Rodina poprosila lékaře:
Odpojte přístroje!

Když umíral, drželi ho za ruku a plakali...
Naposledy vydechl v náručí své vnučky

PRAHA – Všichni jsme věděli, že to musí přijít, včera ta smutná událost nastala. Životní pouť jednoho z nejrespek- tovanějších českých herců poválečné generace Radovana Lukavského (†88) včera navždy skončila. Profesor herectví, který přežil řadu svých žáků i svou rodinu – manželku a syna Ondřeje (†57), zemřel v pražské nemocnici na Vinohradech na selhání srdce poté, co zde jedenadvacet dní bojoval o život v kritickém stavu. Když bard, který téměř až do posledních dnů hrál a diář měl nabitý k prasknutí, vydechl naposledy, držela jej uplakaná vnučka Klárka za ruku. Lékaři mu totiž se souhlasem příbuzných odpojili životně důležitou plicní ventilaci...

Tři týdny krize, vypětí i jiskřiček nadějí, přesně takových, které provázejí poslední chvilky všech těžce nemocných a slibují zázrak nemožného, skončily. Včera ve třináct hodin zazněl od lůžka pana Radovana, obklopeného jeho nejbližšími, poslední výdech z úst starého muže, jehož tělo už odmítlo dál trpět po dlouhé pozemské cestě.

Vnučka Klárka, která čeká miminko, už dědečkovi nikdy neukáže pravnoučátka. Byla to ona, kdo se o váženého nestora českého herectví poslední rok staral poté, co na věčnost odešel i jeho syn a Klářin otec Ondřej (†57). Celá rodina stála při svém nejstarším členovi až do poslední vteřiny a přes upozornění lékařů, že tělo jejich nejdražšího vypnutí životně důležité plicní ventilace nemůže zvládnout, s hlubokou bolestí v srdci souhlasili a dovolili, aby, pokud nastanou další potíže, mohl pokojně odejít z tohoto světa. A to se stalo.

„Plně mě naplňuje moje úžasná rodina. Všichni drží pospolu, pomáhají mi, jsou mi opravdovými přáteli. Moc si jich všech vážím, zvlášť po smrti syna jsou pro mě vším,“ vyznal se deníku Aha! Lukavský pár měsíců před svým skonem, jako by tušil, jak šlechetně se k němu příbuzní zachovají i v té nejsmutnější chvíli.

Již od rána doktoři rodinu připravovali na to, že svého dědečka a prastrýce vidí naposledy mezi živými. „Lékaři usoudili, že srdce pana Lukavského již není schopno samo fungovat, a proto ho odpojili od plicní ventilace, na které byl životně závislý. Ve třináct hodin pacient bohužel skonal,“ potvrdila mluvčí vinohradské nemocnice Jana Jelínková.

Herec se s nemocemi trápil již několik let. Na přelomu roku marodil po kolapsu z přepracování a skončil v nemocnici. Před několika lety také prodělal operaci páteře. „Zlomil jsem si ji a od té doby se mi strašně špatně chodí. Stačí pár kroků a musím odpočívat,“ přiznal herec před pár týdny.

Alespoň už se nemusí trápit. To jsou slova, která teď běží hlavou každého, kdo stařičkého, velmi věřícího a bohabojného herce znal a miloval. Události, vedoucí k jeho odchodu ze světa, vzaly rychlý spád. Jeden týden se ještě čile účastnil nominačního večera filmových cen Český lev, o týden později již jej záchranka musela odvážet do nemocnice. A tři týdny na to jsme přišli o vzácnou legendu. „Smrti se nebojím. Vím, že může přijít nenadále a kdykoli, ale s tím člověk přece jen málo počítá,“ svěřil se totiž v jednom ze svých posledních rozhovorů.

Radovan Lukavský
* 1. 11. 1919, Praha – † 10. 3. 2008, Praha

Po maturitě na reálném gymnáziu začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK. Po uzavření vysokých škol nacisty pracoval jako telegrafista na železnici. Okupace poznamenala i jeho divadelní začátky – studium konzervatoře i účinkování v Divadle Větrník bylo přerušeno totálním nasazením. V roce 1944 byl vyreklamován Vlastou Burianem, ale protože vzápětí došlo k uzavření českých divadel, pracoval do konce války opět jako dělník. Po osvobození se vrátil na FF UK i do posledního ročníku konzervatoře. Do činohry Národního divadla byl angažován v roce 1957 už jako vyzrálý zkušený herec.
Ztvárnil zde desítky významných postav. Vyjmenujme alespoň některé: Shakespearova Edgara v Králi Learovi, Šaška v Shakespearově komedii Cokoli chcete, Vocilku v Tylově Strakonickém dudákovi, Hamletovi, hrál Dona Quijota v Dykově Zmoudření dona Quijota. Jeho hereckého umění využíval i rozhlas, film (Král Šumavy, Stříbrný vítr, Malá mořská víla, Horoucí srdce aj.) a televize (např. F. L. Věk, Jádro věci, Noc pastýřů). Učil na DAMU (až do r. 1962, kdy mu zde bylo další působení z kádrových důvodů znemožněno) a současně učil na FAMU budoucí filmové režiséry teorii herectví, práci herce a práci režiséra s hercem. V roce 1995 mu byl udělen titul profesor herectví. Za celoživotní mistrovství v oboru divadla byl prof. Radovan Lukavský v roce 1996 poctěn Cenou Thálie. V roce 2000 mu prezident republiky udělil medaili Za zásluhy.

