Pošťák Ondra z Pošty pro tebe: S mým »ksichtem« najdu kohokoliv!

Jmenujete se Martin, ale celý národ vás zná jako Ondru, a to jak z Rodinných pout nebo nyní z Pošty pro tebe. Jak vás lidi na ulici oslovují?
„Spousta lidi o tom ví, jak se jmenuji, ale i tak mi říkají Ondra. Paradox je, že můj bratr, který je taky herec, se jmenuje doopravdy Ondra. A to je pro novináře největší oříšek. Pošťák Ondra není ale podle mého bratra, nýbrž mé role v Rodinných poutech.“

A není vám líto, že nejste pošťák Martin, ale Ondra?
„Ani ne. Já jsem si na to zvykl a hlavně to beru jako další roli. Sice jsem tam svým způsobem za sebe, ale furt je to pro mě role. V představení se také jmenuji jinak a v seriálech taky. Takže to beru takhle. Jen bratr mě nařkl z toho, že mu kradu jméno. Samozřejmě jen z legrace. On zase hrál v seriálu Světla pasáže a jeho role se jmenovala Martin. Musím vám říct, že jsme nejednomu novináři zamotali hlavu.“

Zpátky k Poště. Je těžké vypátrat hledaného člověka?
„Záleží na přesnostech informací. Čím víc jich máme, tím je to snadnější. Když nám někdo napíše, že hledá člověka, kterého viděl před dvaceti lety na diskotéce v Benešově nad Černou, ale neví, jestli tam bydlí, nebo ne, není šance toho člověka vypátrat. Ale když nám ten člověk dá rok narození, zaměstnání, celé jméno, jsou to ty základy, na kterých můžeme stavět.

Takže jsou lidé, které odmítáte?
„Určitě, protože ty lidi nenajdeme. Musíme jim pak zavolat a říct, že se nám dotyčného nepodařilo najít. Dokonce dáváme výzvy na internet nebo do časopisů. Ester dokonce na konci pořadu říká, že hledáme toho a onoho a máme rubriku Pošťák Ondřej hledá na stránkách Pošty pro tebe. Stává se nám pak, že se ozvou hledaného sousedi nebo kamarádi a prásknou ho. Někdy se nám ozvou ti lidé sami. To je vlastně jediná možnost, jak dotyčného po dvou letech hledání najít, protože ty výzvy zveřejňujeme až po dvou letech hledání.“

Dva roky věnujete hledání jednoho člověka?
„Někdy to trvá týden, jindy dva roky.“

PŘES 400 KM DENNĚ!

Jak lidé reagují, když vás vidí? Znají pořad, nebo jsou překvapeni?
„Vesměs pozitivně. Ale měl jsem i pár negativních reakcí. Poslali mě k šípku, zabouchli mi před nosem dveře a dokonce na mě chtěli poslat policii. Ale je to minimum. Já jsem taky slušný člověk, kterého když odmítnou, řeknu: »Samozřejmě, váš názor respektuji.« Třeba si s nimi někdy chvilku povídám a zjišťuji, z čeho mají strach. Nedávno měl jeden člověk strach ze svého biologického otce, tak jsem mu řekl, aby se nebál, že tam na něj nečeká. Neprozradil jsem mu, kdo tam je, ale ujistil jsem, že tam není osoba, kterou nechce vidět. V tu ránu se ty lidi zajímají, kdo tam je.“

Co je na natáčení reportáží nejtěžší?
„Celé je to hodně náročné. Jak psychicky, tak fyzicky. Za rok 2008 jsme průměrně za den najeli 436 kilometrů a minulý rok 424 kilometrů. A za ten jeden den musíme objet pět lidí. Bohužel nejezdíme žádným autíčkem, ale dodávkou. Cestování je velmi náročné. Pak také toho člověka chytit doma. Takže když nejsou doma, zkoušíme sousedy, zjišťujeme, kde pracují. Najít jednoho člověka ve městě mi tak zabere třeba tři hodiny. Ideální je, když je doma, usměje se a slíbí, že dorazí. Náročné je také uvítání. Musíme najít nějakou hezkou lokalitu nebo zajímavost. Někdy jenom na tomhle strávíme několik hodin.“

Kolikačlenný tým máte?
„Jsme já, kameraman a obsluha přenosového vozu.“

Takže ve třech lidech zvládáte všechno – od hledání do nalezení dotyčného?
„To původní hledání mají na starosti holky z naší redakce. Já dostanu do ruky už přímo adresy, na místě ale hledám já, protože na mě lidi reagují přece jen lépe. Někdy se mi snaží pomoct i obyvatelé onoho města. To najednou začne obrovská pátrací akce po celé vesnici nebo městě a do dvaceti minut toho člověka mám. Já vždycky říkám, že s takovým ksichtem dokážete cokoli.“

POZNAL JSEM ČESKO

Stane se, že ten člověk odhadne, kdo ho zve? Co uděláte?
„Nijak ho nematu. Pokud ten dotyčný chce přijít, je všechno v pořádku. Nemá cenu ho lámat a klamat. Jen se zeptám, kdo jiný by tam mohl být. Zkusím, aby se ten dotyčný zamyslel.“

