Imitátor Vladimír Hron: Chci Českého slavíka!

Před lety byl Vladimír Hron (39) nenápadným moderátorem regionálního rádia, dnes patří mezi nejlepší baviče v zemi. Proslavil se televizními pořady »Hvězdy letí do století«, »Jsou hvězdy, které nehasnou« a »Abeceda hvězd«. Vytvořil neofi ciální světový rekord, když před kamerou zvládl imitovat 25 zpěváků během třiceti minut. Je držitelem cen Týtý v kategorii moderátor zábavných pořadů a zpěvák. Loni vydal sólové album »Zpívám« a na podzim má přidat druhé cédéčko...´

»Abeceda hvězd« je stále úspěšnější. Kolik bude mít dílů?
„Zatím jsme natočili čtyři, celkem by jich by mělo být asi dvanáct. Pak se uvidí. Jsem hrozně rád, že je pořad sledovaný a doufám, že se bude líbit i další díl, který se vysílá 3. června a v němž přijdou na řadu písmena S a U.“

Co chystáte třeba pod písmenem U?
„Poprvé se ukážu v roli Bono Voxe ze skupiny U2. Už dlouho mi fanynky říkaly, že jsem mu podobný. No, nevím, možná tím, že mám křivý nos. (smích) Když mě ale maskérky namaskovaly, upustily nádobí a říkaly: „Hele, to není možný, ty seš mu fakt podobnej!“ Mám vždycky radost, když se podaří převlek tak, že to vypadá jako skutečnost. Úplně poprvé se to povedlo u Vaša Patejdla. To jsem přišel do studia a ani štáb nepoznal, že to není skutečný Vašo.“

Kolik lidí zvládnete imitovat?
„Nikdy jsem to přesně nepočítal, ale bude to přes stovku. Ale to není o počtu, ale o kvalitě.“

Jak dlouho vám trvá trénink jednotlivých osobností?
„Záleží, kdo to je a jestli jsem už měl tu čest si s ním třeba v autě zazpívat. Hlasově to nebývá složité, to se dá zvládnout tak do týdne. Pohybově to je náročnější. Teď třeba dělám Michaela Jacksona, a to už je práce na baletním sále s choreografem.“

Jste hodně pracovně vytížený. Co na to rodina?
„Dá se to skloubit hodně špatně, jsem pořád na cestách. Vždycky jsem říkal, že lidé v šoubyznysu by snad ani neměli mít rodinu...“

Prý jste byl bavič od narození. Sledujete stejné rysy i u svého syna Vladimíra (11) a dcery Renaty (6)?
„Na to je brzo. Jsou to komedianti, ale to jsou všechny děti. Nechám věcem volný průběh. Nejsem otec, který by říkal, dělej tohle a tohle. Spíš dávám nenápadné rady.“

V jakém směru?
„Vedu je k lásce k hudbě. To je základ. Kdysi kdosi velmi moudrý prohlásil, že ten, kdo se obklopuje uměním, nemůže dělat ošklivé věci. Chtěl bych, aby moje děti v životě dělaly krásné věci.“

Jaký je Vláďa Hron vlastníma očima?
„Jéžišmarjá... Já bych sám se sebou nedokázal žít!“

Máte nějaké velké mouchy?
„Já jsem jedna velká moucha. Jsem posedlý prací. Pro mě je možná nejdůležitější okamžik, když přijdu večer na pódium. Zasvětil jsem život práci a tím asi nejvíc ubližuji lidem kolem sebe.“

Jak to snášejí děti? Berete je třeba sebou?
„Velmi zřídka. Ale u mě je výhoda, že ten životní rytmus znají děti odmalička. I když – třeba mi to jednou vyčtou.“

Jaký jste byl jako kluk? Šprt, nebo rošťák?
„Šprt jsem nebyl nikdy, to pro mě bylo sprostý slovo! Rošťákem jsem se narodil a jako rošťák zemřu.“

Stále stoupáte v anketě Český slavík. Příště byste už mohl být v první desítce...
„Je to úžasný! Letos by desítka skutečně mohla padnout. To byl můj sen, když jsem začínal. Stát se Slavíkem je taky sen, ale nevím, jestli reálný. Podle posledních prognóz bude Karel Gott dostávat Slavíka ještě pět let in memoriam. Takže já ještě takových dvacet let nemám šanci. (smích) Ale je to můj veliký sen.“

