Pavel Kikinčuk alias pokladník Hovorka alias Šimon Plánička: Já a fotbal? Všichni se mi smáli!

Pavle, hrajete v seriálu o vesnickém fotbale. Jaký vlastně máte ke kopané vztah?

„Celkem kladný. Hrával jsem ho, když jsem byl ještě malý kluk. A vzpomínám si také, jak mi otec řekl, abych raději zkusil nějaký jiný sport. Za všechno mluví jedno exhibiční fotbalové utkání, kterého jsem se zúčastnil se svými hereckými kolegy. Tehdy do mikrofonu prohlásil Petr Jančařík, který to utkání moderoval, že: Pavel Kikinčuk už dvacet minut běhá za míčem a ještě se ho ani nedotkl!“

To vás asi ve fotbalové kariéře moc nepovzbudilo...

„Mými oblíbenými sporty se stalo plavání, potápění, tenis a lyžování. To mi už nikdo nerozmluvil.“

Snad každý Čech a Moravan, ať hraje fotbal, nebo ne, má nějaký klub, kterému fandí. Máte taky nějaký?

„Samozřejmě, že mám! Přece Slavoj Houslice!“

A byl jste se někdy podívat na zápas opravdového okresního přeboru?

„Teď už si moc nevzpomínám, ale myslím, že to bylo snad jen jednou a musím říct, že atmosféra byla hodně podobná té naší seriálové.“

Před natáčením se mluvilo o tom, že někteří herci nebyli zrovna nadšeni z toho, že předsedu měl hrát Luděk Sobota. Nepoznamenalo to atmosféru během natáčení?

„Vůbec ne. Naopak! Při práci na seriálu se sešla skvělá  parta lidí a na atmosféru při natáčení si nikdo z nás nemohl vůbec stěžovat. Jsem moc rád, že jsem si zahrál po boku Luďka Soboty, který, a to nejen podle mého názoru, roli předsedy klubu hrál naprosto znamenitě a přesvědčivě. A ohlasy na dosud odvysílané díly, které se ke mně dostaly, jsou bohudík jen ty nejlepší. Myslím, že je to jeden z mála seriálů, ve kterém se něco děje a o něco tam jde. Je to především zásluhou kvalitního scénáře.“

Okresní přebor má nicméně jen pár dílů v porovnání s nekonečnými seriály typu Ordinace v růžové zahradě nebo Ulice, které pro herce jsou přece jen větší finanční jistotou. Kdyby vám někdo nabídl roli v některém z nich, bral byste ji?

„Nejsem příznivcem nekonečných seriálů, a pokud by nějaká taková nabídka přišla, záleželo by hodně na tom, o čem by ten seriál byl a jestli by vůbec o něčem byl.“

To byla diplomatická odpověď. Pojďme se tedy podívat na roli, které vás vlastně do povědomí diváků dostala – na postavu Šimona Pláničky z komedie Slunce, seno, jahody. Jak jste se k ní vůbec dostal?

„Hned po ukončení studií na JAMU jsem šel na běžný konkurz, který probíhal na Barrandově. A vyšlo to!“

Proč jste se neobjevil i v dalších dílech?

„Měl jsem se objevit ještě ve druhém dílu »Slunce, seno a pár facek«, a to v závěrečné scéně vesnické rvačky. Bohužel ale došlo k nedorozumění mezi mnou a produkcí a já termín natáčení prošvihl. Spokojeně jsem se v té době opaloval se svými rodiči na dovolené u berlínských jezer. Nakonec se to ale šťastně vyřešilo a ve filmu byla moje nepřítomnost vysvětlena tím, že jsem měl vykonávat základní vojenskou službu.“

Vybaví se vám z natáčení z této nezapomenutelné komedie nějaký vtipný zážitek?

„Těch vtipných zážitků byla spousta, ale o těch se dost nedá psát! Naopak se mohu zmínit o jednom, který mohl skončit tragicky. A to, když se náš barrandovský autobus čelně srazil při objíždění jiného vozidla s nákladním automobilem. Pamatuji si, jak někdo v autobusu zakřičel: Držte se! A já se tak stačil vzepřít o sedadlo přede mnou. Hlavou mi proběhla myšlenka: Pavle, ty musíš přežít! Naštěstí rychlost nebyla vysoká, takže srážka skončila u některých z nás jen lehčím zraněním.“

Jeden čas jste vystupoval také v pořadu TeleTele, kde jste nahradil Josefa Cardu. Jak jste se cítil vedle Michala Suchánka, Richarda Genzera a Veroniky Žilkové?

„Abych pravdu řekl, cítil jsem se tam jako ryba na suchu. Kluci s Veronikou byli už sehraný a zkušený tým a já jsem si připadal jako zelenáč, který naskočil do rozjetého vlaku. I když  se mi to snažili všichni ulehčit, nebylo to pro mě  snadné. Když si například vzpomenu, jak jsem luštil z čtecího zařízení text, a já jsem krátkozraký, a přitom to samozřejmě nesmělo být znát na obrazovce, naskočí mi z toho dodnes husí kůže.“

Pojďme k vašim koníčkům. U čeho si zaručeně odpočinete?

„Mám rád cestování. Kromě toho jezdím na chalupu, kterou máme ve Zvíroticích  na Slapech, a tam relaxuji. Chodím na ryby, na houby, rád si zaplavu, pouštím si letadýlka, která mi často padají. Býval jsem totiž leteckým modelářem... Koukám na hvězdy z tchánova hvězdářského dalekohledu, a jak už to na chalupě bývá, často něco kutím.“

Když už jsme u toho kutilství. Předpokládám tedy, že jste manuá lně zručný...

„Jestli jsem manuálně zručný, tak asi jak na co. Faktem je, že se mi podařilo postavit dřevěnou boudu na nářadí a snížit strop v plzeňském bytě. To je dobré, ne?“

Pavel Kikinčuk

Je ženatý už čtyřiadvacet let. Nezvyklé příjmení má po dědečkovi, který pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny. Jeho manželkou je Jindřiška Kikinčuková, která je také herečkou a principálkou plzeňského divadla Pluto, které má ve svém repertoáru výhradně komediální žánry. Jejich dcera Kamila v současné době studuje šestý ročník herectví na Státní konzervatoři v Praze a už také hraje v několika pražských divadlech.

Fotogalerie

4 fotografie