Viktor Vrabec (65): Co dnes dělá »zapomenutá« hvězda seriálu Zákony pohybu

Chlast mu poničil život
A podsvětí mu říkalo „pane Viktor“...

Jsou herci, kteří neradi mluví o své práci v minulém režimu. Mají strach, nebo se stydí. Člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni VIKTOR VRABEC (65) takový není. Klidně se přizná, že jako člen městského výboru KSČ v Praze měl i služby ve vrátnici budovy. „Mnoho lidí by se divilo, kdo tam tenkrát v noci za těmi papaláši chodil. Dnes by tvrdili, že tam nikdy v životě nebyli,“ vzpomíná.

Máte za sebou kus života, vzestupy a pády. Jak se vám vůbec přihodilo, že jste se stal hercem?
„Na pedagogické fakultě jsem se coby student zapletl s krásnou mladou pedagožkou. A protože to prasklo, džentlmensky jsem školu opustil. Napsal jsem nabídku do všech českých divadel, kromě Národního. Tam jsem se napsat bál. Odevšad mi přišlo, že mě nechtějí. Kromě Chebu, Mostu a Šumperka. Udělal jsem zkoušky v Chebu, ale smlouva mi přišla na inspicienta. To jsem nechtěl. I z Mostu mi přišlo, že jsem zkoušku udělal, ale že potřebují naivku. Netušil jsem, že v té době to bylo vysloveně homosexuální divadlo. Tak tam jsem zase nepatřil. Ale ze Šumperka, kde jsem taky něco předvedl, mi najednou přišla kniha, v níž chybělo prvních patnáct stránek. Měl jsem se naučit roli Vladimíra v Petřínské romanci. Naučil jsem se ji a oni mě pozvali, abych odehrál představení. Na dopolední zkoušce jsem ale zjistil, že ty chybějící stránky jsou můj dialog. Ten jsem samozřejmě neuměl. By to geniální tah od tehdejšího ředitele Zajíce. Chtěl si vyzkoušet, jestli jsem mobilní. Do večera jsem se roli naučil a večer to představení odehrál. Dostal jsem angažmá za 680 korun měsíčně a stal se hercem divadla v Šumperku.“

A dál?
„Pak se najednou začala rušit divadla. A já věděl, že bez školy mě nikdo nikam nevezme. Jenže škola, to byl problém. Táta mi umřel, když mi bylo jedenáct, měl jsem ještě o deset let mladšího bráchu a nechtěl jsem mámu zatěžovat. Jenže ona řekla »běž, pomohu ti, co budu moci«. Zlatá ženská!

Při studiu herectví jste neměl problémy?
„Měl. Jeden můj profesor, mi říkal: Viktore, už teď jste starý, stejně vás nikam do divadla nevezmou. Chtěl přefiknout studentku, se kterou jsem právě chodil, Věrku Vlčkovou, a nesnášel mě. Znepříjemňoval mi celou dobu studia. Marně. Byl jsem pak první, kdo dostal angažmá. Měl jsem nabídky do pražských divadel – Libeňského, S. K. Neumanna a na Vinohrady. Tam jsem hrál s paní Olgou Scheinflugovou v Čapkově Matce fašouna Kornela. Přišla nabídka i z Plzně, tam už hrála Věra Vlčková, takže jsem dlouho neuvažoval. Šel jsem za svou láskou, ale byla to chyba. Protože když se dva lidé zpronevěří, neuzdraví je žádný lék a víckrát už si neuvěří, jak říká básník. Hrál jsem pak chvíli současně na Vinohradech a v Plzni.“

To bylo po roce 1968, kdy spousta lidí začala mít politické problémy. Zasáhla začínající normalizace i do vašeho života?
„V roce 1971 vyhazovali z Vinohrad člověka, kterého jsem z duše ctil – ředitele Pavlíčka. Napsal mi nádherný dopis, ještě ho mám schovaný: „Mám poslední možnost vás angažovat, přijeďte podepsat smlouvu.“ V té době jsem v Plzni hrál nádherné role a byl jsem šťastný. Pavlíčkovi jsem odpověděl: „Vy i Pistorius (legendární šéf činohry na Vinohradech – pozn. red.) odcházíte, co já tam budu dělat?“ Možná jsem tenkrát udělal blbost, že jsem odmítl... V Plzni jsem pak odehrál ještě spoustu nádherných rolí a hostoval jsem v Národním divadle v roli mlynáře v Lucerně. Setkání s těmi obrovskými maestry byla pro mě nezapomenutelná záležitost.“

Jak vstoupil do vašeho života televizní seriál Zákony pohybu? Hrál jste hlavní roli a říkalo se, že to byla vaše politická kariéra.
„Původně měl roli ředitele Viktora Hájka hrát Petr Kostka. Asi si ale nechtěl zadat, což chápu. Pro mě to byla obrovská příležitost. Neuvažoval jsem tehdy o tom, jestli jde, či nejde o politickou záležitost. Prostě jsem chytil býčka za rohy. Režisér seriálu Sokolovský mě znal už z JAMU a tvrdil, že mě vybral pro roli, protože se také jmenuji Viktor.“

A vy jste se stal slavným...
„Po prvním dílu jsem dostal asi tři dopisy. Po druhém třicet, pak 180 a pak byl vyčleněn jeden pošťák, který mi nosil poštu v pytli. Zpočátku jsem na ně odpovídal, pak už to ale nešlo. Nedalo se to fyzicky zvládnout. Požádal jsem televizi, aby mi umožnila vystoupit a za dopisy poděkovat. Stalo se.“

