Roman Šmucler: Nikdy jsem nebyl na peníze

Roman Šmucler má v puse jednu jedničku a vůbec mu to nevadí. Naopak to považuje za originální.
Roman Šmucler má v puse jednu jedničku a vůbec mu to nevadí. Naopak to považuje za originální.

Roman Šmucler. Moderátor, pro kterého není nic tabu. A taky milionář. Nejen ten televizní. Uznávaný stomatolog, který operuje v Americe, v Anglii nebo třeba v Rusku.


Z očí do očí s Miroslavem Graclíkem

Po světě vybudoval několik klinik. U nás má zatím čtyři kliniky a instituty estetické medicíny Asklepion – v Jáchymově, Karlových Varech, Mariánských Lázních a v Praze. Jeho pražské laserové centrum nemá ve světě obdoby.

Romane, vaše žena působí velmi rázně a sebevědomě, kápněte božskou, kdo je u vás doma generál?
„Těžko říct. Myslím, že nikdo. Manželka je systematický člověk, takže se stará o chod a vzhled domácnosti, který má pevně v rukou, a podobné záležitosti. Já zase vymýšlím a organizuji různé neobvyklé a zajímavé projekty, kam se pojede na dovolenou.“

A kdo u vás drží kasu?
„Každý máme svoje peníze. A každý platíme určité věci. Na mně jsou takové ty běžné každodenní záležitosti a na manželce je zase dovybavení domácnosti. Ona se mnou nechce moc diskutovat, a proto když si něco vyhlédne, rovnou to i koupí. Taky obléká dceru a já jí zase platím školné a obědy.“

Oba vyděláváte hodně přes sto tisíc korun měsíčně, jak moc jsou pro Kliknutím zvětšetevás důležité peníze?
„Vůbec nevím, jak velký má žena plat. A já nemám hodně přes sto tisíc měsíčně. U mě to funguje tak, že jsem až do morku kostí podnikatel, protože moje rodina podniká už několik století, a z firmy si beru jen to, co opravdu potřebuju. Nepěstuju žádné drahé koníčky, takže v podstatě ani nemám klasický plat. A když něco vydělám, tak je z toho nová ordinace nebo klinika, ale nic pro mě.“

A kolik tak na měsíc potřebujete?
„Beru si zhruba třicet tisíc měsíčně. Víc opravdu neutratím.“

Kdo u vás doma nakupuje?
„Já. Snažím se, pokud to jde, chodit všude pěšky, a tak z těch svých procházek nosím domů nákupy. Chodit na nákupy je tedy pro mě zkrátka otázka sportu.“

Máte nějaké svoje oblíbené potraviny, chodíte na něco extra?
„Nejvíc extra jsou pro mě švestkové knedlíky s mákem. To je dnes opravdu vzácnost.“

Můžete si koupit všechno, co chcete, nebo je něco, po čem hodně toužíte a nemáte na to?
„Víte, že ani nevím, snažím se to moc neřešit. Nikdy jsem nebyl vysazený na peníze a například dražší auto jsem si pořídil, až když mi domluvili moji vlastní zaměstnanci. Já bych dodnes jezdil v laciném, protože nevidím vůbec důvod jezdit v drahém. Přijde mi zbytečné vydělávat peníze na drahé auto, které bude stejně za čtyři roky staré, a tak je to u mě se vším. Peníze mě spíš zajímají z hlediska podnikatelského. Tam pak existuje celá řada věcí, které bych si rád koupil. A když vidím, jaký je chaos v českém zdravotnictví, tak bych je nejradši celé koupil a dal do pořádku. Jenže to jsou věci, na které nemá jeden člověk nikdy dost peněz.“

Jaké máte auto?
„Služební BMW. Předtím jsem mnoho let jezdil hyundaiem, protože mně přišlo, že to je dobré auto za málo peněz. Zejména ruští partneři špatně chápali, když jsem přijel na obchodní jednání v hyundaii a oni třeba v maserati. Neměli pocit, že by přijel »TEN« podnikatel, ale mysleli si, že jsem nějaký úředník, a nechápali, že mám peníze. Naproti tomu já zase nechápal, proč si mám koupit auto třikrát tak drahé, které přitom jezdí úplně stejně. Mám teď BMW, a že by mi to ale přinášelo nějaké zvláštní štěstí, to ne. Kupodivu je mnohem častěji rozbité než to korejské. A když nejede, beru si zase hyundai.“