Průběh nemoci

19. 2. Radovana Lukavského převáží záchranka v kritickém stavu a v bezvědomí do nemocnice. Herce trápí především srdeční potíže.
21. 2. Herec byl po obědě převezen z jednotky intenzivní péče na ARO a musel být připojen na přístroje.
23. 2. Stav vzácného pacienta se stal kritickým. Rodina se dozvídá, že zdravotní stav jejich milovaného člena se už nikdy nezlepší.
25. 2. Tělo unaveného starého kumštýře se vzpamatovalo z vážné infekce, a lékaři jej proto na část dne probouzejí z umělého spánku. Později se jeho stav opět zhoršil.
27. 2. Lékaři Lukavského musejí napojit na plicní ventilaci.
28. 2. Profesor herectví byl zkusmo odpojen od přístrojů. Poslední zkouška, co jeho srdíčko vydrží a zda dokáže pracovat samo.
3. 3. Stav pacienta se lepší, dokonce se uvažovalo i o jeho propuštění do domácí péče. Je převezen z jednotky intenzivní péče na kardiologii na pozorování srdce. Lukavský komunikuje s okolím.
5. 3. Tělesné orgány respektovaného umělce totálně vypovídají službu. Z nemocnice se ozývají hlasy, že jde o poslední dny jeho života.
10. 3. Z anesteziologicko-resuscitačního oddělení kardiologie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady přichází smutná zpráva. „Ve třináct hodin bohužel pan Lukavský zemřel na selhání srdce,“ oznamuje mluvčí zařízení Jana Jelínková.

Filmová kariéra

● Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště
● Skalpel, prosím
● Malá mořská víla
● Ikarie XB 1
● Tři zlaté vlasy děda Vševěda
● Vyšší princip
● Král Šumavy
● Smrt v sedle
● Dědeček automobil
● Proti všem
● Jan Žižka
● Psohlavci
● Jan Hus
● Němá barikáda

Střípky vzpomínek hereckých kolegů

Jiřina Bohdalová (76)

„Je to hrozné. Byl to jeden z mých nejmilejších profesorů. Když mi bylo v životě nejhůř, zachoval se ke mně maximálně, vzpomínám na ty události ve své knize Měla jsem štěstí na lidi. Nejsem teď schopná o tom mluvit, je to těžké, kdo má zájem, ať si o tom přečte. Čekala jsem, že ten boj vybojuje. Bude nám moc chybět...“
(hráli spolu např. v seriálu F. L. Věk, 1971)

Gabriela Vránová (68)

„Měla jsem tu čest, že byl osobním přítelem mým i mého syna Ondřeje Kepky. Nedávno o něm syn natočil medailonek, naštěstí se jej Radovan dočkal. Zpráva o jeho smrti mě i syna velmi zasáhla. Byl to fantastický člověk, člen Společnosti Karla Čapka. Často jsme spolu vystupovali. Dej mu Bůh lehké odpočinutí. Přeji mu klid. Nezapomenu na něj.“
(hráli spolu např. v seriálu F. L. Věk, 1971)

Radek Brzobohatý (75)

„Je to pro mě šok. Radek byl férový chlap, obrovský kolega a vždycky gentleman. Lidé si nás často pletli, oba máme velké nosy a oba jsme, nebo byli, Radkové. Chodily mi dopisy, kde mi lidé chválili jeho role, a jemu naopak. Naposledy jsme se viděli asi před rokem, na setkání seniorů v Praze. Pak už jsme se potkat nestihli...“
(hráli spolu např. v seriálu F. L. Věk, 1971 a ve filmech Skalpel, prosím, 1986, Má je pomsta, 1995)

Vladimír Brabec (73)

„Každá smrt dojme k slzám. Byl to můj profesor i můj kolega. Navíc jsme spolu natočili hodně filmů. Radek měl velmi bohatý život a hrál až do úplného konce, což mu může spouta herců závidět. Byl to velký člověk. Musím se před jeho památkou poklonit.“
(hráli spolu např. ve filmu Pasiáns, 1977 nebo v seriálu 30 případů majora Zemana, 1979)

Autor: DAVID ZÁPAL, PETR MACEK
Foto Aha! – Marek Pátek, Dalibor Puchta, ČTK

Ukázka z televizního pořadu s Radovanem Lukavským