Dalibor Janda: To nejhorší jsem už prožil!

Z očí do očí s Miroslavem Graclíkem

Zaujal je nejen svým mužným zjevem, ale i chraplavým hlasem a procítěnými písněmi o lásce. Všechnu slávu i peníze by ale vyměnil za život svého syna Dalibora (†21), který před pár lety spáchal sebevraždu skokem z pražského Nuselského mostu...

Dalibore, říká ti ještě dnes někdo Vašku?
„Už jen táta a kamarádi ze školy v Hranicích na Moravě. Myslí si, že když na mě zavolají Vašku, jsou mistři světa.“

Proč ses přejmenoval a proč zrovna na Dalibora?
„Svou první písničku, duet s Evou Olmerovou, jsem natočil ještě jako Václav Janda. Když jsme potom s Láďou Poštulkou v osmdesátém roce natočili ve studiu v Ústí nad Labem mou první sólovou písničku Dívka z prázdné tramvaje, dali jsme ji do tehdy velmi populární televizní Hitšarády Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa. Karel pak volal Poštulkovi a ptal se ho, jak se jmenuju. Láďovi se zdálo Václav Janda blbé, protože už tu byli dva Vaškové – Neckář a Vašák, a proto jsem mu navrhl, že jsem v kostele křtěný jako Dalibor a mohl bych vystupovat pod tímto jménem. Chtěl jsem být pouze Dalibor, bez příjmení, a takto jsme to zavolali i Šípovi do Hitšarády. Po pár dnech se ozval tehdejší ředitel televize s tím, že tyhle manýry trpět nebude a že každý má i příjmení a od té doby jsem Dalibor Janda.“

V občance máš napsané které jméno?
„Dalibor. Nechal jsem si ho změnit už na začátku osmdesátých let, protože jsem se dostával do problémů s úřady, když mi třeba nechtěli na poště vydat peníze.“

Jaká je doba, kterou teď žiješ?
„Co se týká muziky, tak si nestěžuju. Jezdíme s Jirkou Nepomuckým zhruba šedesát vystoupení ročně, takže pohoda. Na podzim si k pětapadesátinám chystám takovou malou koncertní šňůru s kapelou po dvanácti krajských městech a zavítáme i na Slovensko. Chtěl bych mít na těch koncertech i pár hostů, uvidíme, jak to dopadne.“

Na Slovensku jsi pomalu populárnější než u nás, že?
„Co se týká vystoupení, tak to je tak napůl. Oni bývají rychlejší a volají dlouho dopředu, takže potom musím některá pozvání u nás odmítat, protože jsem už zadaný u nich. A taky neberu každé vystoupení, protože si myslím, že si člověk musí umět udržet svou cenu.“

A za kolik dnes jezdí trojnásobný Zlatý slavík?
„Když nebudu počítat dopravu a věci okolo, jezdíme za padesát tisíc korun. Myslím, že to je rozumná cena, kterou si držíme už pár let. Na charitativních akcích zpívám samozřejmě zadarmo.“

Takže si nestěžuješ a zpěvem se slušně uživíš?
„Jsem v pohodě. Kromě vystoupení se ještě živím jako skladatel písní, dostávám peníze z OSA a tak dále.“

Nevadí ti, že už čtvrt století musíš zpívat Hurikán, Kde jsi a další staré pecky?
„Je to paradox, protože když má člověk určité množství známých písní, tak je velmi složité prosadit novou věc, protože lidé chtějí poslouchat pořád jen ty staré, notoricky známé. Na Slovensku přitom v rádiích hrají i nové písně od zpěváků mé generace, zatímco u nás to je stále Hurikán, Kaskadér...“

Může být pro člověka něco horšího, než když jeho dítě spáchá sebevraždu?
„Nic horšího už neexistuje. Měl jsem o tom čas přemýšlet, ale na nic jsem nepřišel. Když člověk přijde o potomka, je to jako by přišel o kus sebe. Je to krutý trest. Jsou lidé, kteří to řeší více manželstvími a více dětmi, ale mně to jako řešení nepřipadá. Toho se prostě nedá zbavit, a navíc vám to lidé pořád připomínají.“

Říkáš krutý trest. Co si myslíš, že jsi provedl, když sis zasloužil takový trest?
„Nevím. Člověk, který si vezme život, nikdy nepotrestá sám sebe, to je ten největší průšvih. Potrestá především své blízké. Víš, kolik hodin, dnů a nocí jsem přemýšlel, jestli jsem měl na syna dost času, jestli jsem se mu věnoval, jestli to nebylo málo, zda jsem někde neudělal chybu...“

