Princ Jiří Štědroň: Ta pohádka mě hodně vylekala!

První česká filmová Popelka byla natočena před téměř 40 lety!

Desítky, možná stovky se jich zapsaly do srdcí posluchačů a nedají na něj zapomenout. V 70. letech patřil k nejprodávanějším československým interpretům, celá 90. léta veřejně nevystupoval. Až do doby, kdy mu tehdejší ředitel Hudebního divadla v Karlíně Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor, Viktorie. Po hostování v Karlíně přijal v roce 2002 stálé angažmá v divadle Semafor a dál zůstává také věrný své autorské tvorbě.

Pane Štědroni, existuje ještě něco, co jste o Popelce nikdy nezmínil?
„Už jsem o Popelce vlastně všechno řekl. Pohádka se točila v roce 1969 o prázdninách. A když jsem tenkrát viděl ten film o Vánocích, po půl roce od natáčení, byl jsem upřímně zděšený.“

Proč?
„Sám sobě jsem se nelíbil, ale to se asi stává. Navíc v té době šla píseň Belinda, to také nebyl právě můj šálek čaje. Karel Vlach, s nímž jsem tehdy zpíval, mi ji doslova vnutil. Trošku si se mnou ten osud tehdy pohrál, ale nejsem nespokojený.“

Jak se vám podařilo zachovat si po celých 50 let image interpreta, na kterého je příjemné se podívat, naslouchat mu? Nefňukáte, nežehráte na nevděk sudiček, doby… Přitom se život s vámi příliš nemazlil. Snídáte ženšen? Zůstalo ve vás nějaké kouzlo z pohádkového prince?
„Nic takového nebaštím. Asi to je nějaká shoda okolností. Fakt je, že právě v této sezóně, což se nedá říci o těch předchozích, mě nic nějak zvlášť nebolí. Jsem docela spokojený.“

Vraťme se ještě na chvilku do minulosti. Když jste poprvé stanul na jevišti – prožíval jste pocit štěstí?
„Opravdu poprvé jsem stál na jevišti v Liberci ve 13 letech jako ochotník. Shodou okolností také v Popelce. Hrála ji Markéta Zinnerová, která se později proslavila jako spisovatelka. Nevím, kde je jí dneska konec.

Kdy jste začal zpívat?
„Už svým spolužákům jsem se vnucoval s písničkami – a moc mi to nešlo. Kvůli tomu mě neměli moc rádi. (směje se) První profesionální záznam jsem udělal někdy v roce 1959 pro rozhlas. Tenkrát to byla píseň Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem. Nádherná slova od Kainara a ještě o mém rodném městě.

Co jste prožíval?
Byl jsem roztřesený z toho, abych zpíval jakž takž čistě. To už dnes zpěváci moc neznají – tehdy se nestříhalo, píseň se točila rovnou, naživo. Opravdu, tehdy jsem na nikoho nemyslel.

Stal jste se rychle populární. To jste musel mít zástupy ctitelek...
„V sedmnácti osmnácti jsem měl holek plnou hlavu. Ve dvaceti jsem se poprvé oženil.

Dostával jste hodně dopisů?
„Později ano. Snažil jsem se na všechny odpovídat, dokonce jsem na to měl paní, která mi s nimi pomáhala, když už toho bylo hodně. Některé byly zajímavé. Ale většinou to byly žádosti o fotku a nazdar! Těch zajímavějších bylo jen pár...“

Jak jste na tom se ženami teď?
(směje se) „V mých letech už skoro není slušné o tom mluvit. Ne že bych měl něco proti ženám, ale připadá mi to trochu proti přírodě o tom mluvit.“

Pamatuji si váš úsměv. Dodnes s ním ale šetříte!
„To proto, že mi kladete vážné otázky, tak dejte nějakou veselou!“

Jenže právě se chci zeptat na období, které pro vás bylo neveselé...
„Nejhůř mi bylo kolem roku 1992, kdy naše branže moc nešla. Tak jsem toho nechal. Dělal jsem v reklamě, měl jsem textové studio.“

Nestýskalo se vám?
„S psaním jsem nepřestal. Napsal jsem i v té době několik her. Jednu přečetl Jiří Suchý a byla rok a půl v repertoáru v Semaforu. Jsem na to pyšný. Napsal jsem i písničku, která bude uvedena k 50. výročí Semaforu. Suchý tvrdí, že mohu být jedním z pokračovatelů Šlitra, ale mně se to zdá nadnesené. Jediné, co mám se Šlitrem společného, jsou začáteční písmena u jména.“

Na kterou svou roli vzpomínáte nejraději?
„Tak daleko se ani nechci ohlížet.“

Existuje role, kterou jste toužil hrát, a nikdy jste ji nehrál?
„Hamlet. Dokonce kdysi, po nějaké premiéře ve Večerním Brnu, kam jsem po JAMU nastoupil, kritici psali, že jsem pro roli Hamleta předurčen, ale nikdy k tomu nedošlo. Velmi brzy jsem začal dělat písničky, odvedly mě od divadla. Až nyní, zásluhou Ládi Županiče, jsem se k němu vrátil.“

Jaké ještě máte přání do budoucna?
„Rád bych si zahrál v některé ze svých her. Napsal jsem muzikál, který se jmenuje Návrat pana Prášila. Je o starém, leč ve všech směrech stále aktivním chlapovi. Ale zatím se nerýsuje, že by se tohle moje přání uskutečnilo.“

Princové, Honzové, králové... Co dnes všichni dělají?