Tereza Pergnerová: »Bouchlo« mi tělo!

Deníku Aha! poskytla Tereza exkluzivní rozhovor, v němž otevřeně hovoří nejen o svých zdravotních problémech…

Přechodila jste zápal plic, a následkem toho jste skončila v nemocnici. Jak se momentálně cítíte?
„Opravdu bídně. Myslím si, že je načase začít se mít ráda. Opravdu jsem zkolabovala. Jsem naprosto vyčerpaná a práce mi za to fakt nestojí. Potřebuji teď aspoň týden klidu, kdy bych dokázala ležet a poctivě přijímat tekutiny, jak se to správně má. Abych dokázala správně spát a v klidu se najíst… Nedostatkem těchto základních fyziologických potřeb mi vlastně tělo »bouchlo«, a já skončila v nemocnici. Jsem z toho otrávená a naštvaná. Nemám se takto ráda.“

Už když jste měla zápal plic, tak vás varovali, ať to nepřeháníte…
„Já vím, ale znáte to… Teď jsem ale opravdu řekla dost. A věřím, že lidé s nimiž pracuji, tuto situaci opravdu pochopí. Vědí, že jsem dříč a že umím pracovat do roztrhání těla. Ale tentokrát to už prostě nejde…“

Je pravda, že jste odvolala veškeré své pracovní aktivity v rozhlase i ve slovenské televizi?
„Natáčení na Slovensku mám naštěstí hotové. Zbývá mi už jen jeden díl, ale s tím se dá hnout. To bude v pořádku. V rádiu jsou lidé, kteří mé zdravotní problémy chápou, proto věřím, že se domluvíme.“

Proč jste se z nemocnice nechala propustit na revers?
„To je právě stejný model, kterým k sobě přistupuji. Já ani nikdy nevyhledávala lékaře. Až vždy v tom nejnutnějším případě. Říkám o sobě, že jsem až moc dobře »zapřažený kůň«, který se až moc bojí nemocnice. S paní doktorkou jsme se dohodly na tom, že pokud budu schopná opravdu doma ležet a brát léky, tak není důvodu být pod dohledem, poněvadž co se srdce týká, je vše v pořádku.“

Jak nyní bude probíhat vaše léčení?
„Mám doslova na týden přikázáno ležet, jíst, pít a brát léky. Dostala jsem silné léky na infekci, protože mám špatný krevní obraz. Musím se dát do klidu a do pohody a udělat něco s tou krví, zničit zánět v těle a postavit se na nohy…“

Kdo vás bude nyní ošetřovat?
„Už »najíždí« maminka. Včera jsem požádala Kykolku, ale ten už bude nastupovat do práce. Teď jsem měla na víkend Samuela u dědečka, což mi moc pomohlo. Teď je opravdu potřeba, aby mi někdo pomohl a postaral se o domácnost.“

Je Kykolka opravdu váš přítel?
„Je to jeden z nejlepších kamarádů, které mám. A že já jich moc nemám…“

Čím vás tolik oslovil?
„To jsou věci, které nejsou na povrchu moc vidět. Uvnitř je to moc hodný člověk, proto si s ním tolik rozumím. Vidím v něm asi jiné věci než ostatní lidé.“

Objevily se i spekulace, že jste opět začala fetovat…
„Po tom všem, co mám za sebou a co jsem dokázala, by to bylo už tak zoufalé rozhodnutí, že si ho ani nemůžu dovolit. Již pár let žiju »čistě«, a když vidím svého chlapečka, tak jsou opravdu věci, přes které nejede vlak… A lidi to snad časem také pochopí a celou tuto kapitolu mého života uzavřou, jako jsem to udělala já.“

Prý jste se ani neomluvila na Kanoe Mattoni 2006 v Karlových Varech, kterou jste měla v neděli moderovat.
„Nevěřím tomu, že by došlo k informačnímu šumu. Určitě se tato záležitost vysvětlí.“

Kdy si myslíte, že opět naskočíte do pracovního shonu?
„Já bych nejraději už tak za tři dny. Ale vím, že to nejde a musím to vyležet. V neděli mám ale narozeniny, tak bych chtěla do té doby být fit. Ráda bych tu »třicet dvojku« oslavila už jako zdravá. Mám tedy co dělat!“ (smích)

Jaký máte nyní pocit po skončení čtyřměsíčního zápřahu ve VyVolených?
„To je právě ono. Myslím, že až teď to na mne dolehlo. Tělo se totiž uvolnilo a všechno se ve mně zbláznilo. Uvolnění přišlo až v tu chvíli, kdy jsem si to připustila a i já sama řekla stop.“

Ty čtyři měsíce v jednom kole musí být naprosto vyčerpávající…
„Já jsem nakonec skončila s tím, že mám třikrát do měsíce menstruaci, a to je šílené. Potřebuji asi pořádně upravit metabolismus a životosprávu. Asi poprvé v životě začnu brát antikoncepci, aby se to v mém těle srovnalo.“

Šla byste do trojky VyVolených?
„To už ne. Jen v případě, kdyby to bylo až tak za rok a půl. Určitě bych ale chtěla být v úzkém pracovním týmu této reality show, který však není vidět…“