Petr Muk: Nechci žít jen na dluh!

Začátek května byl pro zpěváka Petra Muka (40) jedním z nejkritičtějších v jeho dosavadním životě. Pod návalem vyčerpání a deprese se zhroutil. Místo plánované svatební cesty s manželkou Evou (32) tak zpěvák strávil měsíc v psychiatrické léčebně. Jak mu tam bylo a co ve svém životě přehodnotil, řekl Petr Muk exkluzivně v rozhovoru pro deník Aha!

Samé prášky a odpočinek má v současné době naordinované zpěvák Petr Muk (40)! Ten se snaží po měsíci, který po kolapsu strávil v psychiatrické léčebně, změnit svůj životní styl. „Nechci už, aby můj život byl jenom o práci, jak tomu bylo doposud,“ řekl zpěvák v exkluzivním rozhovoru pro deník Aha! A přiznal, že jej do léčebny dohnalo nejen vyčerpání, ale i deprese. Velkou oporou mu je nyní manželka Eva, která bude za dva měsíce rodit.

Vy jste měl teď po velmi dlouhé době nechtěnou dovolenou. Zpomalil jste svůj pracovní rytmus?
„Mám kolotoč od roku 1988. Na podzim vyšla deska, před tím jsme na ní dělali dva roky, vystupoval jsem po republice, zpíval v muzikálu. Je to emocionální vypětí. Kdybychom se teď podívali do mého diáře, tak byl celý leden, únor, březen a duben nabitý. Příprava svatby, na které nám velmi záleželo, dala taky dost zabrat. A 1. dubna jsme se s Evou vzali, pak jsem ještě celý měsíc fungoval, ale už jsem pomalu cítil, že mi docházejí síly. Teď se snažím lépe rozvrhnout svůj čas.“

Na čem jste poprvé poznal, že není něco v pořádku?
„Nejprve se to projevilo na spánku, kdy jsem se probouzel unavený a pomalu jsem ztrácel o cokoliv zájem, a to vlastně 1. května vyvrcholilo. Každý má v Americe svého doktora a já jsem měl to štěstí, že jsem narazil na skvělého lékaře, který mi napsal prášky. Mimo jiné jsem bral Prozac, jenž dodává potřebný serotonin, který má i čokoláda. Než zaberou tyhle prášky a stabilizátory, tak to trvá tři až čtyři týdny. Z toho vznikl měsíc nechtěné dovolené pod dohledem lékařů. Jenže se nedá žít na dluh, a jestliže od roku 1988 pracuju naplno, tak si mé tělo vzalo svoji daň. Je to vlastně také poprvé od roku 1987, kdy jsem měl neschopenku.“

Co vám vlastně bylo?
„Byl jsem vyčerpaný a chytly mě sklony k melancholiím, které nikdy nebyly tak silné. Jakmile člověk podstoupí takovou léčbu, tak pak musí brát prášky, které se postupně vysazují. Jeden z nich jsem vysadil včera a jedním z vedlejších účinků byla velká chuť k jídlu. Za tento měsíc jsem snědl tolik čokolády, co jsem nesnědl za celý život. Já totiž čokoládu dřív vůbec nejedl. A ta dodává potřebný serotonin.“

Co vám doktor všechno zakázal?
„Hlavně jezdit v noci. Radši přespím na hotelu a jedu až na druhý den odpočatý domů. Musím střídat odpočinek s prací, což jsem nikdy nedělal. Chci chodit pravidelně na brusle a také dát dohromady partu, se kterou bych hrál házenou. Měl jsem domluveného trenéra na karate, ale to jsou všechno zatím jen sny. Ještě jsem nepřišel na to, jak lidi zvládají točit desky, pracovat, hrát v muzikálech, a kdy pak mají čas chodit do posiloven a věnovat se především rodině.“

Seznámil jste se s někým na oddělení, kde jste byl hospitalizován?
„S lidmi z oddělení jsem se pravidelně potkával. Je to komunita lidí, kteří se potkávají, a myslím, že jsme navázali zajímavé kontakty. Byl tam třeba jeden člověk, který dělal dříve texty pro Yo Yo Band, a napsal tam pět set stran textů, na které bych se ještě rád kouknul.“

Co vás v té době nejvíce potěšilo?
„Velká opora, kterou jsem měl v Evě a ve svých dcerách. To byli jediní tři lidé, které ke mně pouštěli. Moji rodiče byli na cestě, ale dcery jim to rozmluvily.“

Teď už máte klidnější spaní?
„Ano, a to hned, jakmile jsem se zbavil těch svých problémů a průvodních jevů. Taky jsem začal více jíst a z původních 70 kil jsem přibral na 85.“

Co všechno jste si během léčby uvědomil?
„Měl jsem čas na to, abych bilancoval. Ozval se mi třeba jeden kamarád, soudce, který mi napsal: »Barde, koukej se dát dohromady, už tě zase chceme slyšet zpívat.« Tohle mě překvapilo, protože jsem s ním dlouho nemluvil. Přehodnotil jsem věci já versus mí kamarádi, přátelé. S kým mám chuť se potkávat a s kým ne. Mobilní telefony jsem nechal doma. A z těch esemesek, co mi došly, jsem pak poznal, kdo měl starost a kdo ne.“

Vrátil jste se z Chorvatska, plánujete ještě nějakou další dovolenou?
„V Chorvatsku jsme byli chvíli, a to Evě nevynahradilo naši plánovanou svatební cestu. Na svatební cestu poletíme později s malým Kvídem, jak mu říkáme, protože neznáme pohlaví dítěte, které se nám má za dva měsíce narodit. Chci si užít ještě normální dovolenou, strávit nějaký čas v Bratislavě, věnovat se rodině, chci odpočívat na chatě na Lipně, stihnout pár představení a pomalu se připravovat na muzikál Golem. Mé léto bude napůl o odpočinku a napůl o práci. Ale nechci už, aby můj život byl jen o práci.“