Herečka Jana Andresíková: Moji strážní andělé slouží nonstop šichty!

„Jsem životní kaskadér, ale humor mne neopouští,“ podotýká herečka, dabérka i kantorka, která mladé a začínající herce či moderátory učí správně mluvit, podnikatele zase diplomacii.

HOLKA NA VDÁVÁNÍ

Paní Jano, jak se máte teď, na počátku jara?

„Před několika dny jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem absolvovala léčebnou kúru mého bolavého těla. Jsou to následky různých nehod a úrazů, které mne v životě potkaly. Beru to už jako součást života, a tak zkrátka už vím, že jednou za čas musím na takovou malou »technickou«. Tak jako auto jde do servisu, i mne občas musejí ti »mechanici v bílých pláštích« proklepnout.“ (smích)

Co vás drží nad vodou?

„Mám okolo sebe pár skvělých přátel. Mám ráda legraci, ráda si ji dělám ze sebe. A stáří neřeším. Obzvlášť poté, co mi jeden kamarád novinář před časem řekl, a to jsem se musela hodně smát, že v mém věku jsem defacto ještě v pubertě, když se teď lidi běžně dožívají sto a více let. Má pravdu, já jsem tedy vlastně teď holka na vdávání (velký smích).“

Je krásné, že si umíte udělat legraci.

„To mi problém nedělá. Ani z mých úrazů a pádů. Já to ani nevnímám, to chátrání mé karoserie, řekla bych až rozpad, přijímám jako štěstí, protože nevycházím z údivu a žiji ve stálém překvapení. Tomu, co se stává tak rozkošně blbý, já se kolikrát jen směju a divím se, co dokážu. Občas vypadnu z tramvaje, tu a tam se v obchodě otočím a všechno okolo mne padá... Lidi okolo mě se děsí a já se jen tlemím. Jsem na sebe docela hrdá, jak jsem pomatená.“ (smích)

HLAVNĚ SE NEPOS...

Prodělala jste řadu nehod a úrazů, klinickou smrt, byly i osobní problémy v rodině. Jak jste to všechno dokázala přežít? Máte nějaké anděly strážné?

„Z leknutí přežijete všechno. (smích) Já ani nemám čas se nad tím ani pozastavit, stále žiju v úžasu a úleku. To, co někdo bere jako nutný zlo, beru jako pohon k dalšímu životu. Ti moji strážní andělé jsou pořád v permanenci, už ani nelítají, jsou celý urvaný a jen se modlí, aby nepřišla další rána, protože už by to asi nezvládli. Někdy mám pocit, že snad nade mnou slouží nonstop šichty.“

Chudáci...

„Říkám o sobě často, že jsem prostě životní kaskadér a katastrofista. Tam někde nahoře vědí, že když si Andresíková rozbije nos, nebo něco poláme, šup a už jsou u ní. Pak u mne stojí, dokud se zase neposkládám dohromady.“

Máte nějaký recept pro lidi, kteří jsou také třeba osudem těžce zkoušeni, jak s tím mají bojovat?

„Hlavně se z toho nepo… Vážně! Jediný recept je, nezbláznit se z toho, nevnímat to jako hrůzu, ale jako součást života a brát to tak, jak to leží a běží – žít život tak, jak je. Nic jiného totiž člověku nezbývá.“

No, jak vás tak poslouchám, kam se na vás hrabe Květa Fialová.

„No, ta je taky správně cáklá, prostě jako já. Teď jsem se dozvěděla, že je v nemocnici, chudinka. Strašně moc na ni myslím a držím jí palce, ať se brzo uzdraví! Víte, my herečky a čarodějnice to máme jinak.“

Jak?

„Vidíme svět tak nějak jinak. Samozřejmě, že máme svá trápení, ale kdybychom si to všechno připouštěly, byly bychom dávno na prkně. Anebo v protialkoholní léčebně. A to není moje parketa, takže to beru tak nějak s humorem. Někdy až příliš černým. Ale mne to baví."