A na co jsi přišel?
„V podstatě na nic. Opravdu nevím. Otázka je, jestli si mám co vyčítat. Já myslím, že ne. Dalibor měl všechno, co chtěl a co potřeboval. Nikdy se nestalo, že by neměl co na sebe nebo měl hlad. Měl moderní věci, prostě tam není co vyčítat. Byl dospělý, už s námi nebydlel... Asi to byl nějaký nevysvětlitelný zkrat.“

Co tě napadlo jako úplně první, když ses dozvěděl, že skočil z Nuselského mostu?
„Zavolala mi to manželka. Byl jsem v šoku. Myslel jsem si, že je to sen, že se mi to jenom zdá a že druhý den se probudím a všechno bude pryč. O tom se ani nedá mluvit. Nejhorší bylo, že jsem musel jezdit nasmlouvovaná vystoupení a všichni lidé okolo mi to pořád připomínali. Ani dnes o tom nechci mluvit, protože to je pro mě pořád citlivá věc. Byla, je a bude.“

Věříš na osud?
„Především věřím v Boha. Možná se dá některým věcem předejít, možná byla za vším nějaká chyba, třeba i v rodině, nebo ve výchově a třeba se té chybě dalo předejít, nebo ji nějak korigovat. Já nevím a jen tak o tom mluvit nemá smysl. Už se stalo a Daliborovi život nic nevrátí.“

Proč věříš v Boha?
„Protože si myslím, že jiná možnost není. Věřím, že mezi člověkem a Bohem fungují andělé strážní a ti jsou takovou »spojkou« mezi lidmi a tím centrálním mozkem. Věřím tomu, že svět nevznikl náhodou.“

Chodíš do kostela?
„Chodím tam spíš relaxovat. Nevěřím na lidi, že když je někdo biskup, tak že to je ideální člověk. Každý člověk může chybovat, to je lidské. Podstata je ale v tom, jestli to někdo shůry řídí, a já věřím, že ano.“

A na co věříš v sobě?
„Na to, že musím naslouchat.“

Naslouchat komu?
„Právě tomu svému andělu strážnému. Když uslyším, že mám přibrzdit, protože jedu v životě moc naplno, tak to udělám.“

Ty jsi nyní neměl moc šťastné období, že?
„Všechno začalo v roce 1999, kdy jsem dodělal desku a umřela mi babička. Za rok na to zemřela maminka, pak její bratr a další rok Dalibor. Bylo to děsné období, které mě opustilo až teď, kdy mi odrostla dcera a já zjistil, že docela dobře zpívá.“

Co dělá, bude z ní zpěvačka?
„Jiřině je devatenáct, končí obchodní akademii se zaměřením na manažeřinu a právě se chystá k maturitě. Dál studovat asi nepůjde, ale abych řekl pravdu, nevím to přesně. Možná se to změní, protože ona má svou představu a já se do ní nemontuju. Je to svobodný člověk, tak ať se rozhodne sama. Třeba z ní bude zpěvačka, třeba ne. Některé písně, které skládá, nejsou vůbec špatné.“

V polovině 90. let jsi úplně zmizel, co se tehdy stalo?
„Několik věcí. Jednou z nich bylo, že jsem se stal Slavíkem před listopadem 1989, a to člověk po převratu tak nějak odnesl. Paradoxní bylo, že ti samí novináři, co o mně měsíc před revolucí psali jako o nesocialistickém zpěvákovi, tak po revoluci napsali, že jsem představitel nomenklatury, co si nahrabal. Další chyba byla, že jsem rozpustil kapelu a všichni jsme se začali věnovat podnikání. Já jsem si založil malé české vydavatelství Hurikán a začal vydávat desky nejen sobě, což u nás považuju za hrdinství. Zatím jsme vydali na devadesát titulů.“

Jsi jeden z mála českých zpěváků, který má signifikantní chraplák, pečuješ o něj nějak, třeba panáky, pivem, cigaretami?
„Nepiju a za celý život jsem nevykouřil jedinou cigaretu. Svůj hlas neřeším a nestarám se o něj. Ono to má i své výhody, třeba když jsem trošku nastydlý, tak to není až tak poznat.“

Stalo se ti někdy, že ti odešel hlas a musel jsi zrušit vystoupení?
„Určitě. Když má člověk chřipku, tak to prostě nejde. Už mi taky není třicet, abych si řekl, kašlu na to.“

Přestože ještě nejsi tak starý, máš už několik svých revivalů, co si o nich myslíš?
„V Čechách tři a jeden na Slovensku. Jako zpěvákovi mi to až tolik nevadí, ale jako autorovi ano, protože pořadatelé u nich většinou neplatí poplatky na OSA. Na druhou stranu ty lidi obdivuju, protože já bych to dělat nemohl. Kdybych měl třeba jezdit a zpívat jen věci od Beatles, tak by mě to nebavilo, nenaplňovalo a připadal bych si, že nedělám nic osobitého.“