Kdybyste nyní přestal pracovat, máte našetřeno tolik, abyste z toho vyžil do penze?
„Určitě nemám. Počítám s tím, že budu pracovat pořád. Jenom doufám, že nebudu nemocný. Zdraví si nemůžeme koupit, stejně jako třeba čas. Ten má pro mě nezměrnou hodnotu. Když mě něco nebaví, tak to už rovnou nedělám, protože si uvědomuji, že čas je hrozně drahý. Dělat něco, co mě nebaví, jenom proto, abych vydělal peníze a za ně si koupil nějaký nesmysl, to by mi přišlo hrozně líto.“

Jak jste se vůbec seznámil s manželkou?
Kliknutím zvětšete„Vybrala si mě z rádia, kde jsem natáčel jenom reportáže, protože jsem měl zakázáno moderovat. Dělal jsem tehdy pořad o léčitelích a zrovna v ten den, kdy jsem s jedním natáčel já, tak jej chtěli mít i v České televizi. Tehdy moje manželka se svými organizačními schopnostmi vymyslela, že ten člověk půjde do televize, já to budu moderovat a rádio to bude zároveň vysílat, zkrátka zvuk z televizního vysílání šel i do rádia. No a když mě viděla, došla k závěru, že bych mohl být dobrý moderátor, tak si mě v televizi už nechala.“

Sbalil jste vy ji, nebo ona vás?
„Byl to spíš takový vzájemný vztah. My jsme se od sebe vlastně od první schůzky vůbec nehnuli. Bylo to takové hodně bezprostřední a hned jsme měli jasno.“

Dalo by se tedy říct láska na první pohled?
„Asi ano, dalo by se to tak nazvat.“

Oba jste pracovně velmi vytížení, kdo se vám stará o domácnost, dům, zahradu… A kdo hlídá vaši dceru?
„Samozřejmě máme lidi, kteří nám pomáhají. Máme paní na úklid, máme chůvu na objíždění všemožných kroužků, protože chceme, aby toho dcera zvládala co nejvíc. Každý den se jí ale snažíme nejméně tři hodiny věnovat. Ani byste nevěřil, kolik času ušetříme tím, že se vyhýbáme všemožným večírkům a podobným záležitostem. To by už nešlo, bylo by to na úkor dcery, a to nechceme.“

Chodí už Justina-Anna do školy?
„Chodí do druhé třídy anglické školy.“

A jak jí to jde?
„To se právě v té anglické škole neví, protože mají jiný systém a naše klasické známkování jim přijde příliš stresující u tak malých dětí.“

Proč jste se rozhodli pro anglickou školu?
„Hlavně kvůli angličtině. Díky tomu, že jezdím po celém světě, tak jsem zjistil, že bez dokonalé znalosti tohoto jazyka je člověk strašně omezený. Co není v angličtině, tak prostě neexistuje. Nemůžete spoustu věcí číst a ani poslouchat. Cokoliv dělám důležitého, pozná se to podle toho, že jsem to psal v angličtině. Jakmile píši článek nebo cokoliv v češtině, je to nedůležité, má to jen lokální význam. Je to trochu paradox, ale ani na Univerzitě Karlově v Praze se články v češtině nepočítají. Jenže v cizím jazyce jde všechno hůř, medicínou počínaje a scénářem konče. Moje dcera se za mě už upřímně stydí, když mluvím anglicky, protože nemám tak dobrou výslovnost jako ona. A těší mě, že mi překládá písničky, které si pouštím. Občas se mě i ptá, proč se v nich mluví tak sprostě. Tehdy si člověk uvědomí, jak jsou rockové písničky pro děti nevýchovné. Tedy pokud umí dobře anglicky.“ (smích)

Justina-Anna se už jako modelka předvedla na molu, znamená to, že ji budete podporovat v umělecké kariéře?
„To bych ji hnal. V umění se člověk musí prosadit sám. Pokud se to někomu povede, je dobrý a má to smysl. Pomáhat a domlouvat protekci je ale cesta do pekel, to by pak i pro ni bylo spíše za trest.“

Chtěl byste ještě další děti?
„Chtít můžete, ale... I na naše první dítě jsme čekali mnoho, mnoho let. Druhé dítě bychom měli rádi, ale zatím tento dar dostává člověk jen opravdu párkrát za život...“