Co vám přináší práce v Poště pro tebe?
„Poznal jsem Česko. Je úžasné, jak dneska lidi sice vědí, kde je Francie, Paříž, Eiffelovka, ale netuší, kde jsou Mariánské Lázně. Netuší, co tam je, a neznají české hrady a zámky. Poznal jsem mnoho nádherných míst. Je to česká historie. Říká se »poznej svou vlast a poznáš, kdo jsi ty«.“

Je překvapení těch, u kterých zazvoníte, opravdové, nebo pro diváky nahrané?
„Procentuálně to nejde vyjádřit, ale snažíme se, aby to byla »první dobrá«. Když se otevřou dveře, aby tam byl moment překvapení. Horší to je, když je to na výzvu a ti lidé se nám přihlásí. Nebo když tam jedeme podruhé. Hlavně pokud točíme na vesnici, rozkřikne se to během vteřiny.“

Odcházíte hned po předání obálky, anebo přijmete pozvání k těm, u nichž jste zazvonil?
„Já tam s nimi nějakých pět minut jsem. Beru si kontakt, sdělím, kdy jsou natáčecí dny, a řeknu pár základních informací. A pak teprve odjíždím.“

Koho jste hledal nejdéle?
„Myslím si, že jednu paní v Praze na Černém Mostě, kde jsem byl šestkrát nebo sedmkrát.“

A bydliště?
„My jsme mu říkali lesní muž. Byl to mladý kluk, který byl vychován v pěstounské rodině. Přijeli jsme tam a ta jeho adoptivní máma nám řekla, že se osamostatnil a že někde kácí stromy. Hledali jsme ho tři hodiny a pak nás za ním dovezl nějaký pán lesem. Našli jsem ho asi po třech hodinách.“

JAKO DETEKTIV

A setkal jste se někdy s negativní reakcí?
„Samozřejmě. Řvou, vyhánějí nás a myslím si, že kdybychom nebyli na veřejnosti, ohnali by se po nás.“

Slyšel jsem, že vám pomáhá s hledáním detektivní agentura. To nemáte ochranku?
„O ochrance nemůže být řeč. A detektivové nám pomáhali první půlrok, než jsme se naučili hledat. Pomáhali nám ale jen s těžšími případy a nehledali lidi, ale adresy. Právě jsem přemýšlel, že až skončí Pošta, založím si detektivní agenturu. Určitě bych to mohl dělat, ale jen na hledání. Neznám totiž právo.“

Nejhezčí a nejošklivější zážitek?
„Když dojde k tomu setkání a lidé si padnou do náruče. Je to krásný pocit, že je to i moje zásluha. K nejošklivějšímu bych se nerad vyjadřoval. Nemám právo soudit, že něco bylo super a něco hnusné.“

Popište mi, jaký máte systém od začátku do konce.
„Napíšou nám, my je kontaktujeme kvůli doplňujícím informacím a začne pátrání. Když se ten člověk dohledá, napíše se do mých výjezdů a já za ním vyrazím. Když ho dohledám, dám mu obálku, vezmu si kontakt a domluvíme natáčení a pozveme do studia. Tam si buď padnou do náruče, anebo ne.“

Stalo se někdy, že byste neodstranili zeď, a přesto se ti lidé mimo studio potkali?
„To se stát nemůže. My je odvádíme každého jiným východem jak ze studia, tak z České televize. A když máme nějaké tušení, že by ten, co pozval, chtěl kontaktovat hledaného, naložíme ho do auta a odvezeme klidně až domů.“

Kolik lidi týdně vám píše, že by chtěli někoho vyhledat?
„To netuším. Ale máme dvanáct plných krabic dopisů, které čekají na vyhledání.“

NAŠEL JSEM SVOU PRVNÍ LÁSKU

Jsou případy, že je ten člověk v zahraničí, vy to zjistíte a kvůli tomu tam nemůžete?
„Ano, stává se to.“

A důvod?
„Mám pocit, že to jsou náklady. Autem se tam jet nedá, bylo by to finančně moc náročné.“

A předáte v takových případech nějak ty kontakty?
„Většinou kontaktujeme hledaného mailem nebo dopisem. Jednou se nám stalo, že ten hledaný pán přijel z Londýna do Prahy. A tady jsme s ním udělali tu reportáž. Pokud nám nedovolí předat kontakt, nesmíme.“

Je někdo, koho byste vy chtěl najít přes Poštu pro tebe?
„Měl jsem první lásku ve Znojmě, a když jsme tam byli s Poštou, zajeli jsme na adresu, kde bydlí. Čtrnáct let jsme se neviděli. Nikdo ale nebyl doma, a tak jsem jí nechal obálku Pošty pro tebe s mým telefonním číslem. Za dva dny mi zavolala: »Tady Helena, ahoj.« Slíbili jsme si, že se uvidíme. Její maminka prý skoro dostala infarkt, když uviděla obálku Pošty pro tebe. Nyní si píšeme k svátku, ale ještě jsme se neviděli.“