V osmdesátých letech jsi vyprodával velké sportovní haly, nechybí ti to dnes?
„S kapelou jsme odjeli přes tři a půl tisíce koncertů, a kdyby mi to chybělo, tak bych dělal něco pro to, abych se do těch hal znovu dostal. Haly jsou ale problém, pronájmy jsou obrovské a nevyplácí se to. Od pětadevadesátého jsem ale nezazpíval v Lucerně a chci ji letos znovu zkusit.“

Bylo to těžké se na začátku osmdesátých let prosadit?
„Určitě. Prosadit se je ale těžké v každé době. Já měl ještě smůlu v tom, že jsem přišel z Moravy do Prahy, až když mi bylo sedmadvacet let. Každý mi říkal, že jsem už starý, abych se na zpívání vykašlal. Vzpomínám, že Petr Hannig mě tenkrát kvůli tomu, že jsem starý, vyloženě napadl.“

A ženu sis našel v Praze?
„Ano, na letišti. Oba jsme tam tehdy pracovali a bydleli na společné ubytovně.“

Jste spolu už čtvrt století, byls jí někdy nevěrný?
„Ne. Ženil jsem se až ve třiceti a do té doby jsem si všeho vrchovatě užil.“

Opravdu?
„A co se změní, když řeknu, že byl? Důležité přece je, že jsme spolu už tolik let v dobrém i zlém, a že se máme pořád rádi.“

Prý jsi něco měl s Dášou Veškrnovou? Je to pravda?
„Ano, měl. Jezdili jsme spolu v jednom autě. (smích) Měli jsme společný koncertní program a já ji vozil. Dáša byla živel a trochu jsem jí tenkrát radil, do čeho uložit peníze a tak. Jednou se mi svěřila, že má přítele a až za nějaký čas jsem se dozvěděl, že to je Václav Havel. No a pak se mnou přestala jezdit a už se nevídáme. Chtěl jsem, aby mi pokřtila desku, ale nějak to nevyšlo, protože musela odjet do Plzně na nějakou charitativní akci. Naposledy jsme se viděli na Svobodových narozeninách.“

O velikosti tvého penisu se vyprávějí legendy, vadí ti to?
(smích) „Vůbec nechápu, jak na to někdo přišel a proč všechny tyhle žebříčky vedu zrovna já s Petrem Hapkou? Nevadí mi to, ale myslím si, že to je hloupé.“

Údajných třicet centimetrů nemá každý, tak třeba proto...
„Neblázni, copak jsem slon, abych měl chobot?! (smích) Nepatřím mezi vysoké lidi a u nás malých to jenom vypadá, že to je velké.“

Tak udělejme jednou pro vždy jasno – kolik měří?
(smích) „Opravdu se už začínám stydět! Neznám přesné rozměry, jelikož si ho neměřím. Zkus se zeptat mé ženy...“ (smích)

Nelži! Každý z nás si ho aspoň jednou změřil...
„Ty jsi neuvěřitelný! Tak jo, šestadvacet centimetrů.“ (smích)

Stalo se někdy, že se »ho« některá z dívek lekla a ze sexu pak nic nebylo?
„I takové věci se člověku přihodí.“

Nepřemýšlel jsi v mládí, že bys nafotil akty nebo natočil pár pornofilmů, když máš takovou »výbavu«, vždyť jako zpěvák ses prosadil až těsně před třicítkou?
„To opravdu ne. Nevadí mi to, klidně si můžu popovídat s pornohercem, ale sám bych nikdy nic takového neudělal.“

Dalibor Janda (54)

Narozen 23. 3. 1953 v Hranicích na Moravě.
Zlatý slavík (1986, 1987, 1988), Diskoslavík (1986, 1987), Zlatá Děčínská kotva, Zlatá Bratislavská lýra, mnoho zlatých a platinových desek. Prodal 2,2 milionu alb.
Alba: Hurikán (1985), Kde jsi (1987), Take Them To Mars (1987), 10 prstů pro život (1988), Jen ty samotná a já (1989), Povídání s písničkami (1990), Co se má stát, to se stane (1991), Zlatý výběr (1993), V lásce nejsou mapy (1994), Harmonie zvěrokruhu (1995), Krásně šílená (1996), 8 hitů o lásce (1998), Benzin (2000), Hurikán koktejl (2001), Roky jako motýli (2003), Jeden den (2006), Páté poschodí & DVD Dalibor Janda v Lucerně (2007).
Je ženatý, má dceru Jiřinu (19). Syn Dalibor (†21) spáchal sebevraždu.

Co dělají pěvecké hvězdičky 80. let dnes? Taxikaří, soudí, zkrášlují ženy...

Tragické osudy slavíků

Foto Aha! – Marek Pátek