Spousta dětí dnes bývá počata umělým oplodněním, proč si myslíte, že se za to většina párů stydí? Takzvaná asistovaná reprodukce přece vůbec neznamená, že má dotyčný muž problémy s erekcí...
„Asi se stydí, neboť jeden z toho páru má nějaký zdravotní handicap. My o tom mluvíme v klidu, protože se u nás vlastně ani nepřišlo na to, proč jsme dítě normální cestou mít nemohli. Tohle je skutečně důležitá záležitost a lidí, kteří by jinak neměli děti, je strašně moc.“

Jste majitelem kliniky a institutu estetické medicíny Asklepion, byl jste už na nějaké plastické operaci?
„Nebyl. To je otázka věku, anebo že máte nějaký problém. Já problém, který bych potřeboval operovat, naštěstí nemám, ale pokud budu chtít za dvacet let vypadat mladší, tak proč ne. Teď je předčasné se k tomu vyjadřovat, protože do stáří se nevžijete. Jinak si myslím, že člověk nemusí být nutně poplatný vkusu. Já mám například jen jednu jedničku. Jako dítě jsem měl jednu navíc, a když mi ji trhali, vzali mi i tu druhou, co tam měla zůstat. Všechny zubaře tím vytáčím. Dokonce jsem v Americkém výboru pro kosmetickou stomatologii, a když mě s tou jednou jedničkou vidí, jsou na mrtvici. Ptají se mě, proč si to nenechám upravit a já jim vysvětluji, že to je právě ta individualita, že mi to nijak nevadí a je možná zajímavější mít jednu jedničku než dvě.“

A co vaše paní, má u vás slevu, nebo chodí ke konkurenci?
„Chodí sem, ale ani nevím, jestli pravidelně. Ostatně, nedělal bych tady nic, o čem bych si nemyslel, že je hodně dobré a co bych sám nepodstoupil.“

Léčíte příbuzné?
„Říká se, že doktor by neměl léčit příbuzné, ale já je neléčím spíše z časových důvodů. Manželku jsem ale už léčil na spoustu věcí.“

Kdo vám spravuje zuby?
„Naštěstí jsem u zubaře nebyl už dvacet let. Pokud se totiž naučíte dobře si čistit zuby, tak zubaře vůbec nepotřebujete. Je nesmysl, že je málo zubařů, když se všichni naučíme čistit pořádně zuby, bude zubařů zase až moc. Zubaře nepotřebujete, pokud se vám nestane úraz. Mně se podařilo přerazit si vloni zub na kole. Než ale kolegové našli volný termín, tak jsem si ho sám přilepil u zrcadla, takže tu svou jedinou jedničku mám přeraženou a dolepovanou u zrcadla, a kupodivu to drží. Takže jediný zubař, kterého jsem za posledních dvacet let potkal, jsem byl já sám.“

Bojí se vůbec zubař zubaře?
„Samozřejmě. Jedna naše stomatologická klinika je naproti psychiatrické, a když pacient nemá ze zubaře strach, tak by se měl poslat právě tam. Nemít strach ze zubaře totiž není normální. Když na vás někdo vezme vrtačku a bude vám vrtat v puse nervy, nejde se nebát.“

Řadu let úspěšně podnikáte, vykonáváte ještě zubní praxi?
„Ještě donedávna, co jsem měl informace z firem, tak jsem dával nejvíce zubních implantátů v celých Čechách. Kromě jiné práce jsem i docela horečnatě operoval. Tento rok ale musím dokončit nějaké odborné publikace, proto operace striktně omezuji. I tak to ale vychází na jeden až dva dny v týdnu a to nejen u nás, ale i po světě. Zrovna minulý týden jsem operoval v Londýně. Krom toho jsem ještě půl dne na státní klinice, kde jednak operuji a také učím studenty. Na půl dne tam mám také na starosti laserovou praxi. Daroval jsem tam svoji bývalou soukromou kliniku, aby laserem mohli léčit nádory.“

Kolik vás ta klinika stála?
„Řádově miliony. Ještě pořád ale investice vyžaduje, aby vůbec fungovala. Je to hodně o pocitu, protože člověk má dobrý pocit, že udělal něco, s čím se dá léčit. Mnohem raději koupím ještě jeden laser, než abych si koupil dražší auto a pak byl vyděšený, že mi ho někdo poškrábal.“

