»Tryskomyš« Míša Maurerová, hvězda seriálu Ulice: Učím holčičky sex!

Jaká je herečka, které kolegové přezdívají »tryskomyš«?

V seriálu Ulice hrajete ztřeštěnou kadeřnici Digi. Máte s ní nějaké společné rysy?
„Scenáristi to vlastně píší podle mě. Já jsem Digi a Digi jsem já, vzájemně se trošku prorůstáme.“

Jaká jste vlastníma očima?
„Impulzivní, ukecaná, temperamentní, ztřeštěná. Jsem v podstatě Digi, ale s malým rozdílem – mám vztah a nejsem z děcáku. Ale stejně jako ona se snažím montovat lidem do životů v dobré víře, že jim pomůžu, a někdy to nedopadne. Obě jsme glosátorky situací a máme rádi prču.“

Proto jste si od kolegů získala přezdívku »tryskomyš«?
„To je kvůli mé rychlosti. Strašně rychle mluvím. A tím, že jsem Míša, se ta myš sama nabízí. A trošku tak i vypadám.“ (smích)


Seriál Ulice vás dost proslavil. Užíváte si slávu?
„Užívám. Je to příjemný. Pro herce je to jedna z mála satisfakcí a zpětné vazby, kterou má. Mám štěstí, že je moje role veskrze sympatická, takže lidi i sympaticky reagují. Horší to mají kolegyně, které hrají potvory. I když jsou v civilu hrozně hodné, tak to někdy nemají jednoduché. Ale nedokázala bych slávě obětovat soukromí.“

Ale soukromí si nijak úzkostlivě nechráníte…
„O mém životě se toho ví hodně. Už čtyři a půl roku mám přítele. Právě jsme se přestěhovali za Prahu, takže si zvykám na život na vesnici. Jsem holka z paneláku, takže je to pro mě dost změna.“

Takže budete hospodyňka, která se doma stará o slepice a králíky?
„Měla jsem takovou představu. Babička vždycky říkala, že domácí vajíčka a mlíčko jsou nejlepší. Ale budu s tím muset počkat, teď bych to nezvládla obhospodařit. Slepice by za chvilku stejně skončily u mě v pokoji, neli v posteli, protože mám ke zvířatům až příliš přátelský vztah.“ (smích)

Vzhledem k vašemu temperamentu to má prý váš přítel s vámi těžké…
„Se mnou to mají těžké všichni chlapi. (smích) Myslím, že je někdy lepší se zdravě pohádat a pročistit vzduch než to v sobě dusit. Když mám vztek, tak ho vykřičím, a za pět minut je to spláchnuté.“

Takže u vás létají talíře?
„To zase ne. Máme moc pěkné nádobí, byla by ho škoda.“ (smích)

Vdávat se nechcete, ale o miminko se prý pokoušíte už dlouho.
„Hodně dlouho... Ale postihla mě známá civilizační choroba – čím víc se snažím, tím spíš to nejde. Není to jako ve středověku, kdy se žena otřela o muže, a čekala jedno dítě za druhým. Našla jsem chlapa, se kterým chci vychovávat dítě. Teď je to moje priorita.“

Jaký vy máte vztah s rodiči?
„V osmnácti jsem odešla z domova a potloukala se po podnájmech. Byla jsem dítě ulice. Vztah s našima mám dobrej, hodně mě podporují, i když jsou oba z úplně jiné branže. Máma je inženýrka a táta doktor. Ze začátku měli pocit, že plýtvám svojí inteligencí. Ale dneska jsou na mě pyšní.“

Vychovávali vás přísně, nebo jste rostla jako dříví v lese?
„Máma byla hodně přísná, ale nechala mě, abych si kokos nabila sama. Ale já jsem takový svéráz a samorost, takže jsem se z větší části utvořila sama.“

Byla jste dítě ulice, a tam je nebezpečno. Neohrožovaly vás třeba drogy?
„No jo, ale pak se projeví právě výchova. To je ten majáček, který varovně zabliká. Ke všemu jsem si trošku čuchla a otřela se o to, to bych nebyla já. Jsem strašně zvědavá a byla jsem hodně velkej ďábel. Ale nepoznamenalo mě to. Nespadla jsem do žádného fetu, do špatné party ani do vykrádaček. Proplula jsem tím, ale o to větší mám strach o své dítě. Až bude dospívat, bude všechno ještě dravější, krutější a nebezpečnější.“

