Jaromír Bosák o svém tanci: S partnerkou mlátím!

Od příživnictví k hvězdě

..

Jaromíre, bravo. Ale ruku na srdce, nebyl pro vás postup do dalšího kola přece jenom překvapením?
„Byl. Jen přemýšlím, jeli za tím soucit hlasujících, nebo to, že jsem pobavil. Každopádně mě moc těší, že vůbec někomu stojím za to, aby zmáčkl esemesku na telefonu.“

Nechtěl jste vypadnout? Někdo na vašem místě by se už dál nechtěl trápit.
„Nikdo nechce vypadnout. A nejde ani tak o mě, ale o moji partnerku. Té by mi bylo moc líto.“

Co vás drží nad vodou? Tanec není evidentně vaším přirozeným pohybem.
„Má partnerka. Ale je to zábava. Když dělám něco, co neumím, tak musím předvést show, abych aspoň pobavil. Každý si všimne, že nejsem tanečník, ale sokol. Však jsem také dostal malou bustu Miroslava Tyrše od jednoho příznivce.“

Co pro vás může být horšího než tanec?
„Zpěv na veřejnosti, do toho bych nešel vůbec.“

Zaujal vás někdo jako tanečník v předchozích dílech StarDance?
„Nesledoval jsem to příliš. Ale podle toho, co jsem viděl, bych si asi měl co povědět s Jiřím Schmitzrem.“

Co vám vaše paní řekla, když jste jí oznámil, že budete jednou z hvězd StarDance?
„Myslela si, že jsem pil. Pak že mám horečku. Ale když zjistila, že je to pravda, zůstala v němém úžasu.“

Teď s ní musíte chodit tančit.
„To snad ne. Pro mne je výhodou, že jsem všem dokázal, jak na tom skutečně jsem. Tančím jen sestavu, kterou mi předepsali a kterou jsem nacvičil. Víc bych nesvedl.“

Šlapete své partnerce po nohou?
„To ani ne, spíš s ní mlátím o zem. Zvedám ji v nějaké figuře a pak ji chci přidržovat a chytat, aby si nenatloukla, a to je to nejhorší. Spíš ji rozhodím. Ona pak upadne na zem, má pohmožděná žebra a modřiny po celém těle. Chudák.“

Učíte se i mimiku?
„Měl bych, ale nezvládám se usmívat a ještě pohybovat. Proto mám tak snaživě zarputilý výraz.“

Počítáte si v duchu?
„Při samotném tanci ne, to jsem tak vyděšený, že ani neceknu.“

Omlouváte se po tanci své tanečnici?
„Ano, omluva je častá. Jak dotančíme, hned se omlouvám.“

Aspoň jste zhubl, ne?
„Právě že přibral, což mě vytočilo. Jsem zvyklý běhat, hrát fotbal, hodně sportuji, a to teď nezvládám a najednou mi to chybí. Když se dvě hodiny snažíte o waltz, skoro se nezpotíte. Při běhání vydám víc energie. Ale uvidíme, až bude jive.“

Komentujete, pak jdete tancovat a nacpete se až večer, je to tak?
„Mám za celý den strašný hlad, co mám dělat? Mířím hned k ledničce. A kila pak naskakují.“

Co je na tancování nejhorší?
„Trénink první dny, to mi nejde vůbec nic. Jedna variace, druhá, pořád opakuji chyby, jsem před výbuchem. Píchnout do mě, exploduji jak bomba.“

A sobotní večer? Co nervozita?
„Samotný večer už si užívám. Už se nedá nic dohnat a napravit a já jsem smířený s tím, že ze mě ten Fred Astair nebude. Ale dávám do toho aspoň odhodlání.“

Moderátor Marek Eben umí udělat atmosféru. Pomůže slabším povahám zbavit se stresu?
„Jmenuje se to: Když hvězdy tančí, ale vidím to spíš tak, že my jsme kompars pro Marka a Terezku Kostkovou. Oni jsou hvězdy. Ale on samozřejmě rozředí atmosféru, je vynikající. Sleduji z profesního zájmu, jak si Marek vede.“

Hrajete spolu golf?
„Minulý rok jsme hráli, šli jsme spolu ve flajtu a já měl ještě plnou pusu siláckých narážek na StarDance. To jsem netušil, že za pár měsíců budu sám trsat.“

Už vás chválil Ota Černý, váš šéf v redakci sportu v České televizi?
„Potkal mě a povídá: »Hmm, člověče, tančit vůbec neumíš, ale je to velká zábava.« Tak jestli je to pochvala…?“

Do tanečních jste nechodil?
„Kdepak, já hrál fotbal a basket. Nebyl čas. Taneční mistr Leoš Játro, jak ho měli v povídce Šimek s Grossmannem, mě naštěstí minul.“

Nebyl čas ani na školu? Odešel jste z filozofi cké fakulty v půlce s tím, že vám škola nemá co dát….
„Vyrazili mě a já už se nevrátil. Vzpomínám na to často. A docela rád.“

Rád? Vyhodil vás kvůli tomu táta z domu. Přespával jste na lavičkách po nádražích.
„Kdyby mě tehdy táta nevyhodil, třeba bych se nedostal tam, kde jsem. Nekomentoval bych, netancoval tady. A k těm lavičkám? Když jdu kolem nějaké, kde jsem tehdy nocoval, vzpomenu si. Je to asi to nejužitečnější, co se mi mohlo stát.“

Jak dlouho jste tak žil?
„Jako bezdomovec? Asi dva měsíce. Podzimní měsíce! Spal jsem i v Divoké Šárce a jezdil tramvají na Žižkov, kde jsem hrál fotbal, osprchovat se a ohřát do kabiny. Spal jsem na Masaryčce, tehdy nádraží Střed. Na hlavním to moc nešlo, tam chodili policajti.“

Nepracoval jste?
„Ale jo, našel jsem si rychle práci. Dělal jsem kopáče, pomocného dělníka v tiskárně. Ale než dostanete výplatu, tak to chvíli trvá. Když pak máte srovnání, vidíte svět úplně jinak. Podstatné věci jsou úplně jiné, než si myslíte.“

Budete si to pamatovat až do smrti?
„Určitě. Možná to nebude ani moc dlouho trvat. Až se tady oběsím při dalším tanci. Ale vážně: uvědomil jsem si, že se o sebe a své blízké vždycky postarám. Hlady neumřu. Když se odrazíte od samého dna, uděláte všechno pro to, abyste se tam nevrátil.“

Kolik jste měl tehdy v kapse?
„No, cinkalo to. Nikdy nešustilo.“

Mohli vás zavřít.
„No jasně, pro příživnictví. Neměl jsem razítko v občance, že někde dělám.“

Táta vám odpustil?
„Nikdy jsme si to už nevyříkali. Bavili jsme se normálně, možná byl i pyšnej, že jsem začal zase studovat a šel dělat do televize. Ale k tomu odchodu z domu jsme se nevrátili. Táta pak umřel.“

Nezkoušel jste se tehdy vrátit?
„Myslím, že kdybych se vrátil, dohodneme se. Ale to jsem se zase kousnul já. Jsem někdy hodně zaťatej. Třeba jako teď při tanci. Nerad něco vzdávám.“

Autor: Michal CHYTIL
Foto Aha! – Mária Rušinová