Napadený syn režiséra Milana Šteindlera: Tátovi nikdy neodpustím!

Jako mávnutím proutku jsou ale teď rodinné vztahy u Šteindlerů na bodu mrazu. Deník Aha! přináší exkluzivní zpověď režisérova syna Olivera (17).

Olivere, povězte, co tomu napadení vlastně předcházelo…
„Zrovna jsme se s otcem a sestrou Johankou (11) vrátili ze Skotska, ale mamka teprve přijížděla ze Slovenska, kde byla za nemocnou babičkou, a my se neměli jak dostat domů. Táta nás však vysadil z auta, ať si na matku počkáme, a jel k sobě do ateliéru. Jenže to trvalo dlouho, navíc pršelo, tak jsem se naštval, vzal taxíka a jeli jsme za otcem na Jižní Město pro druhé klíče.“

A kdo pak začal hádku?
„Otec. Agresivně na mě spustil, že tam nemám co dělat, ať vypadnu. Byl hrozně útočný. Tak jsem vzal do ruky kameru a začal jeho chování natáčet. Ve Skotsku mi totiž vyčítal, že se k němu nechovám hezky, když od něj chci částečně zafinancovat studijní pobyt v Kanadě. Proto jsem mu to nahrál, aby se pak mohl sám podívat, jak se chová on. V tu ránu ho chytnul amok, skočil po mně, povalil mě a už jsme v sobě byli jak malí kluci.“

Měl jste hematom na oku a pokousanou ruku. Jak k tomu došlo?
„K těm kousancům došlo kvůli kameře. On se mi ji snažil vyrvat, což jsem nechtěl, a tak mě kousl do ruky, ve které jsem ji držel, a pak mi napálil pěstí. Snažil jsem se nenechat si to líbit. Otec pak ještě strhnul tyč od závěsu a mával s ní proti mně a křičel, ať vypadnu.“

Nakonec dorazila i policie…
„Nechtěl jsem totiž odejít bez té kamery a mobilu. Oni však tvrdili, že to stejně platil on, tak mi nemusí nic vracet. Opsali si naše občanky a vzali nás na nejbližší metro a dál se nestarali. Nebylo jak zkontaktovat mámu, když jsem neměl mobil.“

Nechal jste kameru zapnutou i během rvačky s tátou?
„Je pravda, že existuje záznam se záběry té rvačky, ze kterých je jasně poznat, kdo koho napadl.“

Váš otec zpochybňuje, že byste byl obětí vy?
„Napsal mi mail v tom smyslu, že bych to měl být já, kdo se má omluvit. Nehledá chybu v sobě, ale v jiných.“

Čím si jeho chování vysvětlujete?
„Chytnul ho amok. Nevím, jak tomu došlo. Asi to přeháněl s prací, nebo mu prostě jen ruplo v bedně.“

Vaše sestra všechno viděla. Podepsalo se to na její psychice?
„Johanka byla zpočátku rozhozená. Něco viděla, naštěstí ji pak odtamtud odvedla nějaká paní. Sestra nedokáže pochopit, co se stalo. Pár dní po útoku dokonce měla noční děsy, ale teď už je snad v pořádku. Celá věc mě mrzí o to víc, že je sestra malá a musí tohle zažívat.“

Viděl jste se od toho incidentu s otcem?
„Ne a ani o to nestojím. Teď jsem získal na rok stipendium v Thajsku, tak jestli se nám podaří sehnat zbylých deset procent rozpočtu, nebudu ani otázku setkávání s otcem muset na čas řešit.“

Myslíte, že čas to zahojí a budete spolu znovu komunikovat?
„Být to cizí člověk, tak na to napadení zapomenu, ale vztáhl na mě ruku vlastní otec, a i kdybychom se za čas začali znovu bavit, už mu to nikdy v životě neodpustím. Ani ne tak to napadení, ale to, že mě šel jako feťáka nebo devianta udat na policii, že jsem ho já napadl, ne on mě. Dokonce jel už s chladnou hlavou do nemocnice, aby měl pro policii lékařskou zprávu o údajných zraněních, která jsem mu měl způsobit.“

Už vaši rodiče plánují rozvod?
„Máma z toho všeho byla strašně špatná, ale za každou cenu se snaží udržet rodinu pohromadě. To otec je ten, kdo poslední dobou mluví o rozvodu. Všechny nemovitosti rodiny jsou ale napsané na otce, tak můžeme jen doufat, abychom nakonec neskončili pod mostem.“

Jak dlouho už mají rodiče potíže?
„Nic jsem nevnímal až do toho incidentu. Otec sice pobýval v tom ateliéru už dva měsíce víc než doma, ale rodinu to nijak nenarušovalo. Rodiče mívali do té doby hádky spíš o peníze, protože tátovi vadilo, kolik třeba stojí naše kroužky. Až po té rvačce jsme se začali dozvídat i další věci, například o té milence. Jeho kolegové z branže nám například hlásili, že byli na dovolené v Dominikánské republice.“

Změnilo se u vás doma něco po odchodu táty?
„Fungujeme jako dřív. Stejně otec nebyl pořád doma a teď tam není jen o trošku míň, takže rozdíl nepociťujeme.“

Autor: DAVID ZÁPAL
Foto Aha! – Martin Pekárek, Dalibor Puchta