Byla to pro vás šťastná doba?
„Zpočátku mi to bylo velmi příjemné. Lidi mě poznávali, zdravili, usmívali se na mě. Ale pak najednou toho bylo moc. Už jsem dostával i strach. Přišel jsem na jeviště a nebyl jsem to já, Viktor Vrabec, ale postava z televize.“

Díky seriálu se z vás ale stal bohatý člověk.
„Bohatý? Za třináct dílů seriálu jsem dostal 47 000 korun. Požádal jsem tehdy o devizový příslib, který mi nejdříve nedali. Přišli se k nám tajní podívat, jestli nemáme vyklizený byt a nechystám se s celou rodinou uprchnout, protože jsem chtěl jet na dovolenou do Jugoslávie. Nakonec se to přece jen podařilo. Takže jsem celý honorář utratil za dovolenou s manželkou a třemi dětmi v Chorvatsku.“

A jak to bylo dál?
„Od Neumannů odcházel na Vinohrady Ladislav Frej. Brali mě za něj. Přišly vysněné role. Fakt je, že díky seriálu lidi chodili do divadla na Viktora Hájka – ředitele televizní Radiany, nikoliv na Viktora Vrabce. Do Libně jezdili na představení plné autobusy a po představení jsem se nestačil podepisovat.“

To jste netušil, že se jednou po dlouhých letech do Plzně vrátíte. Když jsme u slova návraty. Pojďme ještě do jiného období... Říká se, že v listopadu 1989 jste namydlil tehdejšímu předsedovi městského výboru KSČ v Praze Štěpánovi schody. Jak to bylo?
„Byl jsem členem KSČ, ale jakmile došlo k událostem v listopadu 1989, byl jsem nadšený. Jezdil jsem po celé republice a říkal, jak se věci mají doopravdy. Z divadla jsem byl delegován na schůzi do ČKD Praha. Ptali se mě, co a jak. Říkal jsem jim, jak proběhlo zasedání městského výboru, jak tam prohlásil Štěpán, že situace nikoho nezajímá, že je to revoluce několika hloupých herců a samých dětí. Jeden z dělníků vystoupil a četl tichým hlasem prohlášení Lokomotivky ČKD. Vzal jsem mu text a přečetl to hodně nahlas. Jen se tak stalo, přijel do ČKD Štěpán. Vylezl na podium a první, co uslyšel, bylo hlasité skandování »My nejsme děti!« Prostě ho tam odtud vyhodili. Kolem mě pak stál kruh dělníků a bránil mě před ochrankou Štěpána, která mi chtěla rozbít hubu. Udělali uličku, abych mohl projít bez úrazu.“

Za čas jste od Neumannů, to už se divadlo jmenovalo Palmovka, odešel. Proč?
„Nechtěl jsem, ale dostal jsem z Primy, tehdy Premiéry, nabídku do dabingu dlouhého seriálu Manuela. Začal jsem a najednou se zjistilo, že seriál má 300 dílů. Do toho mi přišla další nabídka na dabing a produkce seriálu mě požádala, jestli bych rok v divadle dopoledne nezkoušel, abych mohl točit. Požádal jsem o roční neplacené volno tehdejšího ředitele Palmovky pana Kracíka. Nedal mi ho. Prý abych dal výpověď. V té době jsem na tom nebyl dobře ani psychicky, ani finančně. A připadlo mi absurdní zahodit neuvěřitelně dobrou příležitost v televizi. Tak jsme tu výpověď dal.“

Říká se, že jste hodně šancí v životě propil.
„To je pravda. Najednou jsem zludračil. Intenzita práce a málo odpočinku mě vedly k tomu, že jsem začal chlastat. Dostal jsem jednu výstrahu, druhou, a když jsem to udělal potřetí, přišly kopačky. Skoro jsem se zhroutil. Bez práce být neumím.“

Tenkrát se stal ze známého herce barman ve vršovickém »Bronxu«...
„Ano. Dostal jsem ten celkem idiotský nápad požádat jednoho majitele baru ve Vršovicích o místo. Nadšeně souhlasil. Vydržel jsem to osm měsíců.“

Podsvětí vám říkalo „pane Viktor“, lehké holky nad ránem si k vám chodily na »soupravičku« (vodku s kolou) a někteří kolegové z divadel, kteří vám to radostně přáli, se chodili dívat, jak vám to za barem jde...
„Poznal jsem galérku a měl jsem dost nesmyslný nápad, že je malinko vychovám. Dokonce mě jednou napadlo, aby majitel otevřel na Štědrý den. Pravda, moc velký kšeft nebyl, ale pár lidí přišlo a možná jsem jim dokázal udělat hezký Štědrý den.“

Jenže jednoho dne jste zavřel v pět hodin ráno bar naposledy.
„A pár desítek hodin poté, bylo krásné vlahé májové odpoledne, jsem se potkal se svými přáteli z plzeňského Divadla J. K. Tyla dramaturgyní Mášou Caltovou a šéfem činohry Pavlem Pavlovským. Vlastně za to tak trochu mohla jedna novinářka, která Máše vylíčila můj osud. Sám bych telefon nikdy nezvedl. Tak začal můj návrat do Plzně. A já jsem se v té chvíli úplně zbláznil radostí. Za celou zkušební dobu jsem nevypil snad ani deci vína. Tři neděle před první čtenou zkouškou už jsem uměl celou roli. Nikdy v životě jsem se nemodlil, ale tenkrát jsem šel Bohu poděkovat. Od té doby uplynulo pět let. Občas znovu jdu do kostela a modlím se, aby mě ještě jednou potkalo něco tak krásného.“