Herec Ladislav Županič o milostných avantýrách: Džentlmen si užije a... mlčí!

Ladislav Županič zarputile odmítá mluvit o případných milostných avantýrách. Říká, že ředitel divadla si to nemůže dovolit, protože by ho pak bylo možné vydírat. (Aha! – Dalibor Puchta, Petr Novotný, Profimedia.cz, TV Prima)

13. dubna 2008 • 02:00

Před setkáním s hercem Ladislavem Županičem (64) mi zněly v uších ony nezapomenutelné melodie z muzikálu Sto dukátů za Juana. A taky všechny filmy Clinta Eastwooda, na jehož dabování má v Česku patent. I když teď ho možná nejvíc diváků vnímá v roli personálního šéfa Novotného v televizním seriálu Ošklivka Katka…

Pane Županiči, máte pořád spoustu fanynek. Čím to je?
„Nevím, v čem nadšení dam spočívá. Ale jestli je to pravda, těší mě to. Muž je natolik úspěšný, nakolik je úspěšný u žen. A jestli mě stále ženy mají v oblibě, je to velmi příjemné. To znamená, že jsem se dosud nedostal do věku, kdy je člověk odpisován.“

Vaše jméno bylo dlouho spojováno s Hudebním divadlem v Karlíně…
„Vedl jsem ho deset let. A vzpomínky? Dobré. Za deset let mého ředitelování získal Karlín osm cen Thalie. Dvakrát jsme projeli s divadlem Japonsko, půlku Evropy, měli jsme i nabídku do Číny – do Šanghaje, Hongkongu, Pekingu…“

Proč jste pak vlastně z Karlína odešel?
„Z místa ředitele mě odvolal pražský magistrát. Byl jsem prostě velmi neposlušný ředitel. Několikrát jsem jim totiž zdůraznil, že je zajímá všechno možné, jen ne umělecké úspěchy.“

Mluvíme o období už po listopadu 1989?
„Ovšem.“

Jak reagoval na vaše konflikty karlínský soubor?
„Různě. V té době jsem získal i smutnou zkušenost, totiž že s některými lidmi nechci dýchat ani stejný vzduch. Z divadla jsem odešel, zrušil jsem všechna představení, ve kterých jsem hrál, dal jsem to písemně pět měsíců předem včetně prázdnin, aby se mohli zařídit. A pak se mimo jiné ukázalo, že lidi, kteří bývají nejvíc loajální, ti nikdy v životě nemohou zapomenout, že museli být loajální takže první, o co se starají, je projevit loajalitu zase novému vedení… Ale já moc rád žiju. A odejít z tohoto světa na infarkt se mi zdálo ještě dost brzy. Lepší proto bylo odejít z Karlína. Mám cenu Thalie 1998 za Klec bláznů, nominaci na Thalii 2002 za Chicago, ty drobné ranky se rychle zahojily. Teď hraju pět inscenací ve třech divadlech a to mi naprosto stačí.“

Slyšela jsem, jak moc těžké pro herce na jevišti je, když nastane chvíle, kdy se všem chce smát, ale scénář přikazuje hrát drama…
„Hráli jsme třeba Manon Lescaut, byl jsem Tiberge. Měnili jsme si v zákulisí s Manon mikroport. Ona si ten malý mikrofonek namotala do podprsenky a doslova bleskově mi ho pak měla dát. Rvali jsme ho z ní i s tou podprsenkou. Jakž takž jsem si ho i s tou podprsenkou namotal pod sutanu, ale už jsem se pak nestačil přesunout na místo svého vstupu na jeviště. Výstup měl právě Otec de Grieux, který ale netušil, jaký boj právě o mikroport probíhá. Se slovy »ten zrádce, dal jsem ho zavolat!« koukal celý vyjevený napravo, odkud jsem měl podle scénáře vstoupit. Tehdy ho hrál Libor Žídek. Jenže já už neměl čas, takže jsem šel zleva. No, co šel! Já se tam sunul po kolenou, protože jsem se v tom zmatku zamotal do sutany. Skončilo to smíchem, pochopitelně. Mistr zvukař se smál tak, že zapomněl stáhnout páčky na zvukovém pultu. Moje slova, určená pak v zákulisí kolegyni v roli Manon »já tě zabiju!«, včetně několika dalších tvrdých soudů nad ní, hlaholila do hlediště. Stalo se tak v okamžiku, kdy obecenstvo už mělo plakat nad pokračující tragédií. Ano, lidi plakali, ba přímo řvali, ale smíchy! Stejně jako všichni herci. A divadlo se otřásalo v základech.“

Opona spadla. A dál, pane Županiči?
„Točím seriál Ošklivka Katka. Je to podle Ošklivky Betty – kolumbijského seriálu, na který Prima koupila licenci. Už to koupili v několika státech Evropy a má to obrovský úspěch. Seriál je postavený na efektu o novodobé Popelce, jak chudá dívka ke štěstí přišla. Hraju personálního ředitele a viceprezidenta firmy. A pak ještě točím film s režisérem Jiřím Krejčíkem a to je tedy »očistec«…“

Ale pan Krejčík je přece báječný režisér! Jeho film Božská Ema je nezapomenutelný, stejně jako Vyšší princip a další…
„Tak to je fakt, je to legenda českého filmu, jenže… I když je mu už devadesát, je pořád stejný. Výbušný, temperamentní, prostě živel! Film má krásný scénář, podle Karla Čapka, jmenuje se Peníze. Krejčík ho napsal, ale je mnohdy utrpení s ním natáčet. Jistě, dělám to rád, ale mám rád při práci spíš pohodu, jako se Zdeňkem Troškou nebo Jirkou Menzlem. Výsledky má pan režisér Krejčík fantastické, to je pravda. Jen ta cesta k nim je trochu kamenitá.“

Pro dámy jste nehasnoucí hvězda. Co vaše love story, pane Županiči? Hrál jste milovníky, byl jste principál…To je přímo románová příležitost!
„Ředitel divadla nemůže mít love story. To je vyloučené! Byl by z něj vydíratelný člověk.“

Hrome, netvrďte mi, že jste za téměř půl století u divadla neprožil žádnou avantýru!
(Úsměv) „Celý život jsem se řídil jedním heslem, které jsem velice tvrdě dodržoval totiž, že džentlmen si užije a mlčí.“

A odpověď na otázku, i když trošku přiblblou: Vaše nejmilejší role?
„Měl jsem všechny rád. Nejsem sice žádný hrdina, ale už za bolševika jsem se uměl vzbouřit proti roli, kterou jsem nechtěl dělat. Jednou tehdy přinesli do Karlína takový opravdu blbý scénář. Jmenovalo se to „Anna – aneb neměřme lásku metrem“. O budovatelích metra. A já měl hrát hlavní roli. Tak tenkrát jsem se vzbouřil, že to hrát nebudu. Hra se nakonec vůbec nedávala.“