bodů, co jen to půjde. A vidíte, už na to nedošlo...“

A mohlo? Měl jste na to někdy?

„Měl, hlavně v letech 2003 a 2004. Ale už se to nikdy nesešlo. Buď jsem pokazil nějakou disciplínu, nebo mě zradilo zdraví. Sundala mě nějaká viróza nebo zranění.“

Zkuste si na ten rekordní víkend vzpomenout. Cítil jste v kostech, že se blíží něco velkého?

„To ani ne, i když jsem od posledních kontrolních závodů věděl, že mám velkou formu. Ale vybavím si hlavně dvě jiné věci – jednak že bylo úžasný počasí, oba dny jako malovaný, sluníčko, pětatřicet stupňů. A pak že jsme bydleli úplně jinde než obvykle a já dostal nádhernej pokoj v podkroví. Cítil jsem se v něm naprosto dokonale...“

O rekordu rozhodl váš heroický výkon v závěrečném běhu na 1500 metrů.

„Vydal jsem se jako nikdy, běžel jsem za hranicí možností. Obával jsem se, že na potřebný čas 4:25 nemám, ale skvěle mi tehdy rozběhl tempo Atilla Zsivóczky. V posledním kole jsem pak zaťal zuby a stlačil to na 4:21. V cíli jsem byl úplně mrtvej, ale šťastnej jako blecha.“

Vydělal jste na tom rekordu hodně?

„Úplný minimum! Dostal jsem klasickou odměnu za vítězství a nějakou prémii. Ani nevím kolik. Jestli dvacet tisíc dolarů? Což je relativně prd... Na mistrovství světa bych za to dostal  pětkrát tolik...“

Ale v dlouhodobém horizontu jste ten rekord zpeněžil, ne?

„Ani to bych neřekl. Pro mé živobytí bylo rozhodující spíš to, že jsem pravidelně vozil ze světa medaile. A že jsem vyhrál olympiádu. Ale dalo se vydělat mnohem, mnohem víc. Jen bych musel mít jiné manažery. Bohužel jsem se tehdy nechal zastupovat nesprávnými lidmi...“

Ještě jedna důležitá otázka: jak dlouho vám ten rekord bude patřit?

„Jó, kdo ví...? Ale divil bych se, kdyby padl nějak brzo. Bryan Clay na to měl, ale už taky není nejmladší, už bych byl překvapen, kdyby to poskládal. Nejbližší adept tak je mladej Američan Ashton Eaton, ale u něj to taky nebude otázka roku dvou. V sedmiboji je naprosto famózní, ale musí se ještě doučit vrhy...“

JAKO JÁGR?

A vy sám? Jak se smiřujete s postupným poklesem výkonnosti?

„Normálně. Roky člověk nezastaví... I když takový Jarda Jágr patří v devětatřiceti pořád k nejlepším. Hokej sice není atletika, ale i tak se za těch dvacet let strašně zrychlil a on se tomu dokázal dokonale přizpůsobit. On je zkrátka fenomén, jaký se rodí jednou za sto let. Všechna čest.“

A to ještě nekončí! Jak dlouho hodláte vydržet vy?

„Příští sezona by měla být asi poslední.“

S loučením na olympiádě v Londýně?

„To ještě uvidím, jak se bude sezona vyvíjet. Třeba se mi bude chtít jet ještě naposledy do Talence...“

A potom?

„To uvidíme. Budu se muset rozhodnout, jestli nejít trénovat třeba do zahraničí.“

A je tam o vás zájem?

„Snad... Už v Pekingu za mnou přišli z Kataru, abych jim šel dělat šéftrenéra.“

To musela být superlukrativní nabídka! Kolik vám nabídli?

„Ani jsem neměl odvahu se zeptat! Řekl jsem jim, ať přijdou, až skončím. Třeba to bude tak zajímavý, že do toho půjdu. Anebo nebude a třeba zkusím navážno ten golf. Klidně se pak odstěhuju do Ameriky za dobrým koučem. Když už, tak už...“

S vaší profesí jste pořád na cestách. Máte z tréninkových deníků vypsáno a spočítáno, kolik času jste strávil mimo domov?

