Jéžiš, to je celej Leoš!

David Suchařípa ví, že otec by z některých jeho představení nadšený nebyl, ale…

Hrajete v divadle, televizi, ve filmu, to je dost velké pracovní vytížení. Zvládáte to skloubit s rodinou?
„Jsem rozvedený a mám desetiletého syna Daniela. Takže je to složitý. Synka vidím míň, ale naštěstí jsme s bývalou ženou oba rozumní a Dana si můžu brát kdykoli. A aby toho nebylo málo, tak mám ještě přítelkyni Danielu v Rožnově pod Radhoštěm. Ale snažím se to skloubit, jak se dá.“ (smích)

Jak se synem trávíte společné chvilky?
„Občas s ním chodím na fotbal, moje srdíčko je totiž sparťanský. Jezdíme do Harrachova na horská kola, v zimě lyžovat, občas na tenis. Nedávno dostal Dan skateboard, a už mi ukazoval nějaké kousky, je hodně šikovný.“

Myslíte, že z něj bude taky herec?
„Je mu deset, takže těžko říct. Je hodně chytrý, asi půjde studovat gymnázium. A na gymplu se rozhodne sám, do ničeho ho tlačit nebudu. On herecký život není žádný med. Je hezké, když máte příležitosti a jste vidět. Ale když máte jen divadlo, tak máte za tu dřinu směšné peníze.“

Jak jste se k herectví dostal vy?
„Já byl v divadle odmalička a ta atmosféra mě okouzlila. Chodil jsem do dramatického kroužku a v patnácti jsem šel na konzervatoř.“

Jak se na to tvářil otec?
„Fandil mi. Od začátku. Dokonce mě připravoval na přijímací zkoušky. Tehdy ještě nebyl známý, znal ho jen úzký kroužek divadelníků. Když jsem se hlásil na školu, tak ho ještě lidé na ulici nepoznávali.“

Jak se s ním vyrůstalo?
„Měli jsme skvělý vztah, byli jsme spíš kamarádi než otec a syn. Já ho měl strašně rád a mám pocit, že on pro mě měl taky slabost. (smích) Byl moudrý a dokázal mě naučit strašně moc věcí. Nebyl to člověk, který by poučoval a vnucoval své názory, ale dokázal mě hodně ovlivnit.“

Máte nějakou vlastnost, kterou jste po otci zdědil?
„Já jsem úplně celej po tátovi! To není jen jedna výrazná vlastnost, ta podobnost je komplexní.“

Kdyby teď hodnotil vaše role, chválil by, nebo nadával?
„Není to tak dlouho, co umřel. A já od té doby moc nového nenatočil. Ale táta nebyl člověk, který by přišel a řekl: Je to špatně. Spíš jsme si o tom povídali. Hodnotil celek, ne jednotlivce. Hlavně chápal, že jsem odešel z angažmá v Hradci Králové, kde jsem mohl být ještě spoustu let jedním z pilířů souboru. Divadlo tenkrát dostalo dvakrát cenu Alfréda Radoka. Mohl jsem hrát nádherné role, ale já odešel, protože se naskytla šance být na volné noze, a dostat za to aspoň trochu slušně zaplaceno. I když z některých představení, které hrajeme dneska, by asi nadšenej nebyl. Ale určitě by chápal, proč to dělám. Aby se lidé bavili.“

Srovnávají vás kolegové s otcem?
„Ne, i když čas od času někdo řekne: »Jéžiš, to je celej Leoš!« To se mi stává.“

Předal vám nějaké moudro, na které nikdy v životě nezapomenete?
„Abych nepodváděl na jevišti a byl poctivý sám k sobě.“

Když přeskočíme generaci – jak to nese váš syn, že má známého otce?
„To netuším, nikdy jsme se o tom nebavili. Ale přijde mi, že to ani nevnímá. Snad z toho nemá žádné trauma.“ (smích)

Dají se vůbec v takovém časovém zápřahu stíhat koníčky?
„Dají. Volný čas trávím hlavně sportem, pro mě je to obrovský relax. Z hlavy mi vždycky úplně všechno vyšumí. Hodně se věnuju fotbalu.“

A nedávno jste začal jezdit na koni.
„Teď s Českou televizí točíme film Zajatci ďáblova chřtánu, a tam musím jezdit na koni. A tak mě to chytlo, že jsem se rozhodl, že začnu chodit do jízdárny. Koně mě nabíjejí, dávají mi energii.“

Nebojíte se nehody?
„Nedávno mě shodil hřebec kamaráda, pěkně si mě vyzkoušel. Poposkočil si do strany, a už jsem letěl. Naštěstí to nebylo nic vážného, dopadl jsem na zadek.“

Jste taky velkým fotbalovým fanouškem, dokonce i místopředsedou občanského sdružení Real Top Praha, které pořádá charitativní fotbalové zápasy známých osobností…
„S kamarády jsme se scházeli každou neděli zahrát si fotbal a přemýšleli, jestli tomu nemůžeme dát nějaký smysl. Pak přišel kamarád Saša Smita, který je teď předsedou Realu, s nápadem vytvořit fotbalový tým osobností, který bude hrát exhibice. Takže jsme začali pořádat charitativní zápasy, jejichž výtěžek jde na dětské domovy, dětské onkologie nebo pro nadace, které děti podporují. Máme okruh kamarádů, kteří za nás hrají a nedostávají za to ani korunu. Ty lidi fotbal umí, hrají ho rádi a srdcem, třeba Ivan Trojan je obrovský bojovník.“

Čeká vás nějaký nový film?
„S Vítkem Olmerem začínám točit film o cestování časem, kde bych měl mít roli zbojníka z 16. století, který se dostane do současnosti. A v lednu bychom měli začít točit pokračování seriálu Zdivočelá země, tentokrát z roku 1968.“

Autor: Leni Kabeláčová
Foto Aha!: Marek Pátek a ČTK