Prý jste si kdysi nechal vytrhnout zub bez injekce proti bolesti, ale nechal jste se uvést do hypnózy?
„To bylo v dětství a týkalo se to těch jedniček. A nebylo to trhání, ale vysekávání. Majzlíkem a kladivem. V deseti letech. V rámci vědy paní doktorka tvrdila, že to půjde v hypnóze. Točila mi terčíkem před obličejem, říkala, že usínám a pak začala operovat bez narkózy. Mlátila do mě majzlíkem, a když jsem řval, odpověděla, že mě to nemůže bolet. Bylo to docela drsné. Potom bylo zapotřebí udělat druhou operaci, ale ta už byla naštěstí s narkózou. Abych pravdu řekl, tak jsem se pak dlouho zubařů bál.“

Když k vám někdo přijde a chce si udělat kompletně nové zuby, na kolik to tak přijde?
„Když vezmu tu nejstrašlivější variantu, kde se musí vytrhat úplně všechny zuby a například se dostavují čelisti, tak pak to stojí kolem tří set tisíc korun. Což ale děláme na evropské poměry lacino. V Londýně to stojí třicet pět tisíc liber, což je o necelý milion korun víc.“

Kde všude máte kliniky?
„Já jsem se až donedávna snažil nemít kliniky v cizině. My jsme jich v cizině hodně založili, od Ameriky až po Rusko, vyškolili doktory, ale nebyli jsme si jistí, že je dokážeme uhlídat po stránce kvality. Teď už přece jenom několik klinik v zahraničí rozbíháme pro sebe – v Londýně, protože máme každý týden několik pacientů z Velké Británie a chceme je ošetřovat tam. A pokud máme ročně tisíce klientů z Británie, tak z rusky hovořících zemí to jsou desítky tisíc. Je proto potřeba mít kliniky v místě, aby nemuseli za každou hloupostí jezdit do Čech. Zvlášť, když je na ně uvalená vízová povinnost.“

Jak se k vám člověk vůbec dostane, je to dnes ještě možné?
„Ve státní nemocnici to je jednoduché – tam pacient vyndá průkazku pojištěnce a je u mě v ordinaci. V Asklepionu je to tak, že jsme doporučovaní na speciální zákroky. Zubařina je totiž nesmírně rozmanitá na jednotlivé úkony a člověk se časem specializuje, nejde dělat všechno. Já to už také nedělám, například plombu jsem nevyvrtal už asi čtyři roky.“

V Americe je běžné, že nejen špičkoví manažeři a umělci mají svého psychologa či psychiatra. Vy jste velmi úspěšný manažer i moderátor, tedy umělec – míváte deprese?
„Klinické deprese myslím, že ne. Na každého člověka ale přijde chvilka, kdy je v útlumu, to je asi normální, že se člověk pohybuje v sinusoidách. Nahoře i dole. Otevřeli jsme u nás teď nově takové psychologické centrum v americkém stylu. Je zcela anonymní, kdy lidé zavolají pouze na jedno číslo, kde sedí jedna sestřička a jelikož nejsme smluvními partnery pojišťoven, je nám jedno, jaké jméno uvedou. My jej pod ním vedeme a léčíme. Takže člověk s depresemi se neprovolává přes půlku nemocnice a nemusí říkat své jméno, rodné číslo a zdravotní pojišťovnu. Psychiatrie bude v budoucnu velmi potřebný obor. Lidé jsou stále více přetížení a příliš napojení na elektroniku, takže 21. století bude patřit psychiatrii.“

Jak drahá je návštěva vašeho psychologického centra?
„Vstupní vyšetření dva tisíce korun a pak každá návštěva pět set korun.“

