Opilí Menšíkovi trpaslíci a další trapasy českých hvězd

Namazaní trpaslíci

V pohádkovém seriálu Arabela ztvárnil náš nejmenší herec Jiří Krytinář jednoho ze sedmi trpajzlíků. V jedné scéně mělo všech sedm postaviček přejít po úzké kládě a sestava jako z legendární Sněhurky zaujala své předem stanovené pořadí. Režisér rozhodl, že v čele roztomilého zástupu půjde zkušená Aťka Janoušková, klapla klapka a kamera zavrčela. Malá zpěvačka s krumpáčem přes rameno však zakopla a ostatní trpajzlíky shodila z klády na zem. Ti se okamžitě rozkutáleli po okolí jak brambory a režisér vykřikl své obligátní „Stop!“

Nevydařenou scénu pozoroval z povzdálí Vladimír Menšík a ihned vymyslel nápravu. Režisérovi poradil, že prý bude lepší, když v čele půjde s lucerničkou a lopatou přes rameno právě Jiří Krytinář. Záběr se podařil a slavný komik pozval za odměnu všechny trpajzlíky na panáka. Samozřejmě, že v hercově přítomnosti nezůstalo jen u jednoho. Krátký krevní oběh vykonal své a malé pohádkové bytosti byly za chvíli namazané, jak zákon káže. Vladimír Menšík se však o ně svědomitě postaral. Všechny do jednoho naložil do své zánovní dacie a odvezl do hotelu. K nelibosti podmračené recepční je pak v podpaží přenášel z vozu do hotelové haly, jako když portýr stěhuje zavazadla zahraničních turistů. „To snad ne,“ bránila se chabě žena za recepčním pultem a zaraženě si prohlížela do kožených lenošek právě složené nehybné postavičky. Když přinesl herec druhou várku, pokoušely se o ni mdloby. „Proboha, pane Menšík, co jste to s těma děckama provedl?“ koktala vytřeštěně, přidržujíc se křečovitě hrany pultu. „To nejsou děcka, ale ožralí trpaslíci,“ ohradil se herec a co nejrychleji se vytratil. Orosená recepční se vzpamatovala až v okamžiku, když zvuk motoru odjíždějící dacie utichl v nenávratnu.

Nevhodná říkanka

O tom, že učit své děti říkanky, se nemusí někdy vyplatit, se přesvědčil zpěvák a lídr skupiny Yo Yo Band Richard Tesařík. I když se to na první pohled nezdá, následující trapná situace byla skutečně jen dílem náhody.

Jednou, když vedl svého syna Štěpána ze školky domů, setkali se v temném průjezdu jejich domu se smutečními hosty. Ve čtvrtém patře zemřela jedna starší paní, přítelkyně Richardovy matky, a účastníci pohřbu právě vycházeli z domu. Černě oblečení lidé se rojili na chodníku a malý Štěpán byl zjevně překvapen. Nezapomněl však na dobré vychování a jako slušný chlapec přítomné hlasitě pozdravil. Zřejmě chtěl využít i početného publika, které se v jeho těsné blízkosti právě nacházelo, a jako bonus přidal ještě (podle něj vhodnou) říkanku. „Dobrý den, dobrý den, bába letí komínem,“ přednesl sytým hlasem a hrdě vešel do průjezdu.

„Sklopil jsem oči, uchopil Štěpána za ruku a utíkali jsme domů, jak nejrychleji jsme mohli,“ vzpomíná na nezapomenutelnou náhodu Richard Tesařík.

Nelogická koncovka

Občas se v životě přihodí situace, kdy je člověk proti své vůli pasován do role lháře nebo barona Prášila. Své o tom ví fotbalový internacionál Antonín Panenka, který začátkem osmdesátých let hájil barvy slavného Rapidu Vídeň. Po jednom z tréninků se na něho obrátili rakouští spoluhráči se zdánlivě banální otázkou. Zajímalo je, proč se jeho manželka jmenuje Panenková, když on je jenom Panenka. Pro Rakušany byla v našich poměrech běžná koncovka ženského jména záhadou, kterou nemohli pochopit.

