Václav Neckář: Překonal jsem svůj taxis!

Přestože jsou písničky tohoto alba o koních, jinotajně v nich vypráví i o svém životě…

Chtěl jste být zpěvákem již od dětských let?
„S bratrem Honzou jsme prožili skoro celé dětství v zákulisí ústecké opery. Naši rodiče byli divadelníci. A když mě v divadle slyšeli, jak na chodbách »řvu« (smích), tak mne vytáhli na jeviště. Teď tomu bude padesát tři let. Tehdy se v Ústí nad Labem připravoval Verdiho Othello. V druhém jednání opery je dětský sbor. Jenže tam žádný dětský sbor neměli, tak jsem ho celý zpíval sám. A od té doby jsem zůstal sólistou.“

Studoval jste na konzervatoři, či na DAMU?
„Mám střední všeobecnou školu, což je vlastně dnešní gymnázium.“

A vaše první setkání s herectvím?
„To byla náhoda. Na ústeckém gymnáziu jsem měl výborné učitele, kteří nás v divadle podporovali. Na škole jsme založili dramatický soubor a hráli divadlo. Jako první jsme vystoupili s aktovkou »Prodaná láska« od Jana Nerudy, což je asi jediná aktovka, kterou napsal. Chtěl jsem hrát na jevišti, proto jsem dělal několikrát zkoušky na DAMU. Třikrát mne nevzali, a když jsem je v roce 1964 chtěl zkoušet počtvrté, tak jsem dostal žloutenku. Čtvrtý pokus jsem tedy prošvihl.“

Vystupoval jste už tehdy v nějakém divadle?
„Začínal jsem po maturitě v roce 1962 v divadle v Mostě. Pak jsem hrál a zpíval v Divadle Alfa v Plzni. Tehdy jsem dostal nabídku na natočení jedné písničky s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu Josefa Vobruby. Byl jsem pozván na konkurz do Prahy. A pak jsem dostal angažmá v Divadle Rokoko.“

Zároveň také přišla nabídka na film Ostře sledované vlaky. Jak se stalo, že vybrali právě vás?
„V televizi asi viděli nějakého ušatého a ošklivého kluka… Jedna manželka producenta si mne prý všimla, a tak mne pozvali na konkurz. Říkali: Ten je tak ošklivej, až je krásnej.“ (smích)

Čekal jste, že bude mít film takový úspěch a bude oceněn Oscarem?
„To asi netušil nikdo. Je pravda, že v té době se o tyto události »za železnou oponou« média tolik nezajímala. V Americe to naopak vždy hodně prožívali. Když Ostře sledované vlaky dostaly Oscara, byl jsem v té době s Helenou a Martou v Paříži, kde jsme zpívali v Olympii. Když jsem vycházel ze zadního vchodu slavné Olympie a uviděl jsem plakát na »Vlaky«, tak to bylo celkem příjemné. Uvědomil jsem si, že tento film je vlastně celosvětovou záležitostí.“

Když před vámi někdo vysloví název tohoto filmu, vybaví se vám nějaký konkrétní zážitek či vzpomínka?
„Na celé natáčení vzpomínám rád. Byla to moje první filmová role. Na tomto filmu jsem se učil, co je to filmařina. Hodně mi také pomáhali slavní kolegové. Nejvíc jsem se skamarádil s Pepíkem Somrem a Vlastíkem Brodským.“

Jak dlouho se film natáčel?
„Natočilo se to velice rychle od března do května roku 1966. Celý děj se vlastně téměř odehrával na nádraží v Loděnicích u Berouna. Chvíle na další natáčecí scény jsme si tehdy zpříjemňovali například hraním pingpongu na nástupišti.“ (smích)

Kdy jste se poprvé viděl s Helenou Vondráčkovou?
„Poprvé jsem ji spatřil někdy v létě roku 1965 na výstavišti v Jablonci nad Nisou. Televize tehdy dělala přenos z výstavy bižuterie, kde byla skoro celá tehdejší pěvecká špička. Tam jsem se mimo jiné setkal i s dalšími slavnými hereckými kolegy. Už od první chvíle jsme si měli s Helenou co říci. A ve hře Jana Schneidera »Čekání na slávu« v Divadle Rokoko jsme si tak spolu zazpívali první duety jak Stín katedrál a Hříbě.“

