Vzpomínky manželky herce Jiřího Sováka - Andulka Sováková: Sovča se systematicky trávil jídlem! A další nejlepší historky z jeho soukromého života

Místo klasických otázek na herectví nás ale zajímalo, jak byl praktický pro život. Anna Sováková nám také prozradila, jak probíhaly poslední chvíle jeho života, jak dokázal uzemnit ty, kteří mu neseděli, nebo čím ji nejvíc zlobil.

Paní Sováková, jak jste svého muže oslovovala?
„Převážně jsem mu říkala Sovas, Sováku, Sovčo a on tvrdil, že když se cítím velmi ohrožená, říkám mu Jirko.“

Bavilo vašeho manžela nakupování, nebo byl stejný jako většina mužů a nenáviděl ho?
„Sovča byl v tomto ohledu rozporuplný. Moc rád nakupoval maso, protože jeho rodiče měli hospodu, a tak mu odmalička rozuměl. A nevadilo mu ani jezdit do Jednoty ve Skalici nedaleko naší chalupy, protože byl kamarád s tamním vedoucím panem Čekalem. Stačilo mu tam předat nákupní seznam prodavačkám, a než mu nákup připravily, pánové si popovídali. Někdy však občas docházelo k zvláštním situacím, kdy přinesl něco úplně jiného, než co bylo pro naši domácnost potřeba.“

Vzpomenete si na něco konkrétního?
„Měli jsme například velkou úrodu jahod, tak jsem ho poslala pro cukr. Vrátil se bez něj, zato s puškou a dalekohledem. Pan Čekal totiž zrovna dumal, jak je dobré mít zbraň na ptactvo, takže manžel nelenil a pořídil si na ně také nezbytné vybavení.“

Proč jste spolu vlastně neměli děti?
„Být Sovákovou manželkou, to znamenalo mít deset dětí. Byla jsem si toho vědoma. Asi jsem neměla potřebu zažít roli matky i proto, že jsem učila a že jsme spolu s žáky měli krásný vztah. Život se Sovákem byl tak nabitý a naplněný, že by nás děti spíš rozdělovaly, než spojovaly. Naštěstí jsme si to včas uvědomili a takové chybě se vyhnuli.“

Čím vás pan Sovák nejvíc zlobil?
„Něco by se našlo, ale byly by to naprosté malichernosti. Ale vzpomínám si na jednu příhodu. Když neměl zrovna práci, míval pomalejší rána. Jednou jsem mu vyčítala: »Sovčo, ještě sis nevyčistil zuby.« On se bránil, že ano, tak jsem kontrovala, že není mokrý kartáček. Jeho reakce mě odzbrojila: »Já ho vyfénoval!« Nebylo možné se na něj za to zlobit.“

Jak dobrý byl řidič?
„Opravdu vynikající. Velmi své auto miloval. Dokonce jsem vždy tvrdila, že u něj je na prvním místě auto a až pak já. A i mě donutil naučit se dobře šoférovat. Tomu ale předcházely všechny ty počáteční kiksy, při kterých například třeba u pražské Prašné brány vystoupil z auta a křičel: »Já myslel, že jsem si vzal inteligenta, a přitom jsem si vzal blbce!«“

O komediantech se říká, že v soukromí bývají nerudní a vůbec ne vtipní. Platilo to i u Vlasty Buriana. Váš manžel ale doma morous nebyl…
„Naopak, byl velmi zábavný. Ale zvenčí ho někdo jako morouse vnímat mohl. Omyl. On pouze trval na hodnotách, které si pro život stanovil. Nevnucoval je těm druhým, ale nesnášel, když je někdo příliš překračoval. Pak toho člověka zrušil. Řekl si, že mu nestojí za vzpomínku, a dál se tím netrápil.“

Je o něm ale známo, že si dokázal do lidí, kteří mu neseděli, pěkně rýpnout.
„Když se někdo nechoval tak, jak by měl, Sovák uměl být velmi nepříjemný. A velmi ironický a velmi adresný. Dám vám příklad. V době, kdy už byl kvůli nemocné noze v důchodu, jsme zašli do Národního divadla. To coby vlastenec nesmírně ctil a miloval jako národní poklad. A dnes by nepřenesl přes srdce a někoho by za to asi zabil, že se v něm koná nějaká hloupá soutěž (konkurzy »primáckého «pořadu Česko Slovensko má talent – pozn. red.). Na chodbě jsme potkali jednoho z tamních hercůnýmandů. Ten utrousil velmi jedovatou poznámku o tom, že manžel od doby, co šel do důchodu, začal hodně vydělávat. Ztuhla jsem, ale cholerický záchvat se nedostavil. Sovák se jen malinko pootočil a řekl tomu člověku: »Ovšem. Já si totiž chci koupit zlatou urnu, abych vás sral i po smrti!«“

