> Miloval pohřby – vystrojil ho i přejeté kočce!

> Máma mu často jednu vrazila, táta ho bral na fotbal!

> Chtěl malovat, nakreslil pohřeb a bylo zle!

> Nevzali ho na UMPRUM, na učňáku proplakal noci

> Kouřil cigarety a měl problémy s ledvinami!

Svým příznivcům v ní povyprávěl o svém dětství, dospívání, studiích a začátcích pěvecké kariéry. A nabídl i řadu rodinných fotografií. Některé jsme pro vás, i se zpěvákovými vzpomínkami, vybrali. V roce, kdy Mistr oslaví své 70. narozeniny, se to docela i hodí...

„Objevila jsem ji ve své knihovně. Je to rarita! V roce 1969 jsem ji koupila za 12 Kčs a byla jsem šťastná. Fandím Karlíkovi od té doby, co zpívá,“ řekla Nedělnímu Aha! paní Věra Procházková z Mníšku pod Brdy, která nám knihu Říkám to písní zapůjčila. Karel Gott ji tehdy se svým dvorním textařem Jiřím Štaidlem (†30) napsal pro magazín »Československého vojáka« – a ten ji pak vydal jako svoji přílohu. V knize se Mistr pokusil odpovědět na tisíce dopisů fanoušků, na které kvůli neustálému cestování a koncertování nestíhal reagovat. Dokonce poskytl i své sešity ze základní školy, ze kterých se v knize objevil jeho rukopis ze 3. třídy. Popisoval v něm jména členů své rodiny a tehdy dostal od pana učitele za 1. Co se týká fotografií našeho nejslavnějšího zpěváka, jistě nám dáte za pravdu, že se od dětství vůbec nezměnil.

Jak se zrodila hvězda...

„Pokud jsem měl v útlém dětství nějakou vášeň, tak to byly smuteční obřady. Bezelstně jsem se těšíval na pohřeb kteréhokoliv plzeňského občana, s výjimkou blízkých příbuzných, a doprovázel jsem každého až k vykopané jámě, nad níž farář pronášel smuteční řeč, které jsem nerozuměl. Ale mne k slzám dojímala. Když se dlouho žádný pohřeb nekonal, našel jsem přejetou kočku, nebo zmrzlou vránu a vystrojil jsem jim slavnou poslední cestu. Před obřadem jsem doma pilně nacvičoval hru na trumpetu. Na to už asi nikdy nezapomenu, protože jsem pokaždé dostal pohlavek a napomenutí: Přestaň, nebo ti zůstanou ty zuby ven!“

„»Vyplivni tu žvejkačku a postav se k ostatním!« Tak začala první vojna v mém životě. »Šikovatel« měl pronikavě vysoký hlas a četl seznam jmen, na němž jsem tentokrát bohužel nechyběl. Rodiče vytáhli kapesníky a my jsme nastoupili do vlaku... V internátě nás přijali smaženým řízkem a slavnostním projevem. Obojí bylo na úrovni a zaplnilo nám hlavu i žaludek. A potom začaly plynout dny jeden jako druhý. Dny, na které jsem nebyl připraven a na něž jsem si musel zvykat. Neobešlo se to bez povzdechů a mnohdy ani bez tajných slz.“
(Poté, co Gotta nevzali na UMPRUM, kde chtěl rozvíjet své malířské nadání, musel odjet do učení v oboru elektromontér v Chebu.)

„Když padl stín a všichni se sesedli okolo ohně, objevily se kytary a foukací harmoniky. Začal program, který trval několik hodin. Když přišla řada na mne, postavil jsem se neohroženě doprostřed kruhu a zpíval a zpíval. Poprvé jsem cítil, že jsou všechny oči upřeny jenom na mne a že nikdo ani nedutá, aby slyšel.“
(Jak se spolužáky po přeložení do Prahy začal jezdit pod »širák« – do Luk pod Medníkem.)

„Skoro každé odpoledne pro nás přijel náklaďák a odvezl nás všechny na pole, kde jsme trhali len a kouřili cigarety...“
(O tom, jak Mistr trávil volné dny v učení.)

„Pozdě do noci jsem si hrál na starém gramofonu značky Supraphon své oblíbené desky. Všechny písně, které jsem měl rád, jsem se tehdy naučil na kytaru a začal si je zpívat. Čas mi v té době už odstranil problémy s hlasovou mutací a já jsem najednou cítil, že mi zpěv skýtá velké potěšení. A tak nastalo období, kdy jsem začal zpívat doslova všude. Na ulici, v koupelně, v továrně...“
(Jak si po návratu z Chebu do Prahy poprvé začal zpívat.)

„...Seděl jsem v polích, polykaje hořké slzy. Tam mi jednoho dne nastydly ledviny a já jsem vážně onemocněl. Ze zdravotních důvodů jsem pak pokračoval v učení v Praze.“
(Poté, co se s Gottem v Chebu rozešla první dívka, které jako 15letý učeň tvrdil, že studuje filmové a divadelní herectví.)

„Matka mě sice vedla přísnou rukou, ale »zaplaťpánbůh« to na mě dneska nikdo nepozná. K otci jsem vzhlížel s úctou, a tak trochu s údivem, protože mne vodil na fotbal a tam z plna hrdla křičel na pány, kteří pobíhali po zeleném trávníku a mého otce nebrali vůbec vážně. Sportovní utkání ve mně tedy nikdy nevzbuzovalo žádné city. Zrovna tak ve mně nevzbudily city ani ostatní otcovy záliby. Na mém nočním stolku se hromadily dárky jako: Edisonem v pěti lekcích, Statická elektřina nebo ebonitová tyč a liščí kožich... avšak zůstaly tam ležet bez povšimnutí.“

„Moje matka mne naučila prvním písním, které potichu zpívala ve chvílích, kdy jsem byl přístupný výchovnému vlivu. Znamenala pro mne svět, kde to nehrozilo ani křikem fotbalových fanoušků, ani principy elektrických motorů...“

„Těsně před pubertou jsem začal silně toužit po uměleckém malování. První téma, které jsem se rozhodl zpracovat olejem na plátno, byl velký pohřeb. Otci se však mé počínání pranic nelíbilo. Zaprvé proto, že maluji pohřeb, zadruhé proto, že vůbec maluji, a zatřetí proto, že na obraze hraji na křídlovku. Matka mne pohladila po hlavě a za několik dní mi přinesla knihu s reprodukcemi slavných malířů, které jsem si během několika měsíců obkreslil. Zkrátka začal jsem to myslet s malováním úplně vážně. Odjížděl jsem každou neděli s kartonem a barvami do přírody. Představoval jsem si, že jsem slavný krajinář.“

Autor: LUBOŠ PROCHÁZKA
Reprofoto z knihy Říkám to písní z roku 1969