Český záložník tedy zmobilizoval dosud chabé znalosti němčiny a snažil se jazykový rébus vysvětlit. Jeho přístup byl maximálně odpovědný. Na pomoc si vzal slovník, z něhož si po několika minutách pořídil nezbytné výpisky. Pro názornost přidal i kreslený obrázek panáčka a panenky, figurky podobné klasickému označení na dveřích toalet. U sukně panenky přidal pro lepší pochopení koncovku – ová a spokojeně přistoupil k výkladu. Zhruba po desetiminutové přednášce nabyl dojmu, že spoluhráči záludnost slovanské koncovky jednou provždy pochopili. Každému cizinci ve fotbalové šatně mělo být v tu chvíli jasné, že ženské příjmení v Čechách má vždycky i tuto nezbytnou koncovku. Zdálo se, že jeho výklad padl na úrodnou půdu. Spoluhráči souhlasně přikyvovali a přednášející byl sám se sebou spokojen. Do té doby, než do šatny přišel spoluhráč František Veselý.

Na kontrolní otázku jednoho z hloubavých Rakušanů, jak se jmenuje jeho manželka, totiž bezostyšně odpověděl: „Veselá!“ Rázem byla pracná teorie o koncovce – ová – ta tam a Antonín Panenka v sobě nenašel sílu na další vysvětlování. Chvíli odrážel zpytavé a vyčítavé pohledy spoluhráčů, ale jeho jazykové možnosti mu nedovolily tuto další záhadu ještě rozvinout.

Nebezpečné letadlo

Říká se, že lež má krátké nohy, nebo že kdo lže, ten také krade. Existují i teorie milosrdných lží nebo lhaní pro dobrou věc. V takových případech získávají nepravdy téměř punc šlechetnosti. Každý z nás někdy zalhal, a kdo tvrdí, že ne, možná tak činí zrovna v tuto chvíli. K jedné své dětské lži se přiznal i moderátor, herec a režisér Jan Kraus. Jako malý kluk zalhal tátovi tak neuvěřitelným způsobem, že se tomu dodnes sám diví. Rozhodně se však nejednalo o lež banální.

Jednoho večera byli s bratrem sami doma a se zápalem hodným profesionálů hráli v bytě fotbal. V jejich technickém rejstříku nechyběly kličky, střelba z voleje, hra hlavou ani ostrý start na míč. V jednom okamžiku, kdy malý Honza naservíroval bráchovi krásný oblouček přímo na hlavu, suplovaly roli brankáře velké stojací starožitné hodiny. Po neplánované robinsonádě skončily na zemi a už se nevzpamatovaly. Přesněji řečeno – totálně se rozbily. Odpadly ručičky, sesypala se čísla, a chlouba obýváku tak definitivně ztratila svou podobu i smysl.

Bratři po chvilkovém šoku a svádění viny jednoho na druhého popadli smetáček s lopatkou, zametli sklo a překotně uváděli místnost do přijatelného stavu. V uklizeném pokoji tak čekaly na příchod rodičů jen žalující hodiny, kterým nebylo v tak krátké době pomoci. Oba uličníci zmizeli pro jistotu pod zdánlivě bezpečnou peřinou.

„Kdo to udělal?“ ozval se zhruba o hodinu později otcův nekompromisní hlas. Nic nepomohlo, že šli bratři urychleně spát. Ostré světlo rozsvíceného lustru a tátův ostrý nástup oba spáče nešetrně probudil. „Ptám se podruhé a naposled, kdo rozbil ty hodiny?“ Otcova silueta nad postelí se zdála hrozivá, stejně jako atmosféra nečekaného probuzení. Otcův pohled mířil střídavě na oba bratry a bylo jen otázkou času, kdy dojde k tolik očekávanému výbuchu. Chvíle napětí přerušil Honza, který tátovi předložil jedno z možných vysvětlení.

„Voni jsou rozbitý hodiny?“ polkl nechápavě a na chvíli se zamyslel. „To je divný,“ pokračoval zamyšleně a náhle jeho tvář osvítil zajímavý nápad. Nabídl otcovi teorii, o které četl krátce předtím v jednom časopisu. „Možná to je tím, že nad námi letělo nějaké velké letadlo, které překonalo zvukovou bariéru. Tím se ty hodiny asi sesypaly. V takových případech se to občas stává, že...“ „Takže ty hodiny rozbilo letadlo?“ Zaskočený otec se po krátké odmlce nejprve zasmál, pak syna seřezal a ten se nakonec přiznal.