Martin Maxa: Moje válka s mafií!

Přesto jeho život není pohádka. Kvůli mafi i musel zavřít svůj hudební klub, hrozí mu ochrnutí ruky a dostal podmínku za obranu zbité ženy.

Po soutěži Missis jste se zastal ženy, kterou mlátil její partner. Teď jste za to dostal dvouletou podmínku. Vyplatí se dnes vůbec pomáhat?
„Určitě se to vyplatí, už pro ten pocit. Já jsem byl jen případ, který kdosi v čímsi zájmu zneužil. Nejspíš jsem byl někomu nepohodlný. A tuším komu. Opakovaně jsem kritizoval policii a justici v tom smyslu, že mnozí z těch, kteří zastávají v policii a v justici vysoké funkce, mají blízko k organizovanému zločinu. Minimálně tím, že proti němu záměrně nic nedělají, čímž jej vlastně kryjí. Já jsem pomohl ženě v nouzi, jedenáct lidí svědčilo v můj prospěch, a přesto to takhle dopadlo. Byl to nemorální rozsudek.“

Vy jste se odvolal, jak to dopadlo?
„Odvolací soud je ve stejné budově jako nižší soud a ti lidé jsou tam jedna parta. Takže mi tu podmínku přiklepli. Teď jsem podal dovolání k Nejvyššímu soudu a chystám se podat ústavní stížnost. Když ani tohle nepomůže, tak půjdu do Štrasburku. Nechci si to nechat líbit. Je smutné žít ve státě, kde se tohle může stát. Republika je v područí kriminálních živlů, které už prorostly do justice, policie i dalších oblastí veřejného života. A v tomhle máme vychovávat děti…“

Kdyby se ten případ opakoval a vy jste mohl opět pomoci ženě v nouzi, šel byste do toho? I když máte podmínku?
„Já bych to udělal. Kdybych to neudělal, tak by dosáhli svého. Já přece nebudu jako oni. Viděl jsem před sebou zločineckou organizaci, byť se v těch talárech snažili vypadat jako justice. Kdo schvaluje zločin, tak se na něm podílí. A surové zmlácení ženy na veřejnosti je podle mého názoru zločin, třebaže si to naše soudy nemyslí.“

Jak to vypadá s vaším litvínovským hudebním klubem Pionýr? Prý jste tam měl problémy s mafií…
„Ten jsem musel zavřít. Není možné být ve střetu jak s organizovaným zločinem, tak s policií, která vás má proti němu chránit. A na kterou paradoxně přispíváte daněmi. A já mám jen jeden život, tři děti a chci se věnovat jejich výchově a tvůrčí činnosti. Nemám chuť se brouzdat tímhle mafiánským marasmem.“

On vám někdo vyhrožoval?
„Samozřejmě. Proběhly různé výhružky, nechci je však ani opakovat. Natolik to bylo nechutné…“

Nedávno jste se stal potřetí otcem. Jak jste narození dcery Emmy oslavil?
„Narození své krásné dcery Emmy jsem zapíjel na nedávné derniéře Tří mušketýrů. Víno mi chladili už pár dní dopředu, všichni čekali, že bude vánice. (smích) Takže si z toho moc nepamatuju.“ (smích)

Pomáháte třeba přebalovat?
„Nepomáhám. Jsem po operaci ruky, takže bych to nezvládl. Navíc beru to miminko s obrovskou opatrností, připadá mi hrozně křehké. Jsem překvapený, jaký je to drobátko uzlíček kostí a svalů. Ale třeba narození mojí dcery bude to, co prolomí tu tříletou smůlu, která se mi lepí na paty.“

Trávíte spoustu času po hotelích. Jak to zvládáte skloubit s rodinným životem?
„To se s tradičním pojetím rodiny nedá moc skloubit. Silva už ale za ta léta zná mojí toulavou povahu a dokáže brát život s velkým nadhledem. Já si zase uvědomuji, že bez její velkorysosti a tolerance bych na své děti sotva mohl mít větší vliv, než mám. Takže jsem jí za to vděčný. A navíc, když jste častěji pryč, zažíváte kromě loučení i vítání, a to je to hezké. Neomrzíte se tak snadno.“

Ženit se asi nebudete. Zůstanete starým mládencem do konce života?
„To asi určitě. Já už jsem si manželství před pětadvaceti lety vyzkoušel. Do roka jsme se rozvedli. Hned mi došlo, že to není nic pro mě. Stereotyp, který je součástí manželství, mě zabíjí. Nedokážu nic psát,nefunguje mi fantazie, zabíjí mě to. Ale protože jsem normální mužský, tak na té životní cestě zákonitě musely nějaké děti přijít. Jen je to bez manželství.“ (smích)

Muzikál Tři mušketýři, kde jste hrál lorda Buckinghama, už skončil. Kde vás mohou fanoušci vidět teď?
„Objevím se v dalších muzikálech. Vrací se Kleopatra, kde budu hrát Rufuse, a měl bych si zahrát i v Angelice. Navíc často vystupuji v různých koutech země. Kde a kdy, to zjistí fanoušci na mých internetových stránkách www.martinmaxa.cz.“

Chystáte nějaké další CD?
„Před nedávnem jsem vydal své čtvrté album Zákulisí. Z toho mám zatím největší radost. Považuji ho za své nejlepší.“

Texty si píšete sám. Kde hledáte inspiraci?
„Inspirace k člověku pohříchu nepřicupitá na povel. Přichází zpravidla nečekaně a člověk musí mít oči a uši stále nastraženy, aby tu múzu nepropásl. Kdybych věděl, kam jít pro inspiraci, tak jsem tam pořád.“ (smích)

Vystupujete i v satirickém pořadu Zuzany Bubílkové, kde zpíváte vtipné politické texty. Jak se se Zuzanou spolupracuje?
„Velmi dobře. Zuzana Bubílková má naši politickou scénu skvěle nastudovanou. A její vtipné komentáře jsou docela zapotřebí, protože se v politice dějí hrozné věci.“

Stále vystupujete s kytarou. Přitom máte velké problémy s pravou rukou.
„Hrozí, že mi ruka postupně ochrne. Nervy mi přestávají fungovat. Není jisté, jestli mi operace, kterou jsem absolvoval, pomůže. Jestli mi vůbec nějaká pomůže. Kytara je na ovládání velmi náročná a já se s tím začínám hodně prát. Prsty už mě moc neposlouchají. Vybrnkávání už se musím učit trsátkem.“

Už lékaři vědí, čím to je?
„Mám napadené hlavní snopce nervů. Ale bohužel není zcela jasné, kde všude jsou poškozené. Takže mi otevřeli loket, přemístili hlavní nervy a teď je potřeba vyčkat. Pokud ruka nenaskočí, bude jasné, že problém byl i jinde. A to už bude hodně vážné.“

Martin Maxa (45)
Populární zpěvák se narodil 15. března roku 1961.
Vystudoval Gymnázium v Teplicích a poté Fakultu tělovýchovy a sportu na Univerzitě Karlově v Praze, krátce pracoval jako učitel tělocviku. V životě měl i smůlu, během vojenské služby zastřelil kamaráda a strávil téměř rok ve vězení. Založil skupinu Náhodná sešlost, která jej doprovází dodnes. Vydal čtyři sólová alba: »C‘est la vie«, »Zpovědnice«, »Desáté patro« a »Zákulisí«. Je držitelem ocenění »Skokan roku« v anketě Zlatý Slavík za rok 2000, v roce 2001 se ve stejné anketě umístil na 3. místě v kategorii »Zpěvák roku«.