Jan a Lucie Dvorští: Platíme 110 tisíc měsíčně!

O babičce-herečce Mileně Dvorské
Z čeho žijí?
O dalším útěku za hranice

A co všechno na sebe prozradili? „Jsme na tom s Lucií zdravotně i psychicky špatně, ta léta skrývání se na nás hodně podepsala. Ale usilovně pracujeme na devátém dítěti a zdá se, že se nám to povedlo,“ řekl nám Dvorský, který nás exkluzivně pozval na návštěvu.

Rodina Dvorských se nikdy se netajila tím, že svou tchyni, matku a babičku Lucii Dvorskou nechová zrovna v lásce. „Děti se rozhodně neptají, kdy konečně uvidí babičku,“ směje se Dvorský. „Chovala se ke mně odporně, když jsem byla malá, její chování se nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsem dospěla. Ani Jan s ní nemá nejlepší zkušenosti. Už ji nepotřebujeme v životě vidět!“ říká rezolutně paní Lucie ve chvíli, kdy nás uvítá ve dveřích svého belgického domu.

První, co nás po seznámení se všemi členy rodiny napadne, je to, že buď mají všichni skvělé herecké sklony, nebo se informace, které o nich léta poskytují média, nezakládají na pravdě. Agresivní náboženský pomatenec s krutou družkou Lucií a tlupou frustrovaných dětiček fanaticky vedených k sektářské víře? Nikoho takového jsme ve vile uprostřed belgického přístavního městečka Ostende, kde Dvorští poslední dva roky žijí, nepotkali. Před námi stojí deset lidí, kteří na první pohled drží pevně semknuti při sobě, mají svoje vlastní přesvědčení o výuce dětí a o tom, kam směřuje civilizace. A už mnoho let se bojí, že je za jejich názory bude prý netolerantní česká společnost trestat. A frustrované děti? Kdepak, s vírou nemají nic společného a volnost, jakou mají u Dvorských, by jinde asi těžko našli.

„K víře je netlačíme. V dospělosti přijdou samy na to, co je pro ně dobré. A kdyby nesdílely naše přesvědčení, z domu je nevyhodíme,“ prohlašují partneři Jan a Lucie. „Nedávno jsme s Lucií začali znovu kouřit. Ten tlak na nás byl obrovský. Já sám jsem byl loni chirurgickém zákroku a na podzim jsem se psychicky zhroutil. Doteď se dávám do pořádku. Mám dost zničené zdraví, podepsalo se na tom hodně to pronásledování, ale taky drogy z mládí,“ přiznává Jan Dietrich Dvorský ne zrovna typickou nectnost pro sektářské vůdce.

„Já mám zase nekontrolovaný tik v oku. Kdykoliv projelo okolo domu policejní auto, báli jsme se, že pro nás jedou. Ještě, že už je to za námi,“ připomíná zase Lucie svoje a druhovo stíhání za neposílání dětí do školy.
Postupně s námi začínají čile komunikovat i všeichni jejich potomci vyjma skoro dvouletého Jordana Xavera, kterého štve, že ho maminka odstavila od plenek. V obýváku velikosti dvou malometrážních bytů s námi sedí Ignác, Silvestr, Glorie, Josefie, Medea, Manuela a jejich kamarádka Nina, která s rodinou dlouhodobě žije. Kromě ní v domě nyní přebývá i přítel Dvorských pan E., který má za úkol teď, když se provalilo místo pobytu Dvorských, rodinu ochránit před nezvanými návštěvami. „Otroky vážně nemáme. Tři by se minimálně hodili. My se ale neradi stýkáme s cizími lidmi, takže ani s tou naší sektou to není tak horké, jak o nás tvrdí,“ říká ztrhaná máma tlupy dětí.