Už jste někomu výrazně pomohli?
„Měli jsme jednou jedinkrát komplikaci při laserovém zákroku, že pacient se dekompenzoval a začal nám demolovat zařízení laseru. Ten pacient přišel na operaci křečových žil a vypadal hrozně zuboženě. Sídlili jsme tehdy ještě v blízkosti psychiatrické kliniky, kam jsme ho odeslali a za půl roku přijel sedmičkovým bavorákem (nejvyšší řada – pozn. red), vystoupil z něj super manažer a říká: Vy mě asi nepoznáváte, já jsem ten, co vám tady zničil tu ordinaci. Chtěl jsem vám poděkovat, protože jsem se rozvedl, přišel o práci a nevěděl jsem, že jsem psychicky nemocný. Se všemi jsem se hádal, byl jsem na sociálce a jen díky tomu, jak se mi u vás udělalo špatně a vy jste mě poslali k psychiatrům, mám dnes už zase zpátky svoji právní praxi a funguju. Prostě jsem jenom potřeboval zaléčit.“

Několik let jste působil na Nově, proč jste nedávno přešel na Primu, která má menší sledovanost?
„Já to tak neberu. Když vysílala Milionáře Nova, docela mě bavil a i nyní jej beru jako svou zábavu. Jediné, co je mi líto, je fakt, že se vysílá v naprosto smrtícím čase od 19 hodin, kdy jdou na České televizi zprávy. Typický divák Milionáře je totiž divák zpráv na ČT, jsou to různí učitelé, lékaři a tak. Docela mě těší, když mi mnozí říkají, že se třeba dívali na zprávy, aby věděli, kdo se stal prezidentem. Ale nás si nahráli na video a podívali se na Milionáře později.“

Kolik dnů v měsíci vám zabere jeho natáčení?
„Čtyři až pět dní v měsíci, ale ne celých. Ráno jsem na klinice, pak natáčíme a já se ještě v pátek ve čtyři hodiny odpoledne vrátím do práce. Samozřejmě k velké radosti všech zaměstnanců kliniky.“ (smích)

As. MUDr. Roman Šmucler, CSc. (38)

■ Narodil se 8. července 1969 v Praze.
■ Přednosta kliniky a stomatolog, vystudoval 1. lékařskou fakultu UK v Praze (1992). Pracuje jako vedoucí lékař – Centrum fotonické medicíny 1.LF UK a VFN Praha (od r. 2006), přednosta – Asklepion – Lasercentrum Praha a výzkumný pracovník – 1.LF UK. Operuje a přednáší po celém světě.
Jako moderátor působil:
■ Český rozhlas – Mikrofórum – Noční linka Mikrofóra (1989 – 1991).
■ Česká televize – Studio Kontakt, Miss Československo 1992, Miss Československo 1993.
■ TV Nova – pravidelně: Uzel, Tabu, 1 proti 100.
■ TV Nova – nepravidelně: Zlatá mříž, Miss desetiletí (1994 – 2005).
■ TV Prima – Milionář (2008) – v pracovní dny od 19 hodin.
■ Roman Šmucler je ženatý (od roku 1993), jeho žena Libuše pracovala jako programová ředitelka naší nejsledovanější soukromé televize Nova, nyní je generální ředitelkou české pobočky vydavatelství Ringier, které vydává v ČR řadu titulů – deníky Aha!, Blesk, Sport a 24 hodin, nebo časopisy Reflex a ABC. Mají spolu šestiletou dceru Justinu-Annu.
As. – asistent (univerzitní titul).

Roman Šmucler mýma očima

Odpovídal spontánně a bez dlouhého přemýšlení. Seděl ve své pracovně za krásným starožitným stolem, na kterém měl spoustu lejster a věcí – zkrátka takový ten chlapský pracovní nepořádek, kdy přesně víte, co kde máte, jenom okolí nechápe, jak se v tom můžete vyznat. A jak jej potěšilo, když mu stůl fotograf pochválil! „Koupil jsem ho ve starožitnictví za pět tisíc a za sedmdesát nechal restaurovat,“ přiznal se smíchem. Usměvavý, příjemný a rozhodný. Zkrátka úspěšný chlap bez komplexů. Během našeho hodinového povídání neměl problém odpovědět na jakoukoliv otázku. Ani jednou neřekl „no comment“ nebo „tuhle otázku přeskočme“. A skoro celý rozhovor pokopával a vrtěl nohama, jak to dělám při psaní i já. Jste tak hyperaktivní nebo nervózní, zeptal jsem se ho nakonec. „Spíš hyperaktivní,“ dodal s tím svým typickým úsměvem.


Už jsme měli tři Milionáře! Proč skončili?


Autor: Miroslav Graclík
Foto Aha! – Václav Nekvapil, Dalibor Puchta

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.