Zpověď Oliny Matuškové

Paní Olinko, uplynuly čtyři měsíce od Waldemarova odchodu. Už se váš život alespoň zčásti vrátil do klidnějších kolejí?

„Walda vždycky říkal, že jsme jedno tělo, jedna duše. Je to tak. Chodím tady jako tělo bez duše.“

Vrhla jste se znovu do práce, nebo zatím odpočíváte?

„Vím, že musím ve všem pokračovat a dokončit vše, co jsme s Waldemarem dělali. Pořád si připomínám, co by asi řekl, jak by co chtěl. Vydavatelství C-Press vydalo reedici naší knihy Tisíc mil, těch tisíc mil. Je to přesně deset let od prvního vydání. Je v ní krásné Waldovo vzpomínání, jak mi vypráví při cestách po Americe. Často si v ní listuji. Musím přiznat, že je to naše jediné »album fotografií«. Bude pro mě těžké dokončit další knížku, kterou jsme s Waldou začali připravovat asi před půl rokem. Ale nevzdám to. Pokračuji v obchodování s realitami a úspěšně jsem prošla finálním schválením elektrické instalace v našem domě. Na odpočívání čas vůbec nezbývá.“

Podařilo se někomu vás upřímně rozesmát?

„Ne.“

Nechala jste si v bezprostřední blízkosti nějaké Waldovy osobní předměty, nebo jste je naopak uklidila mimo pohled?

„Prakticky jsem se ničeho nedotkla. Na stolku v obýváku leží sluneční brýle tak, jak je tam položil. Nemám sílu s ničím hnout. Vlastně ani nechci.“

Jste v kontaktu s Petrem Kratochvílem, který má dohled nad vyšehradským hrobem? Poslal vám třeba fotografie?

„S Petrem si často voláme. Je jedním z těch, kteří mě mohou dobře pochopit, protože nedávno se musel vyrovnávat s podobnou situací. Ví, že to čas jen tak nezahojí. Nejen Petr, ale i další přátelé navštěvují Waldu na Vyšehradě. Jsme vždy domluveni, že i za nás tam dají kytičku či zapálí svíčku. Často přicházejí i jeho fanoušci. Dostávám fotografie a nádherné dopisy, u kterých si pobrečím. Všem jim za to moc děkuji!“

Hodně se mluvilo o dědictví a případných požadavcích Waldemarova prvního syna. Je v té věci nějaký posun?

„Vše probíhá v klidu, Mirek nikdy nevznášel nějaké požadavky. Je to moc příjemný člověk. Rozdělení bude podle zákona. Jsem ráda, že jsme se poznali, určitě se budeme vídat.“

S Waldemarem jste rekonstruovali váš foridský dům podle jeho potřeb, a zřejmě Waldu vidíte v každém koutě. Budete uvažovat o prodeji, nebo chcete zůstat?

„Rozhodně chci zůstat. Nemám v plánu začínat nový život. Máte pravdu. Waldu vidím v každém koutečku. Proto je mi tu příjemně. Povídám si s ním. Hlavně mi pomůže celou stavbu dokončit. Poslední dobou říkal: To víš, už ti nemůžu tolik pomoci, ale jsem tady s tebou. A já jeho přítomnost cítím. Vždy všechno dodržel.“

Jak relaxujete?

„Sednu do křesla, kde sedával, zavřu oči a nechám si promítat náš celoživotní film.“

Hodně času vám asi zabírá péče o nemocnou maminku...

„Kdo nikdy neměl na starosti starého a málo pohyblivého člověka, ten si to neumí představit. Dělám to ráda, ale bez pomoci syna Waldy George bych to absolutně nezvládala. Měla jsem nejkrásnější dětství, tak jí to trochu oplácím.“

Když už jsme u Waldemara George, jakým směrem se ubírá jeho život?

„Ve svém světě techniky setrvává. Jen se mu k tomu přidá učení. Jedna jazyková společnost ho najala a bude učit češtinu. Na přeplněnou třídu si stěžovat nemůže. Bude mít jen jednoho žáka.“

Nedávno jste se zúčastnila protivládní demonstrace v americkém Washingtonu – kvůli levicové politice prezidenta Baracka Obamy. (viz sobotní deník Aha!) Jaká tam byla atmosféra, čím vám je ta problematika blízká?

„Být ve více než jeden a půlmilionovém davu lidí se stejným smýšlením je něco povznášejícího, že jsem v tu chvíli byla moc ráda, že jsem si koupila letenku a na shromáždění přiletěla. Cítila jsem, že je Walda pořád se mnou. Uvědomila jsem si, že jsme tenkrát v osmdesátém devátém nebyli v Praze na Václaváku. To nás mrzelo. Atmosféra byla asi podobná. Lidé, i když byli místy hodně natlačení, byli velmi ohleduplní. To, že byli příjemní, mě nepřekvapilo, takové je znám.“

Olina Matušková vyrazila s transparenty do desetitisícového davu proti levicové politice! Nelíbí se jí zejména nový zdravotnický zákon.

Překvapilo vás tam něco?

„Co mě trklo do očí, když jsme opouštěli zelený trávník před Kapitolem (sídlem amerického kongresu – pozn. redakce), kam jsme se několik hodin s mojí kamarádkou Miládkou propasírovávaly, že tam nebyl jediný papírek! Sebemenší odpadek nebo smetí! Jako kdyby to někdo vyluxoval. Za celý den policie nikoho nezatkla, byli tam lidé z celých Spojených států. Najednou začali chápat, co by to bylo, kdyby ztratili svobodu a všechny vymoženosti, které mají za samozřejmé. Myslím, že v Česku je to jednodušší. Tam víme, co bylo. Jen se snadno v lepším životě zapomene. Tak, prosím vás, nezapomínejte!“