Prozradíte, o koho šlo?
„Jmenovat ho nebudeme, nechci mu dělat reklamu.“

Jak na tom byl s vařením?
„Proměnil při tom kuchyni tak, že vypadala jako po nájezdu zešílevších delikventů. Vařil si ale jedině v případě, když jsem byla mimo domov. K jídlu si kupoval strašně moc konzerv kuřecího a hovězího masa ve vlastní šťávě. Protože ale věděl, že bych kvůli tomu množství protestovala, skryl je do spižírny pod lednici. Jenže špajzka jimi byla doslova vyzděná, hned po návratu jsem je samozřejmě objevila.“

To byl při nakupování takový megaloman?
„Když Sovák nakupoval, tak výhradně ve velkém. Jakmile nám došel propolis (léčivý včelí tmel s výraznými hojicími účinky – pozn. red.), tak ho pořídil zásobu na tři sta let. I medu jsme měli nejméně na deset roků dopředu.“

Vraťme se ale k tomu vaření.
„I když jsem byla pryč, několikrát denně jsme si volali. A po obědě mi vždy hlásil, jak mu chutnalo. A často si stěžoval, že mu bylo po jídle špatně. Jednak to bylo proto, že jedl stále dokola to samé, ale jednou jsem navíc objevila ten hlavní důvod. Sovča totiž nikdy nedoumyl talíře. S tím, co si uvařil, tím pádem požíval i zbytky jídla z předešlých dnů.“

Dával vám romantické dárky?
„Sovák byl velmi praktický. Když se ho někdo ptal, co mi koupil k Vánocům, odpovídal, že čtyřicet metráků uhlí. Na druhou stranu mi dopřával nádherné dovolené, které jsem si sama mohla vybrat. Stačilo zabodnout prst do mapy a Jiří zájezd zajistil. Díky těm dovoleným a častým pobytům u moře stále asi působí mořská sůl, a přestože mám těžce nemocnou páteř, mohu se celkem pohybovat.“

Žili jste si nad poměry?
„Měla jsem legrační výplatu – coby středoškolská kantorka jsem začínala s platem devět set korun – a Sovák, dokud byl v Divadle Na Vinohradech, pobíral plat 1600 korun. Zachraňovalo ho to, že točil. Když měl za sebou více než sto padesát filmů, dostával jeden z nejvyšších honorářů na Barrandově – osm set korun za filmovací den. Větší měli už jen národní umělci. Někdy mu produkce přidala za to, že přepsal půlku scénáře, jako například u Světáků. Tehdy na něm mimochodem spolupracoval s panem režisérem Podskalským.“

Hodně herců mívá milostné avantýry. Jak na tom byl váš muž?
„Nemám ráda, když je herec kvůli svému povolání automaticky spojován s milostnými aférami. Sovák nebyl ve své podstatě na ženy, byl velice monogamní. Netvrdím, že se někdy nepodíval na nějakou hezkou ženu, ale až na asi dvě výjimky ho nenapadlo zajít dál. Lpěl na svém soukromí a na své rodině.“

Šestého září tomu bude deset let, co Jiří Sovák zemřel. Pamatujete si na své pocity po jeho odchodu?
„Byla jsem ochrnutá. Přestože mu bylo skoro osmdesát, byl to pro mě šok. Nikdy jsem nevěřila, že umře. Byl tak spjatý se životem, proto jsem možnost, že by mohl odejít, vytěsnila úplně ze své hlavy. Po jeho skonu jsem měla velký pocit prázdnoty. Tu jsem zaplnila až později vzpomínkami.“

Byla jste spokojená s tím, jak se o něj lékaři starali?
„Oni se velmi snažili. Jsem ale přesvědčená, že se na jeho smrti velmi podepsal technický systém českého zdravotnictví. Kdyby nemusel pro potvrzení do spádové nemocnice a dostal se rovnou ke svým lékařům na Bulovku, možná by ho dokázali zachránit.“

Smrti vašeho muže předcházela zlomenina kyčle a po následné operaci celkové selhání organismu…
„Když se objevily ty pooperační potíže, byla jsem sice velmi vyděšená, ale když budu naprosto upřímná, tak někde hluboko ve mně převažovalo jeho přání: pokud má zemřít, aby to bylo rychlé. A to se stalo.“

Kdyby měl nějakou vážnou nemoc a léta by trpěl, bylo by to mnohem horší. Pro něj i pro vás…
„Nedovedu si představit, že by nechal dojít situaci tak daleko, že by byl nemohoucí. Pravděpodobně by to řešil po svém. Možná podobně jako pan Brodský (toho strach z blížící se nemohoucnosti donutil vzít si život – pozn. red.).“

Mluvil s vámi o blížící se smrti často?
„Přemýšlel o ní stejně jako každý starší člověk. Ale dokázal se nad ni povznést. Říkal: »Budu tady klidně do tři sta padesáti, ale musím o sobě vědět. A to mi nikdo nezaručí.«“

Pamatujete si na jeho poslední slova?
„Byla jsem za ním ještě na jednotce intenzivní péče. A protože mu kvůli srdci nemohli dát celkovou narkózu, ale jen lokální, stěžoval si mi: »Víš, Andulko, bylo to dost hrozný.« A pak vtipkoval na téma snídaně. Hudroval naoko: »Já tady honím tu blbou housku od zubu k zubu!« Víc si nepamatuji, protože pak už jsme mluvili o obyčejných praktických věcech. Slibovala jsem mu ještě, že za ním den nato přijedu a přivezu mu palačinky, které miloval. K tomu už ale nedošlo… Do nemocnice jsem pak musela ještě jednou, ale to už bylo moc smutné. Vím jen, že jsem naprosto tvrdě odmítla, aby ho pitvali.“

Víte už nyní, co budete v den výročí zesnutí svého muže dělat?
„V ten den mi devět let po sobě chodí kytice od neznámé paní ze zahraničí. Vždy mi z toho vhrknou slzy do očí. Jinak se snažím na to nemyslet a chovat se jako každý jiný den. Kdybych se totiž zase příliš ponořila do vzpomínek, bylo by to mnohem bolestnější. A to by Sovča nechtěl.“

Manžel v Chalupáříchji dostává k zemi

„Když jsem je viděla poosmnácté, netoužila jsem je už vidět znovu. Ale stejně se na ně opět dívám a těším se na každé pondělí. Co postava, to dokonalý výběr. Klobouk dolů před režisérem Františkem Filipem, který hercům do jejich pojetí nemluvil. Dodnes mě potkávají na vesnici lidé a říkají: »My se tak těšíme. V Chalupářích je ten život zobrazen tak, jak ho opravdu žijeme nebo jsme ho v té době žili.« Jim nevadí, že tam někdo třikrát za sedm dílů řekne soudruhu. O to tam totiž nejde. Hlavní jsou v nich vztahy mezi lidmi. Když se podíváte na manželova Evžena Humla, v té postavě, v jeho pohledech je všechno. Když řekne: »V Indii mají plechový děti,« tak jdu k zemi. Mimochodem – tu hlášku samozřejmě vymyslel on. Rád si dopisoval scénář a režiséři mu to tolerovali.“

Život s králem fóru

V pondělí Anně Sovákové, v pořadí třetí ženě Jiřího Sováka, vychází kniha »Sovákova kuchařka aneb Život s králem fóru«. Jde o druhé, přepracované vydání bestselleru, který hercově manželce pomohl překonat krizi po skonu jejího muže. „Bezprostředně po jeho smrti jsem se uzavřela. Až přišla Slávka Kopecká, která, když viděla, že spěji k tomu uzavřít se v kameni vzpomínek, na mě tak dlouho naléhala, až jsem se vrhla na psaní. A to mi pomohlo vrátit se k činorodosti. V knize jsou mé vzpomínky na Sovču a také naše oblíbené recepty.“

Jak vznikal rozhovor

Paní Andulka je bývalá profesorka. Do poslední chvíle, dokud jí to zdraví dovolilo, učila na škole. A jako správná češtinářka hovořila tak precizně a barvitě, že jsme její slova vůbec nemuseli upravovat do srozumitelného tvaru.

Už jsem se bál, že naše setkání nedopadne příliš dobře. Když jsme totiž hledali její dům v hlubokých lesích nedaleko Jevan, zabloudili jsme a z tónu hlasu paní Sovákové jsem získal pocit, že jí naše neschopnost není po chuti.

„Se Sovákem byste si rozuměli. Taky absolutně postrádal orientační smysl,“ dala nám ale nakonec s úsměvem rozhřešení a pak jsme spolu zažili přes tři hodiny úžasného vyprávění. Manžela popsala tak barvitě, že když jsme zase odjížděli, zdálo se mi, že nám za záclonou z okna mává i sám Jiří Sovák...