Legendární »Krakonoš« František Peterka: 88 let, 40 operací, a furt ho chtějí ženské!

František Peterka (88), nejslavnější ranař českého filmu, pohádkový Krakonoš, ale i zlomyslný pan Bartáček a spoluhráč Ivy Janžurové (69) z komedie Zítra to roztočíme, drahoušku je už přes dvacet let v hereckém důchodu. Nikdo nechápe proč. Tak vitálního »důchodce« aby člověk pohledal.

„Mám za sebou čtyřicet operací. Skalpovali mi kůži na nohou, vzali mi operativně lýtko a přišili ho zepředu na kost, aby byla krytá. A na tom všem mám ortézu,“ říká dnes Peterka, který zmizel z očí veřejnosti před více než dvaceti lety. Známý řimbaba se neobejde bez berlí a přišel i o vyhlídku, že by je kdy odhodil.

„Taky mám jednu nohu o čtyři a půl centimetru kratší, takže kulhám. Teď jsem byl asi čtrnáct dní v nemocnici, měl jsem kdysi zlomený krček, a jak kulhám, tak jsem se bál, jestli ho nějak nepáčím. Ale nic se prý nehnulo. Nabízeli mi, že mi nohu znovu zlomí a zafixují, aby mi kost o ty čtyři centimetry narostla a mohl jsem chodit zase bez berlí, ale při představě, že bych byl zase půl roku v nemocnici, jsem odmítl,“ dodává oblíbený herec, který k sobě po dlouhé době pustil novináře.

Každé ráno vyráží o dvou berlích na špacír a ve volných chvílích sepisuje vzpomínkovou knihu. Očím veřejnosti se moc nevystavuje, nedávno však svolil k rozhovoru pro magazín Top Star televize Prima. A deník Aha! získal exkluzivní přepis všeho, co se do televize nevešlo!

Pane Peterko, jak to děláte, že pořád vypadáte o generaci mladší?

„Tohle mi říká – skutečně každou chvíli – množství lidí. Říkám jim: Vy si mě zřejmě pletete s bráchou, s tím dědkem, který hrál divadlo. Já jsem ten mladší!“ (smích)

Narodil jste se v Praze, ale po škole z ní odešel. Proč?

„Tenkrát, když jsem začínal, jakmile člověk vyšel z konzervatoře, tak se stal vlastně cestovatelem. Ředitelé divadel objížděli angažmá a lanařili k sobě herce. A naopak – herci si mezi sebou říkali, kde kdo režíruje a kde by to chtěli zkusit. Takže člověk než zakotvil, prošel si řadou angažmá po republice – a to byla velká škola. Protože když se někde zastavíte, je to stagnace.“

Kde všude jste hrál?

„Začal jsem v Uherském Hradišti, tam jsem byl čtyři roky. Pak jsem šel na tři roky do Liberce, odtud do Olomouce a z něj zase zpátky sem do Liberce. Ale to bylo proto, že moje nastávající tehdy byla z Liberce. Už jsem v Liberci zůstal a usadil se.“

Vrátit se do Prahy vás nelákalo?

„Mě to do Prahy nelákalo, ale naopak mě lákali do Prahy. V roce 1949 jsem se zúčastnil druhého ročníku takzvané divadelní žatvy. Komise kritiků a diváků musela za tři měsíce zhlédnout asi šedesát představení. Obodovali si každého herce a já se dostal mezi sedm nejlepších. To byli tři senioři a čtyři junioři – já, Króner, Lackovič a Lampa, kterého jsem už pak později nevídal. A vinohradské divadlo okamžitě projevilo zájem, abych k nim šel hrát. Já cukl.“

Víc než k divadlu jste prý celý život tíhl spíše ke sportu?

„Já byl v mládí mimořádně hubenej. Pak že bych měl teda dělat nějaký sport – a máma mě viděla na vodě. Ale táta, že mě dá do těžkoatletickýho klubu. Jmenoval se Helas Košíře. Tenkrát se dělaly pohromadě disciplíny řeckořímský zápas a vzpírání. Začal jsem tam trénovat, a tím jsem začal ztrácet hubenost a získával sebevědomí.“

PRAVDIVÁ CIKÁNKA

Bylo někdy období, kdy jste váhal, jakou životní dráhu zvolit?

„Domníval jsem se, že sport je to pravé pro mě, ne divadlo, které nedělám rád. Tenkrát jsem také v divadle v Hradišti oznámil, že skončím a že budu dělat přijímačky na katedru tělesné výchovy. Nakonec jsem se nechal udyndat, že odehraju premiéru jednoho nazkoušeného představení. Pak přišla ta divadelní žatva a prásk ho, já dostal ocenění. To zřejmě poslal Bůh znamení, abych zůstal. Nešel jsem tedy dělat ty zkoušky, řekl jsem si, že můžu cvičit v divadle, koupil jsem si za tři tisíce olympijskou činku a začal trénovat tam.“

Takže o tom rozhodl osud?