„To nemám, ale bylo by určitě zajímavý jednou to udělat. Vím ale, že jsem byl letos už podvacáté v Jihoafrické republice a že jsem tam strávil dva roky života! Jen tam a zpátky jsem nalétal 400 tisíc kilometrů.“

Těšíte se tam ještě?

„Pokaždý! Já hrozně rád jezdím na soustředění, i když se mi stýská po rodině. Ale vím, že tam udělám největší kus práce, ohlídám si tam vitaminy, stravu, že tam prostě dám tomu sportu úplně všechno.“

To doma nejde? Proč?

„Tak třeba proto, že je doma ta věčně plná lednička...“ (smích)

Jak jí budete odolávat, až seknete s atletikou? Nebojíte se, že ztloustnete?

„Na to jsem sám zvědavej! Asi něco naberu, ale snad to bude v normě. Nepřejídám se, ale jím hodně sladkýho. A miluju tatarku...“

Vy jste byl vždycky sexidol českých žen. Lichotilo vám to?

„Komu by nedělal dobře zájem opačného pohlaví? Ale na druhou stranu jsem dobře věděl, že to byl hlavně odraz toho, že jsem úspěšnej a populární. O co jsem byl dřív víc sexy než dnes, že už v anketách nefiguruju? Proto jsem to nikdy nepřeceňoval...“

I MY SE HÁDÁME

Vy jste také nikdy neopomněl deklarovat, že jste šťastně ženatý. Byl to kalkul? Budování ochranného valu před ctitelkami?

„Víte, já mám rád svůj klid. A pak mám taky svědomí. Takový, že je asi jiný, než mají někteří jiní chlapi. Takže i když na mě dělala oči spousta krásných žen, nikdy jsem ten práh nepřekročil. Raději ne...“

Dostal jste někdy i úplně nepokrytý návrh na sex?

„No ježišmarjá! To je jasný, že jo.“

Bylo někdy těžké to odmítnout?

„Vůbec ne. Tyhle nepokrytý nabídky bych odmítl, snad i kdybych byl sám!“

Posílaly vám fanynky v dopisech kalhotky a podprsenky?

„To ne. Spíš když jsem se někde objevil, tak to na mě zkoušely.“

Balili vás i chlapi?

„Asi jo, ale to jsem nikdy neregistroval. Na to mě vždycky upozorňovala až manželka. Dívej, ten po tobě furt kouká...“

Vy s manželkou působíte jako dokonale šťastný pár...

„A to existuje? Podle mě ne. I my se občas pohádáme.“

Ale nějakou vyloženou krizí jste si neprošli. Nebo ano?

„To ještě ne. A doufám, že ani neprojdeme.“ (odklepává na dřevo)

Čím to, že jste si tak dobře vybral?

„To je náhoda. Vyloženě náhoda. Asi si jen sedíme, a navíc zatím nemusíme řešit takové ty existenční problémy, které asi v jiných párech způsobují ty nejzásadnější třenice.“

Máte dvě krásné děti. Rostou i z nich sportovci? Příští šampioni?

„To je otázka. Zatím z nich rostou sportovci a to mi stačí. Protože sport je výbornej, učí lidi dodržovat určitá pravidla, vede je dobře životem. Je škoda, že se na tohle v české společnosti nepamatuje. A ono se to té republice bohužel vrátí v množství pirátů silnic a jim podobných... My jsme proto aspoň s Robertem Změlíkem (rovněž bývalý desetibojař – pozn. red.) oživili někdejší odznak zdatnosti v projektu Odznak všestrannosti olympijských vítězů.“

Nicméně – když váš Štěpán sportuje, exceluje?

„Zatím hraje fotbal za Aritmu a patří k těm lepším. Je ročník 2002, ale pravidelně hraje se staršími. Mezi vrstevníky je nejlepší.“

A dcera?

„Kačka je pohybově asi ještě nadanější. Zatím koketuje s tenisem a dostává takovou všeobecnou pohybovou průpravu. Ale jestli to bude na vrcholový sport, ukáže až čas...“

Ještě poslední věc – jak se vede vašemu sportcentru, do kterého jste investoval 40 milionů?

