diskuse 02.01.2011  12:00
ROZHOVOR V seriálu Ulice se v roli Aničky objevuje již šest let, hraje ve dvou divadlech, dabuje a úspěšně se věnuje bojovému sportu wu šu.
Vytisknout článekPoslat článek emailem |

Před lety se dokonce v této disciplíně zúčastnila mistrovství světa, kde obsadila skvělé čtrnácté místo. Herečka Ljuba Krbová (52), manželka spisovatele a novináře Ondřeje Neffa (65), je stále plná energie a na rozhovor pro Nedělní Aha! si našla čas i během hektických svátečních dnů.

V seriálu Ulice hrajete již šestou sezonu. Nepřipadá vám to někdy jako váš druhý život?

„S manželem Ondřejem si říkáme, že je to vlastně takový paralelní svět. Díky tomu, že mě scenáristé zahrnují tak zajímavým příběhem, jsem moc napjatá, jak to půjde dál. Mám totiž ráda lidi, kteří když projdou nějakým průšvihem, nezahořknou, a v životě je to naopak posílí. Stejně bych si přála, aby to tak bylo i s Aničkou, a proto se snažím tu myšlenku vnuknout i našim autorům. Bylo by moc fajn, kdyby to Anču posílilo a kdyby se k tomu postavila v tom pozitivním slova smyslu a začala tím pro ni i nová a dobrá kapitola.“

Máte s pekařkou Annou Liškovou něco společného?

„Myslím, že jsme hodně odlišné. Jako herečka jsem moc vděčná, že tuto sezonu už to nebyla ta neustále chápavá a hodná Anička, která štupuje ponožky, přišívá knoflíky a vaří teplé večeře. Jsem ráda, že tam nastaly dramatické situace a velký zlom. Scenáristé mě příjemně překvapili, že Aničku vybavili těmi působivými scénami.“

Stalo se vám někdy, že s vámi, třeba na ulici, jednali lidé jako s Aničkou?

„Stává se mi to docela často, naposledy na Moravě. Proti mně šel takový chumel žen, najednou mě začaly okukovat a jedna povídá: »Ta Anička je stejně malá jako já.« Také v době, kdy od Aničky odešel manžel za její nejlepší kamarádkou, mě na ulici oslovovaly ženy, od kterých bych to ani nečekala, a svěřovaly se mi s podobnými problémy.“

Anně Liškové odloudila manžela její nejlepší kamarádka. Umíte si představit stejnou situaci ve skutečnosti?

„Když se něco takového stane, je to situace opravdu nezáviděníhodná. Ale, pokud vím, takové věci se dějí. Setkala jsem se s mnoha divačkami, které podobné zkušenosti mají. Nebyly to v jejich případech zrovna nejlepší kamarádky, ale třeba sousedky a podobně. Není to tedy asi zas tak nezvyklé a stává se to.“

Dokázala byste takové »kamarádce« odpustit?

„Já všechny věci, které přijdou, řeším aktuálně, takže ... Upřímně vám řeknu, ani se nechci zabývat otázkou, že by se mi taková věc stala. Možná proto víc kamarádím s klukama.“ (směje se)

Možná byste v praxi použila bojové umění, kterým se už několik let zabýváte?

„Ne, ne, ne. Tam nám vštěpují do hlavy, že bojová umění se používají pouze na obranu jiných bezbranných. Jsteli napaden sám, rychle utíkejte a hlasitě volejte o pomoc.“

Jak jste se vlastně k bojovému umění dostala?

„V devadesátých letech jsem viděla v parku, jak tam nějací lidé dělají něco divného, co trochu připomínalo tanec. Dozvěděla jsem se, že cvičí taiči, a začala jsem se o to zajímat. Postupně jsem to rozšířila o dynamičtější styly a dnes již to je součástí Ljuby Krbové, protože si život bez bojových umění nedokáži představit. Je to navázáno nejen na spousty kamarádů, které během té doby získáte, ale i na spousty knížek, které přečtete. Začnete se zaobírat asijskou filozofií, která je úžasná a která vás samozřejmě ovlivní. Jsem hrozně ráda, že mě to potkalo, a asi se to tak mělo stát.“

Dosáhla jste úspěchu na mistrovství světa ve wu šu, kde jste skončila čtrnáctá...

„To je tak trochu legrační. Protože je wu šu bráno i jako sportovní odvětví, soutěží se v něm a já jsem to na začátku brala jako motivaci, která mě hnala dopředu. Zúčastnila jsem se mistrovství světa, ale když jsem tam viděla cvičit Asiaty, tak jsem pochopila, že jsem vyrostla v jiné kultuře a že nemá smysl tvářit se čínštěji než Číňan. Můžeme si z toho zkrátka vzít to pozitivní, ale říkám – nemám šikmé oči a rozhodně bych v tom nemohla být nikdy tak dobrá jako Asiaté. Když si tuto myšlenku vezmete za svou, tak s tím již nemáte další problém.“

Předpokládám, že na tom mistrovství světa vás ale nebylo jenom čtrnáct. Takže o neúspěchu se snad mluvit nemůže!

„Nebylo tam jenom čtrnáct lidí, ale ta úroveň Asiatů je někde jinde. Pokud se ovšem jako běloch nerozhodnete setrvat pět let ve wu dangském  klášteře. Pak máte možnost dosáhnout jisté úrovně, o které mluvím a na které Asiaté jsou.“

Mezi vaše koníčky patří také cestování. Kde jste byla naposledy?

„Naposledy jsme byli s manželem v Tibetu a Nepálu. Byla to cesta, při které jsem si sáhla až na samé dno. Setkali jsme se tam s velkou bídou a velmi těžkými životními podmínkami. Když se nepohybujete ve čtyřhvězdičkových hotelech, dostanete se k lidem blíž a člověk si uvědomí, v jakých luxusních podmínkách si tady žijeme. I když občas nadáváme a stěžujeme si.“

Vaše dcera Anna Marie jde ve vašich hereckých šlépějích?

„Ne, dcera nejde v mých šlépějích. Říkám jí Áňa, je jí třiadvacet a studuje práva. Jsem moc ráda, protože na rozdíl ode mě je to taková vysoká a energická amazonka. Ve svých maminkovských snech sním o tom, že to bude jednou právě ona, kdo očistí českou justici.“

Na nedostatek práce si určitě stěžovat nemůžete. Na čem kromě Ulice pracujete a jakým pro vás byl rok 2010?

„Kromě dabingu hraji ve Strašnickém divadle, v Divadle Bez zábradlí a občas natáčím v rozhlasu. Jinými slovy, i když pro seriálovou Aničku nebyl tento rok příliš šťastný, Ljuba Krbová si nestěžuje.“



Autor: Jaroslav BENDA
reklama
zpět do kategorie Žhavé drby