Působíte jako velká slušňačka. Máte vůbec nějakou neřest?
„Mám spoustu neřestí, ale budu to zatloukat. (smích) Popravdě nesnáším samotu, takže se obklopuji lidma a pořád někomu volám. A jsem ulítlá na hadry. Za ty utrácím neskutečné množství peněz. Je to mamon! Ty věci někdy ani nenosím, ale musím je mít. Je to posedlost, za kterou se stydím.“

Poslední dobou se kromě herectví věnujete i dětem z dětských domovů…
„Dávám jim čas a zážitky. Dětem v dětských domovech není špatně, problém nastává, když ho opustí. Musí si najít bydlení, práci, začít od začátku a samy. Polovina z nich to nezvládne, a končí na ulici. Pochopila jsem, že je nutné jim vstup do života usnadnit. Tak jsme společně s Jablonexem udělali projekt Korálky dětem. Děti vyrábějí šperky, které se prodávají v prodejnách Jablonexu. Utržené peníze jdou na účty dětí a dostanou je v osmnácti letech.“

Ale věnujete se i náctiletým. Píšete intimní poradnu v časopise Bravo girl.
„Zastydla jsem v pubertě. (smích) Měla jsem pubertu složitou a hodně jsem se s tím prala. Tenkrát jsme se neměli kde svěřovat, o sexu jsme se moc nebavili. A teď mám pocit, že můžu být pro ty holky starší a zkušenější kámoška.“

Šokoval nebo překvapil vás nějaký dotaz? Učím holčičky sex!
„Mě překvapuje hlavně ta otevřenost. Vyrostla jsem v generaci, kdy rozebírání sexu nebylo úplně běžné. Je to fajn, na sexu a věcech kolem není nic špatného. Minule se jedna holčička ptala, jak má masturbovat. Nejdřív mě odpálila ta upřímnost. Ale snažila jsem se odpovědět, jak nejlépe umím.“

A jak vy vzpomínáte na své první krůčky v sexuální oblasti?
„Byla jsem zvídavá holka. Chlapi jako fenomén mě fascinovali, fascinovala mě chlapská nahota. Měla jsem spoustu kluků, už ve školce jsem je líbala. Ale moje sexuální začátky byly naprosto v normě. Nezačala jsem ani brzo, ani pozdě. Ale čím jsem starší, tak chci být spíš dobývaná.“

Máte problém, když se máte před kamerou svléknout?
„Před lety jsem měla sled snímků, kde mě pořád svlíkali. Docela mě to překvapuje, vzhledem k mé »vybavenosti«. Mám klučičí postavu, takže s tím mám trochu problém. Jsem v tom hrozný stydlín.“

Takže vás asi nemůžeme čekat odhalenou v Playboyi…
„Na aktech a uměleckých fotkách nevidím nic špatného. Ale mám pocit, že moje tělo by chlapy nezajímalo tolik jako těla jiných kolegyň, které se pro Playboy svlékly. Já jsem žádnou takovou nabídku nedostala a asi ani nedostanu.“

Říkáte, že máte chlapeckou postavu, ale nevypadáte, že byste z toho měla trauma.
„Já si z toho dělám legraci. Vždycky jsem chtěla být ta holka s dlouhýma červenýma nehtama na vysokých podpatcích, které se při chůzi houpou prsa, s velkým výstřihem a hlubokým pohledem zelených očí, za kterou se chlapi otáčejí. Ale nejsem taková. Ale zase spousta chlapů mě chce právě proto, že jsem jiná. Tak jsem se smířila s tím, jaká jsem, a nemám z toho mindrák. Všichni máme své klady a půvaby. I já si na sobě našla věci, které se mi líbí.“

Co třeba?
„Moje pihy. Jako malá jsem si je škrabala nožem, že je nechci. Vypadala jsem jako kluk, krátké vlasy, žádná prsa a pihy. A teď jsem za ně ráda.“

Autor: Leni Kabeláčová
Foto Aha!: Marek Pátek a archiv Míšy Maurerové