„Tak to je spíš otázka na Roberta Změlíka, který si je na deset let pronajal. Určitě se to lepší rok od roku, skvěle nám jede zejména tenis. Už si to na sebe vydělá.“

Takže dobrá investice?

„Ještě asi není čas na hodnocení, ale zatím si nestěžuju. Kdyby cokoli, prodat se  to dá vždycky...“

Jak vznikal rozhovor

Romana Šebrleho znám již třináct čtrnáct let. Dělal jsem s ním desítky rozhovorů, velkých i těch letmých za poklusu při jeho velkých závodech od australského Sydney po kanadský Edmonton. Troufám si říct, že jsme přátelé, už proto, že naše manželky spolu kdysi trénovaly a dodnes se kamarádí a navštěvují.

Vždy mi tak řekl o kousíček víc než některým jiným novinářům. A snad je to i případ tohoto rozhovoru... Povídali jsme si skoro hodinu na sluníčku u jeho sportcentra v PrazeVokovicích a on co chvíli spokojeně přejel očima naplněné tenisové kurty. Klábosili bychom asi déle, jenže opodál už si chystal nádobíčko štáb České televize... I tak mi stačil říct spoustu zajímavého, a to i o tématech, jimž se mnozí vyhýbají, například o nevěře. Tak snad jste si početli...

Romanova NEJ...

NEJlepší závod? „To by musela být olympiáda v Aténách 2004. Svěťák je svěťák, ale olympiáda je závod, pro který člověk čtyři roky maká a musí se mu povést. To byly ty největší emoce, užil jsem si ho, šlo mi to. Byl nejhezčí a nejtěžší zároveň.“

NEJtvrdší závod? „Ta další olympiáda v Pekingu, kde mě skolilo astma takovým způsobem, že jsem po čtyřstovce vážně myslel, že umřu.“

NEJtěžší chvíle? „Sportovně určitě mistrovství světa v Helsinkách 2005, kde nás nesmyslně obvinili z dopingu kvůli injekci glukózy. Celému světu to vysvětlovat, to bylo vážně nepříjemný. Ale jsou ještě nesrovnatelně horší věci. V dětství se mi před očima utopil kamarád, později jsem zažil strach o vlastní dítě, když jsem byl na soustředění v Africe a vyděšená žena mi volala, že Štěpán asi umírá. Vezla ho v bezvědomí do nemocnice, měl febrilní křeče. To jsou okamžiky s čímkoliv ze sportu nesrovnatelné...“

NEJlepší kamarád? „To je Dušan Urban. Kámoš na celý život. Ale i ze sportu mám řadu vynikajících kamarádů – ať je to čtvrtkař Richard Svoboda nebo z dřívějška Honza Poděbradský. S ním jsem si neskutečně rozuměl. Anebo ze světa – Atilla Zsivóczky.“

NEJvětší trapas? „Já moc nepiju, tudíž ani moc nevydržím. Takže když se v Havířově loučila Šárka Kašpárková, tak mě tam strašně opili a já pak držel v náruči starostku Havířova a vyřvával v rytmu YoYo Bandu: »Tam v Karviné, v Karviné...« To jsem o sobě nevěděl...“

NEJvětší klika? „Tak to je jasný. Když mě v Africe trefili tím oštěpem a  přežil jsem to. To bylo vážně o fous...“

Roman Šebrle

Atlet – vícebojař

➤ Narozen: 26. listopadu 1974 v Lanškrouně

➤ Výška/váha: 186 cm/88 kg

➤ Klub: Dukla Praha

➤ Největší úspěchy: Olympijský vítěz z Atén 2004, trojnásobný mistr světa (2x v hale), pětinásobný mistr Evropy (třikrát v hale). Celkem má z velkých podniků 18 medailí. Drží světový rekordv desetiboji (9026 bodů/2001) a evropský rekord v halovém sedmiboji (6438 bodů/2004).

➤ Rodina: Manželka Eva (34), syn Štěpán (8), dcera Kateřina (5).

➤ Motto: „Je hodně povolaných, ale málo vyvolených.“

Fotogalerie

11 fotografií