A první setkání s Martou Kubišovou?
„Martu jsem viděl poprvé v Divadle Alfa v Plzni. Byla při tom, když jsem tam dělal konkurz. Když jsem zazpíval, pan ředitel divadla řekl: Toho nemůžeme přece vzít! Vždyť se při zpěvu hrozně hejbe. A Marta s Bobanem Ondráčkem pohotově odvětili: Právě proto, že se takto hýbe, tak ho přijmem! To bylo naše první setkání.“

Kdy jste stál poprvé na jevišti jako profesionál?
„Mé první představení byl vlastně záskok. Tehdy onemocněl kolega, tak jsem místo něho 10. března 1964 zazpíval píseň Amálka z Aškenázyho hry Černý sen.“

Jak jste se tehdy cítil?
„Ráno mne pan Ondráček naučil písničku a večer jsem šel na jeviště. Jenže jsem zcela zapomněl text, a tak jsem celou písničku odzpíval jen s popěvkem lalala. Sem tam jsem si sice vzpomněl na Amálku, ale to bylo vše. Dovedete si představit ten trapas! Všichni muzikanti se mi smáli a říkali, že jsem pěkné »číslo«. Ale byli rádi, že jsem si pamatoval aspoň tu melodii.“ (smích)

Jak došlo k založení Golden Kids?
„Golden Kids vznikli 1. listopadu 1968 v den narozenin Marty Kubišové. Ta myšlenka, že bychom udělali společné trio, nás napadla právě v Paříži při již zmiňovaném angažmá v Olympii. Byla to patnáctiměsíční spolupráce, která však byla ukončena 3. února 1970 zásahem tehdejšího »normalizačního« ředitele Pragokoncertu.“

S Golden Kids jste ale zažili i velké úspěchy v zahraničí…
„Tehdy jsme si mysleli, že bychom mohli udělat »díru« do Evropy. V roce 1969, když jsem točil Skřivánky na niti, jsem přerušil natáčení. Na týden jsem totiž letěl do Holandska, kde se konala velká mezinárodní soutěž »národních popteamů« evropských zemí. Tam jsme dokonce porazili Anglii, ale ve finále v tom asi hrály roli i finance velkých západních firem. Supraphon nám tenkrát velmi pomáhal.“

Po sedmnácti letech jste vloni vydal nové album Oči koní. Jaký máte ke koním vztah?
„Koně miluji od dětství. Jezdil jsem na prázdniny na statek, kde pracoval táta. O prázdninách jsem tam pásl koně a krávy a spával na půdě na seně. Vždy jsem si říkal, že bych měl o koních a o lidech kolem nich něco nazpívat. Jsem rád, že se mi to podařilo.“

Natočení tohoto alba ale provázely komplikace…
„Ano. Nejprve ho znemožnily v roce 2002 povodně, které zcela zaplavily studio v Řevnicích, kde se deska měla točit. A pak přišlo mé onemocnění. Potom bylo velice těžké se vrátit do studia.“

Co byste poradil lidem, kteří se dostanou do podobné zdravotní situace a budou se muset vyrovnávat s následky mozkové příhody?
„Myslím, že se člověk musí snažit překonat svůj handicap. Mít kolem sebe lidi, kteří vám pomáhají. Nesmutnit a naučit se v mezích možností žít naplno. Je zapotřebí umět překonat překážky. Právě na posledním albu mám píseň s názvem Můj taxis, což není vlastně jen o koních, ale také i o mně. Je to o překonání překážek.“

Blíží se koncert, na kterém vystoupíte jako host Marty Kubišové na hradčanském Novém světě. Zazpíváte si spolu duet?
„Je to zvláštní, ale s Martou žádný společný duet nemáme. Naše dva hlasy nešly moc dohromady. Když jsme ale zpívali všichni tři i s Helenou, tak to fungovalo skvěle. S Helenou jsem nazpíval moc písniček, ale k Martě se vždy spíš hodil hlas typu Waldemara Matušky. Koncerty s Martou se uskuteční zítra a pozítří.“

Co připravujete nového?
„Když jsem s novou deskou otálel sedmnáct let, tak za sedmnáct let zase nějaká novinka určitě bude…“ (smích)

Kdy jste zažil největší úspěch?
„Myslím, že to bylo v deseti letech. Tehdy pro mě napsali pohádku Dobrodružství šaška Vaška. To byla role přesně pro mě a myslím, že tomu tak je dodnes.“

Václav Neckář *23.10.1943 Praha
Filmy: Ostře sledované vlaky, Šíleně smutná princezna, Ta naše písnička česká, Skřivánci na niti aj.
Hity: Chrám svatého Víta, Šalalalali, Nautilus, Podej mi ruku a projdem Václavák, Lékořice, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Oči koní aj.