Tajemství operací v seriálu Ordinace: Řežou do vepřového, krev je z nádrže!

Jak je to tedy s těmi operacemi? V čem a v jakých vnitřnostech se to herci vlastně tak rutinně přehrabují?

„Vždycky se snažím vyhovět nejen požadavkům režiséra a scenáristů, ale také seriálovému rozpočtu. Když jsem před lety začínala na Barrandově, můj vedoucí umělecký maskér pan Jandera mě učil, že lze pracovat jednak se všemi dostupnými materiály, nebo že si člověk musí občas poradit sám. Konkrétně v Ordinaci pracují herci při operačních scénách s náhražkou lidských orgánů, kterým jsou nejblíže vepřové orgány. Pokud chceme hodně krvavé maso, používáme pro změnu hovězí.“

Takže před operací někdo skočí k řezníkovi?

„Přesně tak. Přes zásobovače rekvizitářů si objednáme potřebné maso, ten skočí k řezníkovi a my to pak naaranžujeme.“

A nakonec to někdo sní...

„Někdy kočičky v ateliéru. I když, jednou se nám stalo, že nákupčí přivezl čerstvé maso, jenže místo objednaného celého kusu bylo úhledně naporcované a pro daný druh operace nepoužitelné. V kuchyni z něj pak připravili výborné řízečky a na natáčení došlo na starou dobrou jelenici, vatu, mastix a mou milovanou paletu.“

Jsou při operacích na place přítomni i poradci z řad lékařů?

„Ano, jsou to výborní doktoři, většinou z motolské nemocnice, kteří nás přesně vedou. Nikdy jsem operaci na živo neviděla, takže je to nutné.“

Jak to děláte s krví?

„Krev používáme umělou filmovou, která se do rány přivádí hadičkami. Je to takový systém rozvodu hadiček napojených většinou na velkou injekční stříkačku. Tu obsluhuje jeden člověk schovaný pod operačním stolem. Tam, mimo záběr kamer pumpuje »čerstvou krev«, aby rána vypadala jako živá.“

Už někdy stříkala krev, kdy neměla?

„Stává se to. Šotek se vloudí, hadička se rozpojí a stříká to pak úplně někde jinde, než má. Pak je zakrvácený zcela někdo jiný.“

Takže kečup při operacích neteče?

„Ne, filmová krev se dodává hotová. Kečup nepoužíváme, ale jako alternativa se dá také použít. Stejně jako šťáva.“

Čím malujete monokly, hrůzostrašné úrazy nebo různé modřiny?

„Já používám lihové barvy. Jsou odolné proti otěrům a člověk se s tím může i koupat. Je to moje oblíbená práce, říkají o mně, že jsem krvelačná.“

Chtěl po vás někdo vyrobit nějaké zranění pro soukromé účely? Třeba z nějaké recese, aby někoho postrašil?

„To víte že ano. Často, například lidé v epizodních rolích nebo děti se nechtějí odličovat. Doma pak chtějí vystrašit rodiče nebo babičku, což může být pro některé lidi i pořádný šok.“

Vy jste také někdy v soukromí blafovala?

„Kdysi jsem takto nalíčila svoji tehdy dvanáctiletou dceru. S rozbitýma rukama a koleny šla za babičkou, ale už to dělat nebudeme. Mohla jsem jí tenkrát přivodit infarkt. Ale úsměvnou situaci jsem zažila i se svým čtyřletým synem. Když jsem dělala na ordinaci asi půl roku, ustřihl si nůžkami kousek prstíčku. Na pohotovosti pak panu doktorovi sdělil, že si ho musel ustřihnout, aby maminka věděla, jak se to dělá. Musela jsem pak vysvětlit, čím se živím.“

Co vám dává ve vaší profesi, konkrétně v Ordinaci, nejvíce zabrat?

„Asi ty odborné lékařské zákroky a operace. V těchto případech jde bezesporu o složitý proces jak přípravy ještě před natáčením, tak i během natáčení samého. Na seriálech typu Ordinace v růžové zahradě 2 je na rozdíl od filmů se zahraniční účastí na všechno nejen méně financí, ale i času. Operace, která by se ve filmu natáčela i několik dní, se v podmínkách seriálu vytvoří za 1 až 2,5 hodiny. Na konečnou přípravu v maskérně tak dostanu zhruba od 30 do 60 minut. Poté, co je »pacient« přepraven na operační sál, musí tam vydržet zkoušku obrazu, někdy i opakovaně, včetně nasnímání obrazu, což je někdy až 2,5 hodiny.“

Co když se mu chce třeba na záchod?

„Právě po těch zkušenostech z natáčení říkáme každému, kdo hraje pacienta, že musí jít předtím na záchod a doporučujeme raději nejíst ani nepít. Většinou je pak »legrace«, když je vše připravené a zpod plenty se ozve, většinou dětský hlas, mně se chce čůrat.“

Herec Petr Konáš, který hrál doktora Šamberu, na operačním stole po dlouhé operaci zemřel. Jak on snášel zakrvácený a s vepřovým masem na břiše tak dlouhé natáčení?

„Byl hrozně příjemný a trpělivý. Pak se přiznal, že si během těch dvou a půl hodiny i zdříml. Sám říkal, že se výborně zrelaxoval.“

Když je potřeba prezentovat na scéně těhotnou ženu, jsou pro bříško nějaké formy, nebo jí nacpete pod svetr jen nějakou výplň?

„Na to jsou dané vatony (výplně z vaty pozn. redakce) zformované podle stupně těhotenství. Nebo vystupují rovnou i těhotné ženy. Ale bříška jsou záležitostí spíš kostymérek.“

Existuje něco, co vám na vaší profesi vadí?

„Asi to, že si spousta lidí myslí, že práce maskéra je jednoduchá, takové to pudrování, které může dělat každý. Stalo se mi, že i lidé, kteří by tomu měli alespoň trochu rozumět, mě vyzývali, abych to tam nějak napatlala. Nebo se diví, co nám na tom tak dlouho trvá. Práce uměleckého maskéra nespočívá totiž jenom v tom nalíčit pár lidí nahezko. Je založena na fantazii, představivosti a schopnosti reagovat na světlo při natáčení. Je to moc krásná práce, náročná především na čas i na psychiku.“

Herec Petr Konáš (doktor Šambera) řešil natáčení dlouhotrvající operace po svém. V roli pacienta si jednoduše zdříml.

»Těhulky« ve skutečnosti mají bříško vyrobené z vatonu.

Maskérka Eva Ungrová spolupracovala mimo jiné i na seriálech Bylo nás pět, Místo nahoře a Místo v životě.