A co ctitelky?
„Jsou ve věkové kategorii do šestnácti let a pak od šedesáti výš. Ty mezi tím bych spočítal na prstech jedné ruky. Zajímavé ale je, že když jdu kolem domova důchodců, hodiny se nepohnu z místa. Najednou mě obklopí několik desítek babiček a chtějí si povídat. Je to velmi příjemné.“

Jak probíhal rozhovor

Nikdy předtím jsme se neviděli, a přesto na mě udělal Martin Kavan alias pošťák Ondra velký dojem. Sám o sobě skromně říká, že je obyčejný kluk, ale právě jeho skromnost ho dělá výjimečným. A svou výjimečnost dokázal hned na počátku. Abych to osvětlil, přestože jsme se dohodli, že se sejdeme v 13.00 v taverně v Davli u Prahy, kvůli hustému provozu jsem dorazil skoro o hodinu později. I přesto na mě Martin Kavan trpělivě čekal, a když jsem přijel, na jeho tváři nebyla známka zlosti. Ba naopak! Stále se usmíval a i přes svou vytíženost mi věnoval další hodinu svého času.

Příběhy, které vás chytily za srdce

Kdy se to vysílalo: 2008 - »Od týhletý chvíle tě úplně nenávidím«

Honza si do studia přinesl žabičku, talisman pro štěstí. „Chtěl bych napravit, co jsem rozbil,“ řekl a pak začal vyprávět o dívce Katce. Potkali se kdysi na diskotéce, začali spolu chodit, prý spolu i bydleli. Jenže pak se cosi zvrtlo, to i kvůli finančním problémům. „A pak už to bylo jen na bázi kamarádského vztahu,“ pokračoval Honza a vypadalo to na zcela obyčejný příběh o rozchodu dvou lidí.

Katka si myslela, že si ji pozvaly bývalé spolužačky ze střední zdravotní školy. A pak řekla: „Doufám, že si mě sem nepozval jeden kluk a nechce se mi omlouvat. Na to by mu nestačil celej život.“

A podala svoji vlastní verzi: Jak ji prý Honza po rozchodu s jeho vlastní matkou pronásledovali. Celé dva roky: „Byl to psychoteror,“ vyprávěla, a to i s detaily. Zavíral ji prý u sebe doma, nosil jí do práce dupačky v igelitce, posílal jí dopisy, že skočí z mostu. Když ještě chodila do školy, přijel tam prý opilý a ředitelce dal dopis, aby jí ho předala...

PO ODHALENÍ

Když Katka spatřila, že ve studiu opravdu sedí člověk, kterého nechtěla vidět, schovala obličej do dlaní. „Mně je z tebe normálně špatně,“ zalapala pak po dechu. „Že tohle dokážeš udělat před celým národem. Tak já ti před celým národem chci říct, když to teda nedokážeš pochopit mezi čtyřma očima, abyste mě s tvojí mámou už nechali na pokoji. Nevím, cos´ těm lidem tady nakecal. Ty tady mluvíš o nějakejch dvou hezkejch měsících. Jenže to, čím jsem si s tebou prošla... To psychický a fyzický vydírání. To, cos´ dělal v afektech zuřivosti... Chodils´ do hospody, hráls´ mariáš, neměls´ peníze, pořád jsi mi lhal...“ vyčetla mu. Pak se nadechla a řekla: „Od týhletý chvíle tě úplně nenávidím.“

Podívejte, jak to vypadalo u Ester:

(video pojmenoval neznámý vkladatel na youtube, název tedy není prací redakce)

Kdy se to vysílalo: 2007 - »Proklínám tebe, proklínám tvoje děti!«

Matka se chtěla sejít s dcerou, kterou sedm let neviděla. Během rozhovoru s Ester Janečkovou vyšlo najevo, že to bylo kvůli drsnému rodinnému konfliktu. Dcera pak popsala, že během jejího těhotenství (a jen týden před porodem) prý matka se svým manželem a bratrem napadli jejího manžela (kterého prý neměli rádi) a způsobili mu vážné zranění. Bratra za to dokonce odsoudili. „Dostala jsem šok, moc si toho nepamatuju. Jen vím, že ten konflikt vznikl kvůli stokoruně,“ řekla dcera. Kontakt s rodinou pak na pár výjimek definitivně ukončila. „Za tím životem jsem udělala tlustou čáru. Nemíním ji překročit.“

PO ODHALENÍ

Matka: „Toužila bych tě vidět, toužila bych tě přivinout. Teď a tady.“
Dcera znovu opakuje: „Ne. Za tímhle životem jsem udělala tlustou čáru. A nemíním ji překročit.“
Matka (zvýšeným hlasem): „Proklínám tebe! A proklínám tvoje děti!“ (zvedá se ze sedačky a odchází)
Dcera (křičí): „Není to poprvý! A ne naposled!“

Shlédnětě sestřih z pořadu: