Iva Janžurová: Proč mě Hřebejk nesnese? A proč se neměla ohlížet na Dagmar Havlovou...

Je nějaký herec, se kterým byste si ráda zahrála, ale nestalo se tak?

„Spíš bych tu otázku otočila. Ve chvíli, kdy tu roli dostanete, moc vám záleží na partnerech. Říkáte si, hlavně ať to není někdo, s kým se zas tak neslučujete. Nebo cítíte, že spolupráce bude drhnout. Takže to je vždy napínavé. Strašně ráda vždycky slyším, že tím partnerem bude někdo, kdo mi nebude překážet. Ale že bych si přála s někým výrazně spolupracovat, o tom nepřemýšlím.“

Takže byste nikoho nenašla?

„Určitě bych někoho našla. Když bych byla hodně utopická, chtěla bych hrát se spoustu herců, kteří tady už nejsou. Chtěla bych se s nimi setkat. Ale ani jsem moc neuvažovala, kdo by mi tak moc chyběl.“

Vnímáte úbytek rolí pro herečky vaší generace?

„Když se dívám na americké filmy, kde starší dámy zastávají ve filmu svůj důležitý prostor, hřeje mě na srdci, že stále role pro mou generaci někdo píše. Myslím si, že u dobrých autorů jsou role pro všechny generace. Jde jen o to, aby je někdo napsal.“

Je nějaký herecký sen, který jste si nesplnila?

„Mohla bych o tom uvažovat, kdybych ležela v krematoriu v rakvi. Myslím si, že nějaké nabídky se ještě sejdou. Život je zařízený tak, že vám ubývají určitě síly a milujete pohodlí a odpočinek. Pořád si říkám, že mě může potěšit, že jsem natočila spousty filmů, které si můžu kdykoli pustit. Můžu se na to dívat a říkat si, že jsem toho udělala hodně. Nemám zoufalý pocit, že mi chybí práce. Samozřejmě když přijde příjemná práce, je to fajn. Vždycky se mi ale chvěje srdce, aby mě moje role nadchla.“

POTÍŽ S HŘEBEJKEM

Jak je těžké pro režiséra angažovat Ivu Janžurovou do svého filmu?

„Když je to hezká role, není to pro něj vůbec těžké. Když ne, většinou takovou roli nepřijmu. A nevím, za jakých okolností bych ji vzala. Musela bych mít asi nějaké dluhy, nebo být v životě osamocená. Nevím, co by mě přimělo brát špatnou roli.“

Je nějaký režisér, kterého jste odmítla, a on vás už nikdy neangažoval?

„Odmítla jsem panu Hřebejkovi, když jsem se s autorem scénáře pokoušela ještě bojovat, abychom tu roli utvořili trošku jinak. Věděla jsem ale, že není šance. Film je jednoho dne napsaný a už se s ním dějí všechny ostatní věci, jenom scénář se nemění. To je vždycky nebezpečné a dělat se to nemá. Takže moje úsilí bylo nemístné a já jsem z té práce ustoupila.“

A od té doby se vám neozval?

„Hřebejk je člověk, který si drží kolektiv lidí, kteří s ním věrně pracují od prvního filmu. Takže jsem od něj už žádnou nabídku nedostala. Takových příhod jsem měla ale v životě moc. Byli režiséři, kterým jsem odmítla roli, protože se mi zdálo, že není zakončena. Po dohodě jsme z té spolupráce ustoupili, ale oni mi pak nabídli další práci. To byl třeba Oldřich Lipský. On nehledal nikdy záminky osobní nevraživosti. Nevím, jestli je pan Hřebejk osobně uražený. On je takový, že když jsem jednou nechtěla, tak budu litovat.“

Popovídali jste si o tom vůbec někdy?

„Vlastně ani ne. Někdy se toho snad dočkám, ale teď se k tomu určitě neschyluje.“

Jan Hřebejk

SCÉNY PRO VEŠKRNOVOU

V pokračování Nemocnice vám vyškrtli vaši postavu. Jaký jste z toho měla pocit?

„U některých seriálů se mi zdá, že autor netvoří žádné spojitosti do dalšího děje. Nemají žádnou perspektivu. U Nemocnice jsem to cítila ale opačně. S Pepou Dvořákem jsme končili jako totálně krachující rodina. Tehdy jsem si říkala, že autor má zaděláno na další příběh. Z toho se dostat, jsem si myslela, že bude velmi dramatické. Zjistila jsem ale, že jsem se mýlila. Autor se totiž změnil a toho nového náš příběh vůbec nepoutal. Dost jsem se zklamala.“

Proč si myslíte, že to tak bylo?

„Hodně jsem o tom uvažovala, ale na nic rozumného jsem nepřišla.“

Jaké je ale vaše největší filmové zklamání?

„Ve filmu Jak se točí Rozmarýny jsem přenechala asi tři scény Dáše Veškrnové. A pak jsem toho docela litovala, že jsem je vypustila. Připravila jsem se o důležitý prostor. Díky tomu, že hrál velkou roli Jan Tříska, který emigroval, a přetáčely se nové scény s novým hercem, panem Krampolem, vypadly další scény, na které nebyly peníze. Tím se moje role dost osekala a pak jsem litovala, že jsem ty tři scény vypustila.“

Dagmar Havlová

A proto je to vaše životní filmové zklamání? Nešťastná role?

„To nebyla nešťastná role. Jen se to nemá dělat. Herec by se neměl ohlížet na své kolegy. Jednou je to napsané a nemělo by se s tím hýbat.“

Tušíte, čím byste byla, kdybyste se nestala herečkou?

„Někdy, když si zašívám roztrženou košili, tak si říkám, že by mě bavilo být švadlenkou. Těší mě jehla v ruce a občas si taky říkám, že bych chtěla malovat. Malíř je vlastně hodně svobodný tvor. Nikdo mu do jeho práce nemluví, a když se mu jeho obraz nelíbí, tak jej přetrhne a vyhodí do koše. Když natočím špatně záběr nebo nedejbože celý film, tak už to nikdy nevrátím, a uvidí to další generace.“

LÍČENÍ NA MUŽE

Ovlivnilo vaši životní dráhu dětství, které jste prožívala se dvěma staršími bratry?

„Bezesporu. Řekla bych, že mě dokonce zneužívali pro svoje komické výstupy a scénky, které psali. Třeba mě nalíčili za muže a sami představovali ženy, což rozveselovalo zejména naše rodiče. Myslím, že právě v tomhle věku se začal brousit můj smysl pro gag a pro komediální hraní. Často jsem pociťovala takové puzení z radosti, že se vám někdo směje za to, když se před ním, drasticky namaskován, pitvoříte. Starší bratr mi řekl, že nemám chodit k divadlu, protože nejsem dost hezká. Vzbudil ve mně takový furiantský pocit, že jsem si umínila, že budu klidně ošklivá herečka. Na škole mi tenkrát prorokovali, že budu dobrá na divadle, ale že si moc nezafilmuji. Tak jsem docela ráda, že jim to tak úplně nevyšlo.“

Žijete v herecké rodině, bydlíte v jednom domě. Řešíte také něco jiného než práci?

„Když nás navštíví nějaké rodinné problémy, tak se bavíme o nich. Samozřejmě, že řešíme i práci, a to pak bývají velmi temperamentní diskuse. Dcery už si osvojují právo na své vlastní názory. A tak se stane, že se občas neshodneme. Bydlíme sice v jednom domě, ale někdy se stane, že se nevidíme i týden. Když mám konečně čas na vnoučky, tak se dozvím, že je dcera odvezla ke druhé babičce, a já si připadám, jako by mi někdo vypustil rybník. Někdy se nám stane, že se sejdeme cestou na zájezd a já se přistihnu, jak se těším, že si budeme povídat a navzájem se užijeme.“

O CUKRÁRNĚ

V seriálu Cukrárna, který budou moci diváci od 8. listopadu vidět na obrazovkách České televize, je mnoho dětí. Má to natáčení s nimi nějaké úskalí?

„Práce s dětmi přináší obavy, teď se to ale nestalo. Všechny byly velmi šikovné. Není to úplně jednoduché, protože musíte brát na děti ohled a zároveň si je herecky přizpůsobovat. Člověk to vlastně dělá i pro sebe. Jinak by taky mohl z toho filmu trčet jako péro z divanu. Nevzpomínám si, že by mi někdy dětští partneři činili nějaké problémy.“

Natáčeli jste spolu všichni skoro rok. Nepanovala na place ponorka?

„Naopak. Od první klapky jsme se jeden o druhého starali. Když první den přišel pan režisér Dušan Klein celý zkroušený, protože měl zlomenou klíční kost, řekla jsem si: »To špatně dopadne.« Takže jsme se o něj začali starat a on nám pod rukama kvetl. Pak jsme ale v průběhu natáčení postupně všichni onemocněli a starali jsme se jeden o druhého navzájem. Byli jsme jedna velká rodina a doufám, že bude další pokračování. Bylo to příjemné natáčení.“

Jak vznikal rozhovor

Příliš rozhovorů Iva Janžurová neposkytuje. Pro náš deník si ale po krátkém přemlouvání udělala dvacet minut a odpovídala na námi pokládané otázky. Přestože byla nastydlá a na první pohled bylo znát, že jí není nejlépe, odpovídala trpělivě. Byla upřímná, a co měla na srdci, to také na jazyku. To je možná právě ten důvod, proč je Janžurová mezi svými kolegy tolik oblíbená. Neustále se usmívá, srší z ní pozitivní energie a je velice sebekritická. Byl jsem poctěn, že jsem mohl strávit dvacet dlouhých minut v její společnosti.

Z jejích slavných rolí:

Drahé tety a já (1974)

Zahrála si Hermínku, přítelkyni Jiřího Hrzána, kterého její filmové tety podezřívají z přepadení pojišťovny.

Zítra to roztočíme, drahoušku...! (1976)

V titulní roli s Františkem Peterkou.

Což takhle dát si špenát (1977)

Bravurně ztvárnila roli přerostlého miminka.

Co je doma, to se počítá, pánové...

Zazářila zde po boku Františka Peterky a Stelly Májové.