„Chceš vidět, co nám přinesl Ježíšek? Dostal jsem mikroskop. A já zase divadlo!“ tahají mě za ruku bezprostřední pětiletý Ignác se sedmiletým Silvestrem. Vila je plná hraček a místností, kde se mohou zejména mladší členové domácnosti vyřádit. „Nájem v této vile je obrovský, opravdu se blíží čtyř tisícům euro, jak se někde psalo. Sotva to kolikrát dáme dohromady, ale je potřeba, aby každé dítě mělo svůj prostor. Do školy nechodí, protože současný systém školství dětem k rozvoji příliš neprospívá. Doma se učí přirozeněji,“ vysvětluje Dvorský a matka dětí paní Lucie dodává: „To, co se ve škole učí dva roky, na to doma přijdou ve chvíli, kdy jsou na to zralé a potřebují to, během několika dnů. K ničemu je nenutíme, Učí se přirozeně čtyřiadvacet hodin denně,“ dodává k tomu paní Lucie. A chlapci hned předvádějí své znalosti. Dozvídáme se tak o rybím predátoru muréně nebo o nejnebezpečnějším živočichu na světě, hrochovi. Když děti nelouskají znalosti z encyklopedií, mohou se vrhnout na počítačové hry, většina z nich ale i nadšeně zpívá a hraje na hudební nástroje.

Rodina svůj příbytek moc neopouští. Starší sourozenci večer uspávají mladší, tatínek Parsifal se na několik hodin zavře do nahrávacího studia, v němž vzniká jedna písnička za druhou. A prý je úspěšný v jejich vydávání. „Z čeho žijeme? Je něco špatného na tom, že zatímco za jedno cédéčko dostanu stovku, za druhé přijde půl milionu? Někteří lidé mé práci hodně fandí, a tak nás podpoří sponzorským darem,“ tvrdí guru. „Být mesiášem Parsifalem je vlastně moje zaměstnání. Jako vedlejšák mám pak praní. Pračky a sušičky u nás jedou takřka nepřetržitě, a to je můj úkol,“ překvapuje Parsifal. A jak je to vlastně s jeho vírou? „Pár větami to nejde vysvětlit. Kdo chce, ten si o tom přečte na mých stránkách. Můžu vám ale říct, že přijde den, kdy budu velmi slavný. A nebudu pro to muset cokoli udělat. Mám to předpovězeno. Lidstvo k tomu nezadržitelně směřuje,“ říká nevzrušeným hlasem a nezaskočí ho ani otázka, jestli se nebojí, že žije v přeludu, z něhož se jednoho dne probudí. „To je, jako kdyby jste se ráno probudil vy a zjistil, že nejste novinářem, ale kuchařem. Což je také nesmysl. Po těch letech útlaků a pronásledování bych stokrát prohlédl, že je moje víra zcestná. Já se v ní ale spíš utvrdil,“ doplňuje.

Výřečné jsou i jeho dcery. Sedmnáctiletá Manuela se intenzivně zajímá o naši práci, dvaadvacetiletá Julie pak vysvětluje, jak to bylo s jejím údajným znásilněním. „Nálepky »Ta znásilněná« se asi už nezbavím, co?“ směje se. Pak ale zvážní a vypráví, jak byl vztah s přítelem Danem tak vážný, že uvažovala o svatbě. „Pořád se ale vymlouval, až mě to přestalo bavit. Tak jsem se s ním rozešla. On pak sestrám začal rozesílat esemesky, že mě rodina znásilnila. Myslel to ale tak, že mě rodina násilím donutila ukončit s ním poměr. Bylo to však moje rozhodnutí,“ dodává Julie. Jan Dvorský k tomu dodává, že kdyby měli Belgičané nejmenší podezření, už by s rodinou dávno nebyl. „V zemi pedofila Dutrouxe berou zneužívání dětí smrtelně vážně,“ připomíná. Julie, stejně jako ostatní Parsifalovy dcery, má touhu vdát se a mít s manželem kupu dětí. „To není nic, co bychom jim naočkovali. Vidí ale u nás vzor ve velké šťastné rodině, a tak chtějí vybudovat něco podobného,“ připouští osminásobná matka Lucie Dvorská, která získala přezdívku Labutí panna. „S Janem se ale oslovujeme jménem. Že bych mu třeba řekla: »Parsíku, nezlob mě!«, to vážně nepřipadá v úvahu,“ směje se Dvorská. A co rodinu čeká do budoucna? „Vůbec nemáme ponětí. Asi se budeme muset brzo přestěhovat, aby nám různí úchylové dali pokoj, když je teď naše adresa známá. Když dostaneme pasy, přemýšlíme o Bulharsku nebo Itálii,“ dodává Parsifal Imanuel na závěr.