A sny se vám většinou plní…
„Ano. Cena Týtý byl taky sen, a ten se mi splnil už třikrát. V Týtý jsem byl mezi zpěváky třetí, tedy na bedně. A to je úžasný výsledek, zvlášť v tak obrovské konkurenci. Ale není to hlavní motor, spíš přídavnej agregát. Protože hlavní hnací silou jsou lidi.“

Prý jste abstinent...
„Jo, abstinent, nekuřák a nemluvím sprostě!“

Abstinent jste odjakživa, nebo jste to někdy zkusil?
„Alkoholu jsem se napil jen jednou v životě. To bylo z mladické nerozvážnosti, protože se jedna slečna vsadila. Tehdy jsem si uvědomil, že je to zbytečné. Nepotřebuji to a leze to do peněz. Já jsem v mládí sportoval a měl jsem pevné zásady. Řekl jsem si, že s těmi zásadami i umřu.“

V šoubyznysu se pohybujete už dlouho. Vládne tam rivalita, nebo přátelství?
„Já nemám s nikým problém. Pokud mi někdo vyloženě nejde po krku... Kdybych si měl život zanášet takovou špínou a zabíjet drahocenný čas tím, že se budu s někým hádat, tak by to bylo hodně smutné. Kdyby mi někdo vadil, tak u něj zazvoním u dveří a řeknu mu to do očí. A kdybych chtěl dát někomu facku, tak to udělám v soukromí, ale dám mu o to větší.“

Vypadáte jako velmi šťastný člověk. Je něco, co vás v dnešním světě trápí?
„Trápí mě strašlivá spousta věcí. Třeba to, že kolem sebe nevidím moc šťastných lidí, kteří se umějí smát. To je přitom to nejjednodušší, ráno vstát a vykouzlit na tváři úsměv. Člověk má jednu obrovskou zbraň. Pokud dobrý pocit vychází zevnitř a člověk si ho každodenně zalévá, tak se všechny problémy zmenší.“

Jak se udržujete v kondici?
„Makám, makám, makám. Mám osobního trenéra a třikrát týdně chodím trénovat. Víc jsem začal cvičit i kvůli filmu, který připravuji.“

O čem bude?
„Bude to parodie na bondovky. Mám tam hrát nešiku, který se stane omylem agentem. Parodie na vlně mezi Belmondem a Clouseauem.“

Kterým sportům se věnujete?
„Hraju fotbal za Amforu. Hraju strašně rád fotbal! Tedy spíš strašně, než rád. (smích) Podobně je to s tenisem. Ale já jsem takový hurá sportovec. Raději na hřišti nechám život, než abych prohrál. Kde není talent, to doháním snahou. Lidé mě ale mají rádi v týmu. Třeba když hrajeme v tenise čtyřhry, tak si mě berou, i když vědí, že neodehraju míč. Za prvé je na kurtě strašná sranda a za druhé pořád povídám. Takže soupeř začne kazit, a pak už vůbec nedá servis. Máme psychickou výhodu.“

Patříte i mezi fotbalové fanoušky?
„Jsem obrovský fanoušek fotbalu! Teď moc držím palce klukům na mistrovství světa.“

Co říkáte korupční aféře v českém fotbale?
„Říkám veliké, hlasité a prosil bych to napsat velkým písmem: FUJ!“

Co všechno se vám povedlo v životě ukecat?
„Toho je hodně. Víte, jak to se mnou je? Když mě zastaví policajti, tak říkám: „Něco jsem provedl, že jo? Potrestejte mě!“ Oni na mě divně koukají: „Ne, to je jen silniční kontrola.“ A já: „Jen tak jste mě nezastavili. Buď jsem jel rychle, nebo je tady nějaký zákaz, nebo nesvítím. Dejte mi pokutu!“ Oni zase divně koukají a pak řeknou: „To je v pořádku, jeďte.“ Nejsem člověk, který by se chtěl hádat. Miluji řešení krizových situací s úsměvem.“