„Kdysi mi cikánka hádala z ruky. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nebudu mu věřit. V té době jsem chodil na konzervatoř čtyři měsíce – a už nerad. A ona mi řekla: Mladý pane, vy jste umělec a budete vyznamenanej. Mně naskočilo, že asi jako voják. Ale ona že jako umělec. A že nebudu šťastný v manželství ani v lásce a budu mít dvě děti. Že nikdy nebudu bohatý, ale ani nebudu mít nouzi. A že až mi bude hodně let, budu mít úraz nohou. Velikej. Se kterým budu dlouho v nemocnici. Ale že tam neumřu, protože mám velkou životní sílu.“

Život jste tedy spojil s divadlem v Liberci. Byl jste tam šťastný?

„Já jsem byl první herec tady v divadle, který začal filmovat. Ale ředitelství mi to nepřálo. Třeba jsem přišel, že mě zastavují lidi a že bych potřeboval fotografie, aby byly k dostání třeba v předprodejích, že by to rádi. Ředitelova tajemnice mi řekla, že pokud o to tak stojím, ať si je pořídím sám. Namítl jsem, že to nechci pro sebe, že mě o to žádají lidé, ale bylo mi řečeno, že tady nechtějí dělat z herců hvězdy jako v Hollywoodu. Pak mě nechtěli pouštět ani na filmování… Když jsem to řekl na Barrandově, tak se chytali za hlavu. Byla v tom strašná závist.“

Ani to vás nepřimělo k odchodu jinam?

„Když jsem to říkal v Praze, chtěli, abych se vykašlal na divadlo a upsal se na Barrandově. Protože tenkrát žádnej jinej chlap takovouhle vazbu neměl. Dával jsem čince absolutní přednost. To byl můj svět, na kterém mi záleželo. Takže by se dalo s nadsázkou říct, že jsem při tom cvičení dělal i divadlo.“

TICHO S JANŽUROVOU

Natočil jste desítky filmů, bavilo vás alespoň filmování?

„To vám dám strašnou odpověď. Snad při jediným filmu, při Černém praporu z roku 1957, a možná ještě s Josefem Augustou při Příště budeme chytřejší, staroušku... jsem si natáčení užil. Jinak jsem si připadal jako voják, který stříhá metr, kdy už půjde domů. Tohle jsem prožíval.“

Jak to?

„Tenkrát nebyla dálnice a z Liberce se jelo do Prahy na natáčení dvě a půl hodiny. Tím, že člověk jede dlouhou túru, tak mu to ubírá energii a čas, třeba jsem nemohl cvičit. Proto jsem si dával podmínku, že činka musí jet se mnou, jinak nefilmuju. Oni mi to plnili. Věděli, že mi mají nabízet jen hlavní role a jen s činkou, protože jinak to neberu. To cestování mě zmáhalo. Nechtěl jsem to dělat.“

Hodně jste hrál s Ivou Janžurovou, samé komedie, byla legrace na natáčení?

„Je to zvláštní, ale ne. Ne že bychom měli nějaký negativní vztah, ale mám dojem, že jsme si s Ivou neměli co říct. Třeba jsme dělali film Co je doma, to se počítá a vím, že jsme seděli v šatně a jen mlčeli. Ona si vždy četla nebo pletla. Já jen tak seděl a čekalo se na natáčení. Ticho. Měli jsme spolu co do hraní, ale mimo něj nic. Mám dojem, že při filmování jsem se s nikým nesbratřil. Bylo to tím, že jsem se tam celá ta léta cítil jako cizinec.“

A co Krkonošské pohádky, práce pro děti a nejslavnější český večerníček?

„Pro mě se to dělalo za těžkých okolností. Tehdy totiž šetřili proudem a vždycky nám ho na dvě hodiny vypnuli a nedělalo se. To je pro filmaře hrozný. Pak se tedy točilo přes noc. To bylo pro mě nejhorší. Před divadlem v Liberci po zkoušce čekal auťák z Barrandova, odvezli mě do Prahy, tam se filmovalo, skončilo se ve čtyři ráno a jelo zpátky. Sice mě odvezli, ale taxikařili se mnou. Protože v tom autě vždy jelo více herců, které nejdřív rozvezli po Praze a se mnou do Liberce jeli až nakonec. A teď si představte, že jsme třeba jednou po cestě píchli pneumatiku... Ale i když jsem se dostal domů ideálně v šest ráno, tak jsem už v deset vstával na zkoušku. A takhle to šlo třeba tejden v kuse.“

Ale rozhodně to na výsledku není poznat!

