Spisovatel Arnošt Lustig (82): S rakovinou se rvu už dva roky!
Jeho věk se přehoupl přes osmdesátku, ale málokdo by mu těch osm křížků hádal. Jako mladý zažil hrůzy koncentračního tábora, přišel o část rodiny a před dvěma roky mu lékaři diagnostikovali rakovinu. Přesto je Arnošt Lustig (82) povahou optimista a v jeho přítomnosti rozhodně neztratíte dobrou náladu. Jak se zákeřnou nemocí bojuje? Co v těchto dnech dělá? A jak v sedmnácti letech unikl smrti, to vše prozradil světově uznávaný spisovatel exkluzivně Nedělnímu Aha!.
Před dvěma roky jste onemocněl rakovinou. Když jste se tuto krutou diagnózu dozvěděl, co vás v tu chvíli napadlo?
„Začalo to tím, že jsem měl v puse takovou bouličku, kterou mi zubařka dvakrát otevřela a bylo jí divné, že v ní nic není. Když mě poslala do vojenské nemocnice, napadlo mě, asi jako když vidíte letět sto metrů od sebe vlašťovku, že by to mohla být rakovina. Ta pomyslná vlašťovka odletěla, já se nechal prohlédnout lékaři, kteří mi oznámili, že by to rakovina být mohla. Ta myšlenka tedy ve mně už byla a potom, při konečném vyřčení diagnózy, jsem se už tak nevylekal. Spíš jsem se soustředil na to, jak to přijmu. Jestli připustím, aby mě to složilo, nebo jestli s tím budu zápasit.“
Co jste si v tu chvíli říkal?
„Že je mi osmdesát let a že jsem si už trošku nažil. Co se týče mé práce, měl jsem veliké štěstí, že jsem celý život mohl dělat to, co jsem dělal rád a co mi jako práce vůbec nepřipadá. Že mám skutečně rakovinu jsem se natvrdo dozvěděl ve vinohradské nemocnici a těm lidem můžu vyslovit jen nejvyšší uznání. Se všemi nemocnými jednají stejně a vzbuzují dojem, že tomu rozumí a že když to půjde, že vám pomůžou.“
Co následovalo?
„Podstoupil jsem chemoterapii a ozařování, na které jsem dojížděl do Ostravy. Po ozařování nádor ustoupil, ale za půl roku se ukázal jinde. Po dalším ozařování to opět ustoupilo. Teď vím, že se to může zase vrátit, ale také nemusí. Mám povahu spíše pozitivní, takže z toho strach nemám.“
Svým přístupem možná ovlivníte i psychiku dalších, stejně nemocných pacientů.
„Jako šéfredaktor časopisu naší největší pojišťovny jsem měl nedávno rozhovor o rakovině a jejích léčitelích, jakými jsou například vynikající lékaři světového formátu doktorka Jana Marková nebo docent Tomáš Kozák. Jen u nás onemocní touto nemocí každý čtvrtý člověk, takže jsem jeden z těch čtyř a vím, co to obnáší. Do redakce dostávám spousty dopisů a jsem rád, že se díky své práci mohu podílet na prevenci těchto zákeřných onemocnění. Radíme, jak těmto nemocem předcházet. Myslím, že každý člověk chce dělat něco, co je větší a důležitější než on. A to mi právě tato práce poskytuje.“
Bojíte se smrti?
„Ne. Já už od svých sedmnácti let žiji v podstatě přes čas. Za války jsem byl třikrát odsouzen k smrti zastřelením a jednou plynem. Ta příprava na smrt se ve mně tak nějak sama nastřádala. Jsem rád na světě, vím, že musíme umřít, díky své povaze mě to nějak neděsí. Přál bych si, abych se vypařil, aby se mnou neměl nikdo práci. Smrti se nebojím. Neříkám jí pojď, pospěš si, ale nemám z ní vůbec strach. Jenom bych chtěl, abych umřel bez bolesti, a kdyby to šlo nějak vymodlit nebo vyprosit, tak aby to přišlo ve spánku. Večer hezky usnout a ráno se už neprobudit. Až na ten zmatek, co zanechám na svém psacím stole. To nikomu nepřeji.“
Za co vám v sedmnácti le-tech hrozila smrt?
„Vezli nás transportem smrti z Buchenwaldu do Dachau a už šest dní nám nedávali jíst. Potřebovali jsme se najíst a na mě padl los, že ukradnu chleba z německého proviantního vagonu. Chleba jsem sice vzal, ale zahlédl mě esesák, který sklad hlídal. Namířil na mě pistoli a zařval stůj! Nezastavil jsem a ten chleba jsem hodil směrem ke svým kamarádům, abych udělal alespoň něco užitečného a neumřel jako špatný zloděj. Ten chleba bohužel chytili jiní vězňové a okamžitě ho snědli. Esesák na mě vystřelil, netrefil a já jsem se zastavil. Stále trval na vrácení chleba a i když jsem mu řekl, že žádný nemám, začal počítat do tří. Když řekl dvě a mačkal kohoutek, ovládl mě najednou zvláštní pocit. Rozlilo se ve mně takové úžasné ticho a také mě napadlo sprosté slovo. Pamatuji se přesně, jak jsem si v duchu říkal - je to v prdeli. Zároveň mě ve zlomcích vteřiny ovládlo vědomí, že všechno, co se narodilo, umře. Já i ten esesák, který mě zastřelí.“
Co vám zachránilo život?
„Pak se stalo něco nečekaného. Než řekl tři, najednou přede mě skočil můj nejlepší kamarád Jiří Justic a špatnou němčinou tomu esesákovi říkal – nevidíte, že žádný chleba nemá? Nestřílejte! Ten esesák po chvíli pistoli sklonil a v podstatě daroval život nám oběma. Příklad kamarádství na něho evidentně zapůsobil. Řekl akorát – vy dvě hovna, odpadněte - čímž ocenil kamarádův statečný čin. S Jiřím Justicem jsme kamarádi dodnes.“
Co říkáte jako pamětník 2. světové války a vězeň koncentračního tábora současným neonacistům u nás?
„Je to přesně to, co vědělo gestapo už za války. Že když někdo přežije nacismus a jeho porážku, nebude schopen věřit tomu, co nacisté páchali a co chystali. Také věděli, že budou mít své následovníky i u nás. Protože lidé nevěří, že podobně jako existoval plán na vyhubení šesti milionů Židů, existoval také plán vyhnat a vyhubit i devět milionů Čechů. Kdyby nacisté válku vyhráli, získali celou Evropu a uskutečnili, co měli v plánu, ani jeden z těch neonacistů by v roce 2009 nežil. Vůbec by se totiž nenarodili, protože nacisté by zavraždili už jejich rodiče. Svým způsobem mi je jich líto, protože jsou to naprosto pomýlení lidé, kteří nevědí, oč jde. Nemůžeme o tom ale jenom mluvit, chce to i něco dělat. Před lety jsem například na toto téma přednášel pro středoškoláky v pražském kině Blaník, podobných informací by však mládež měla dostat víc.“
Co nového právě připravujete?
„Mám dvě nové povídky. Jedna pojednává o statečném advokátovi z éry protektora Heydricha, ta druhá, na kterou jsem možná falešně pyšný a která mi dělá strašně dobře, je milostná povídka Láska, tělo a smrt. Jsou tam zdůrazněné dva momenty – tajemství těla a tajemství lásky.“