SESTRA WHOOPI

Kromě jiného jste nadabovala nejznámější černošskou herečku Whoopi Goldberg. Co máte společného?

„V podstatě jediný rozdíl mezi námi je ten, že ona je černá a já bílá. Jinak mentálně jsme snad jednovaječné sestry. Mám ji nesmírně ráda a je mi šíleně blízká. Už tím, že ten osud se s ní taky dvakrát nemazlí, a že taky v životě lítá jak na toboganu, ostatně jako já.“

Vy jste ji dabovala například i v krásném filmu Duch s Patrickem Swayzem. Toho jste prý velmi obdivovala?

„Toho jsem milovala. Opravdu! Jako herce i jako chlapa. Když jsem se dozvěděla, že onemocněl, strašně mě to zasáhlo. Jeho smrt jsem probrečela. Práce na »Duchovi« byla úžasná. Jeden z nejkrásnější dabingů.“

Takže film Hříšný tanec, to je asi vaše krevní skupina?

„Ano, úplně. Ten film miluju. A když je mi tak nějak ouvej, pustím si cédéčko s hudbou, a hned je mi líp. Je to pro mne taková ruka ve tmě.“

V současné době vysílá televize nejznámější pohádkový seriál Arabela. Není vám líto, že si vás diváci spojují hlavně s rolí čarodějnice?

„Dneska už mi to nevadí, naopak. Když jsme jako mladá začínala, měla jsem ambice, že budu hrát samé psycho, drámo... A nakonec kulový. Hrála jsem pak samý pomatence, šlapalýny, sekretářky nebo čarodějnice. Dneska snad už bych mohla hrát jen babičky. A právě proto na Arabelu strašně ráda vzpomínám. Ostatně jako na všechny své role.“

S Jiřím Lábusem a Františkem Filipovským.

Vaším hlavním partnerem je v Arabele Jiří Lábus. Jak se vám s ním spolupracovalo? Stýkáte se třeba?

„Byla to úžasná práce. Jirku Lábuse mám moc ráda. Je skvělý herec. Byl tak zlatý, že za mnou přišel i do nemocnice! Moc se nevídáme, protože jsem utekla z toho světa showbyznysu a Jirka naopak je v jednom kole. Ale úspěch si zaslouží.“

Jana Andresíková ve své nejznámější roli čarodějky v seriálu Arabela (běží každou neděli v pořadu ČT Hřiště 7). S Jiřím Lábusem si zahrála i ve volném pokračování Arabela se vrací.

ROLE POŠUKBABY

Vaší zatím poslední rolí byla »lejdy« v Kameňáku 1 a 3. Proč jste nehrála i ve dvojce? Prý jste i během natáčení prodělala nějaký úraz?

„Ano, bouračku, a i když mne tahle práce s mým milovaným Zdeňkem Troškou velice bavila, dvojky jsem se holt musela vzdát. Zdenda to udělal tak šikovně, že mne nechal vypadnout z okna. Jak by taky ne, takovou šílenou bábu! Jsem mu vděčná, že mi tehdy nabídl roli takové pošukbaby. Mohla jsem se tam vyřádit, vypitvořit. A ve trojce to bylo zase šitý na tělo, protože tam běhám v obvazech a o berlích. Obvazy byly půjčené, ale berle moje. Dávala jsem se v tu dobu právě dohromady, no tak jsem štábu aspoň ušetřila za rekvizity.“ (smích)

Jako »lejdy« v Kameňáku. Natáčení ovlivnilo její zranění. Proto je zafačovaná. Berle (viditelné v pozadí) jsou její vlastní.

Takže Kameňák vás bavil, nepřišel Zdeněk Troška s nějakou další rolí?