„Ze začátku jsem do toho šel s velkým ajfrem, nasadil jsem i takovej třaslavej hlas, ale pak jsem od toho upustil. Končil jsem to skoro s pocitem méněcennosti a přál jsem si, aby už byl konec. Měl jsem pocit že ostatní to dělají moc hezky, ale já že nic neumím, a zbořil se mi svět. Ale byl jsem do toho navezenej. Výtvarník mi řekl, že to musí bejt chlap, který nemá výraz útočníka. A že to můžu dělat jen já, což se dobře poslouchalo.“

Prý jste byl proslulý výbornou pamětí.

„Když to změřím s jednou kolegyní, která se přes noc naučila text k jedné hře, tak to bych nedokázal. S každou rolí, abych s ní mohl něco dělat, jsem věděl, že ji musím umět nazpaměť. Proto jsem si vždy ráno, v poledne a večer přečetl text té hry a tím se to do hlavy ohromně nasoukávalo. Za devět dní jsem takhle uměl Othela. To je šedesát pět stránek textu.“

POSLEDNÍ FILM

Začíná mi být jasné, proč jste odešel na odpočinek hned, jak to bylo možné...

„Když mi bylo šedesát, tak jsem řekl, že odcházím do důchodu. Dělali všechno možné, aby mě zdrželi a já neodešel. Říkali mi dynamo. Teď jsem se to dozvěděl na jedné besedě před pár dny.“

Jaký byl váš poslední film?

„V roce 1993 s Karlem Kachyňou Kráva. Kromě asi dvou rolí to celé bylo obsazené libereckými herci, asi aby se nemuselo moc platit. Pak přicházely ještě další nabídky, dokonce i když jsem byl v nemocnici. Ale já jsem stejně už nechtěl.“

Už jsme na váš úraz jednou narazili – jak k němu došlo?

„Bouchla do mě paní autem. Nejela rychle, ale porazila mě a kost od kolena dolů mi úplně rozdrtila. Druhou mi zlomila. Tři roky jsem strávil v nemocnici.“

Vypadáte ale smířeně...

„Říkám si, pane Bože, já ti děkuju, že mi daruješ takovýhle stáří, kdy mě nic netrápí. Sice jsem po velkém úraze a de facto zmrzačený, moje nohy vypadají příšerně, protože jsou bez svalů, ale mně to nevadí. Já jsem šťastný. Mám pocit, že mě Bůh pohladil a řekl: Celý život jsi dělal něco, co jsi nechtěl, ale pral jsi se s tím, přelezl jsi přes ty hory, tak tady máš, Františku, odměnu.“

Žijete sám?

„Jsem skromnej. Naplánoval jsem si, že tu budu jen do sto padesáti let. Maminka zemřela v devadesáti osmi a sestra v devadesáti. Před smrtí mi kladla na srdce: Franci, ty se musíš oženit, aby se o tebe někdo postaral. Já si to nedokázal představit, protože to jsem byl ještě v pořádku. Teď mi sem chodí vařit a uklízet dvakrát týdně paní, za tu dobu už čtvrtá. Každá z nich mi úžasně pomohla, každá byla jiná. Ale nač já bych se ženil? Já jsem šťastnej, že o mě mají zájem v mezích toho, kolik je mi let. Do chomoutu už ale nepůjdu. (smích)“

Jak vznikal rozhovor

Krakonoš nežije v horách, ale v paneláku na jednom libereckém sídlišti. A vůbec mu není pár set nebo bůhvíkolik let, ale jenom osmaosmdesát. A ani na ty nevypadá. Domluvit si u něj audienci vůbec není jednoduché, protože má zkušenosti s podvodníky, kteří si z něj dělají legraci nebo chtějí šmelit s jeho autogramy.

Jednou takhle vyhnal i Lucii Bílou, ale to už je jiný příběh. Nakonec nás k sobě pustil i s televizní kamerou a jak sám později přiznal, bylo to jedno z jeho nejpříjemnějších natáčení!

Aha! Víte, že...

• Jeho manželkou byla herečka Vlasta Peterková, s ní má dceru a syna. Jeho dcera žije v Jižní Africe, utekli tam s manželem v roce 1987.
• Režisér Petr Schulhoff, autor Peterkových nejslavnějších filmů (Zítra to roztočíme, drahoušku; Co je doma, to se počítá; Příště budeme chytřejší, staroušku; Hodíme se k sobě, miláčku?), spáchal 4. května 1986 sebevraždu kvůli zákeřné chorobě.

Fotogalerie

5 fotografií