Gott: Dceři udělám křížek na čelo

Helena se do noci v nedalekém karibském klubu vlnila latinskoamerických rytmecha Karla jen pár hodin před odletem vyvedli z pravoslavného kostela. Obdivoval totiž nahlas jeho výzdobu a přerušil tím bohoslužbu!

• Nebudu se vás ptát na dojmy z koncertu, spíš by mě zajímalo, v čem je kyjevské publikum jiné než to české? Přijímá vás jinak, reaguje na jiné věci?
  Helena: „Já si myslím, že všeobecně to tak vždycky bylo, je a bude. A místní publikum vždycky reagovalo senzačně na českou populární hudbu. Oni jsou národ, který klade důraz na srdce, jsou velmi nostalgičtí. Nebyli publikem, které by přišlo na koncert a nechalo se bavit. Prožívali s námi koncert na plné obrátky.“
  Karel: „Dodal bych jen, že nereagují jen na české věci. Reagují na cokoliv, co se dokáže dotknout jejich duše anebo je naopak pěkně odvázat.“
  
  
• Kolikrát jste tu vystupovali?
  Helena: „Dnes jsem si uvědomila, že jsem tu poprvé vystupovala už před třiceti lety! Naposledy jsem byla před lety v Oděse, jinak jsem tu nebyla více méně od revoluce.“
  Karel: „Já jsem tu byl od perestrojky, od jejich revoluce, kdy se zpřetrhaly veškeré kontakty s tehdejší agenturou Goskoncert, jen jednou. A to jsem si tehdy domů vezl aktovku plnou vizitek. Všichni podnikali, ale jen tak jedna dvě z nových agentur, co tu chtěly pořádat koncerty, byly seriózní.“
  Helena: „Proto jsme rádi, že jsme tento koncert mohli uskutečnit s Agenturou NKL Žofín, s níž oba už dlouho spolupracujeme. Je dobře, že jsme se tu opět připomněli. Lidé na nás čekali pod pódiem a ptali se, proč jsme tak dlouho nepřijeli. A nevysvětlíte jim, že to bylo proto, že se nám zpřetrhaly kontakty.“
  Karel: „Proto je na místě poděkovat NKL Žofín, a hlavně panu Nekolovi. Nestačí jen zazpívat, ale zorganizovat to tak, aby na nás čekal před operou ten červený koberec, to chce kus práce. Zpívat tu, to je nádherný pocit. A když se to povede...“
  Helena: „Měli jsme na začátku trochu obavu za Karla. Všechny zpěvačky víme, co to znamená, když přijde indispozice. Je to hra na nervy. Dávaly jsme mu sílu a oddechly si, když jsme věděly, jak to výborně zvládl. Vyšlo to úžasně. Koncert měl gradaci, spád i barvitost.
  Karel: I když musím přiznat, že jsem měl na jevišti trému, přece jen nastoupit po takových pěvkyních, jako jsou Helena nebo Marina Vyskvorkina a Tereza Mátlová...“
  
  
  
  
• Jaké písničky považujete za takové své »rozehříváky«?
  Helena: „V mém případě tu určitě nejvíc zafungoval Malovaný džbánek.“
  Karel: „Já měl štěstí, že mi tu vydali několik alb. Prvního alba, které je z roku 1976, se prodalo pět milionů kusů. Neskutečný úspěch tu měla třeba píseň Já brány otevírám od Angelo Michajlova, našeho autora, který tu melodii postavil pro ruskou mentalitu. Vážím si toho, že to zabralo po takové dlouhé pauze a hlavně na otevřeném trhu celému světa, kde soutěžíme s velkými hvězdami.“
  
  
• V Kyjevě jste byli dva dny, stihli jste si najít chvilku na procházku městem?
  Karel: „Dnes jsme byli na bohoslužbě v klášteře a v kostele Kyjevskopočerské larvě. Dozvěděli jsme se tam, že Ukrajina měla minulost neskutečně brutální a jak vše bylo za stalinské éry zrušeno. Teď postavili znovu podle plánů vše se vším všudy. Svítí to novotou. Do každé malby a mozaiky, je to tak, jak to bylo.“
  
  
• Vy jste kolegové i přátelé hrozně dlouho. Vzpomenete si, jak jste se seznámili?
  Helena: „Poprvé jsme se viděli na Libereckých výstavních trzích, kam jsem jela místo chmelové brigády v roce 1964. Karel Krautgartner nás tam zkoušel v našem citu pro improvizaci, protože tam hrál kromě popového repertoáru i jazzové věci. Každý jsme měli úsek, kde jsme improvizovali.“
  Karel: „To byla pro nás šťastná doba, doba startů. Když někdo říká, že to byla doba temna, tak já nesouhlasím, protože šedesátá léta byla ve znamení inspirace mezi námi všemi. Cítili jsme, jak se nám lépe dýchalo, a mohli jsme dělat muziku, jakou jsme si sami určili.“
  
  
• Na co se nejvíce těšíte po návratu?
  Helena: „Na ticho a klid. A na zvířátka a rodinu, se kterou oslavíme to, že Martinův syn Tonda tento týden úspěšně udělal maturitu.“
  Karel: „Já se také těším domů, i když toho klidu tam moc nebude. (smích) Nejvíce samozřejmě na Charlottku, až ji pochovám. Koupil jsem jí tam svěcený olejíček, tak jí udělám křížek na čelo.“