„Zdeněk mi připravil ty nejkrásnější narozeniny. Zavolal mi nedávno, popřál mi k mým sto devadesáti šesti letům (smích) a řekl mi: „Koukej se uzdravit, sešroubovat, slepit, poskládat – budu mít pro tebe roli.“ Normálně mě dostal, vyhrkly mi slzy radostí. Je zlatíčko. Ani netušil, že vrátil stařenku zpět do života a dal jí opět sílu a motivaci k žití."

O jakou roli se jedná?

„Připravuje historický romantický seriál, kde bych měla hrát hraběnku, nějakou mrchu, a ptal se, zda mi to nevadí. Odpověděla jsem mu, že vůbec, naopak. Mrchy a pošahaný baby mi jdou nejlíp. Takže se už strašně těším. Teď si jen skáknu na pár týdnů do lázní na garančku, a pak už budu jen oblečená čekat, až přijede limuzína a pojedu dobýt Hollywood.“ (smích)

Dostáváte nabídky i od jiných režisérů. Co seriály, takzvané mýdlové opery?

„Občas, ale oni si někteří snad už chudáci myslí, že jsem buď v Bohnicích, nebo pod drnem. Nedávno mi volala jedna milá režisérka a první, na co se mne do telefonu zeptala, zda ještě žiju. Odpověděla jsem, že tak trochu. Tyhle role mě ale nelákají.“

Z povědomí lidí jste ani tak nevypadla...

„Je to neuvěřitelné, ale pořád mě lidé poznávají na ulici. Překvapuje mne to, asi jsem stále krásná a žádoucí. (smích). Nebo jsem spíš baba nesmrtelná. Lidé jsou milí, pozdraví, poptají se a popřejí třeba hodně štěstí. To pohladí po duši.“

Na které kolegy ráda vzpomínáte?

„Třeba na Pepíčka Beka, Františka Filipovského, pana Štěpánka, ale třeba i na Vláďu Brabce. Z hereček hlavně na Danušku Medřickou. Neměla lehký život, a přitom byla úžasná a tak moc opravdová. Pak třeba na Stellušku Zázvorkovou a samozřejmě na Helenku Růžičkovou.“

100% VĚŠTBA

Ta vám prý snad i věštila. Vyšlo něco?

„Všechno a úplně. Když jsme dělali Vlak dětství a naděje, sedly jsme si na Barrandově spolu o přestávce, vzala mi ruku a řekla mi ‚Jano, ty končíš̔. Já se zděsila, jako jestli mám už umřít. To mi bylo 44 let. Ona se nadechla a řekla, že končím život, který můžu ovlivnit. ̦Teď už budeš žít jen osud῾ řekla mi tehdy.“

A?

„Od té doby skutečně žiju jen osud. A měla naprostou pravdu v tom, že i když přijde situace, kterou bych se chtěla snažit změnit, není mi to nic platné. Bude to tak, jak je tam nahoře napsáno. Helena byla úžasná a zároveň někdy z jejích předpovědí mrazilo. Vždyť předpověděla třeba smrt Šlitra nebo Menšíka. Proto pak už moc věštit nechtěla.“

Kdybyste se byla bývala nedala na hereckou dráhu, čím jste chtěla být?

„Učitelkou, to jsem původně vystudovala. Nebo malířkou. Poměrně slušně jsem malovala. Pak jsem se dala na herectví, a to hlavně můj tatínek nemohl rozdýchat. Taky se mnou kvůli tomu několik let nemluvil. Později pak pochopil, že s tím nic nezmůže, že tu práci miluju. Na své rodiče vzpomínám nesmírně ráda a s láskou.“

Sama jste matkou, máte i vnoučata?

„Ano, mám krásnou a hodnou dceru Míšu a díky ní jsem už dokonce pětinásobnou babičkou. Nejstaršímu vnoučeti je osmnáct let, nejmladší je ještě v kočárku. Mám z nich radost. Vídáme se, jak to jen jde. Taky proto tu chci ještě nějaký ten pátek být, abych jim byla i něco platná. Já sice nejsem taková ta věčně hlídací a šišlající babička, ale myslím, že je se mnou zase docela legrace.“

Jak vznikal rozhovor?

Dělat rozhovor s Janou Andresíkovou je skutečně zážitek. Chvilky zděšení nad vyprávěním některých jejích zážitků, ke kterým se už podrobněji nechce vracet, střídají záchvaty a výbuchy smíchu. Dokáže si ze sebe udělat neuvěřitelnou legraci. Hlavně, když v první části věty to zní zcela vážně, při druhé už vyprsknete smíchy. S grácií a noblesou hovoří o všem, a i když padne nějaké peprnější slovo, zní to hezky rozkošně česky. Jany Andresíkové si nesmírně vážím. Už proto, že dokázala přežít to, co by vystačilo na celý život pěti lidí. Je to skvělá herečka, skvělá dabérka, žena, která ví a zná, a přitom si na nic nehraje. Prostě pravá dáma, které ani přes někdy až krutý osud nechybí krásný, někdy černý, ale o to srdečnější humor.

Životní strasti Jany Andresíkové:

1. Nehoda

Stala se v roce 1970. Andresíková nabourala, když se vracela od jedné z kolegyň a nezvládla předjíždění. Auto po smyku skončilo v kotrmelcích mimo silnici. Vyvázla bez zranění. Alespoň na první pohled. Po pěti letech se jí ale (v důsledku této havárie a zanedbání léčby) zbortil obratel v páteři.

2. Ochrnutí

Což se projevilo náhlým ochrnutím. „Na tu chvíli si vzpomínám úplně přesně, ale strašně nerada,“ vyprávěla v pozdějších rozhovorech. Chtěla vstát z postele jako vždycky. Ale marně. Nehýbala se. Ochrnuly jí nohy. A co víc: Nebyla možná rehabilitace. Zachránila ji až operace a pak dlouhá, 1,5 roku trvající léčba.

3. Kratší noha

V důsledku této operace se jí zkrátila levá noha. Nosila speciálně upravený podpatek a musela se učit chodit tak, aby to diváci v divadle nepoznali.

4. Zranění při Arabele

Když pak na konci 70. let začala natáčet pohádkový seriál Arabela, upadla při jedné z natáčecích scén (konkrétně při vysedání z koštěte) tak nešťastně, že se jí obnovila stará zranění. Opět začala kulhat. A dotočila to jen za vydatné pomoci kolegy Jiřího Lábuse.

Při natáčení Arabely si obnovila zranění.

5. Manžel tyran

Andresíková se provdala za muže, z něhož se časem vyklubal tyran. Ponižoval ji, pronásledoval, na čtyři roky ji zcela odstřihl z normálního života. Propadala v absolutní zoufalství. Pomýšlela prý i na útěk. Až zasáhl osud. Manžel se jí jednou odpoledne zeptal, zda chce uvařit kávu. Pak odešel do kuchyně. A tam si prostřelil hlavu.

6. Sebevražda

Pomýšlela na ni poté, co po další z operací opět ochrnula. Opět od pasu dolů, ovšem tentokrát ochrnutí postihlo i močový měchýř. „Byla jsem odkázaná výhradně na pomoc druhých, navíc další operace nebyla možná.“ Starat se tak o ni musela desetiletá dcera. Dva roky jezdila na invalidním vozíku. Pak se ale díky vlastní houževnatosti opět postavila na nohy!

7. V bezvědomí

Jen co se jakžtakž zcela uzdravila, měla další vážnou dopravní nehodu. U auta jí nefungovaly brzdy a ona narazila do sloupu. S poraněním nohou, rukou a s otřesem mozku ji v bezvědomí přepravili do nemocnice. Pobyla tam dalších půl roku.

8. Rozdrcený kloub

Ten si rozbila pár měsíců poté, co ji pustili z nemocnice. „Nesla jsem hrnky od kafe. Uklouzla jsem a spadla na křeslo.“ Museli ji voperovat endoprotézu. S následky se potýká dodnes, nedávno strávila v nemocnici hned několik týdnů.