Okradený Lubomír Lipský (84) o svém zápasu s lupičem: Chtěl jsem bojovat jako James Bond!
Je nejstarším aktivně pracujícím hercem u nás, měsíčně zvládne kolem šestnácti divadelních představení. Jezdí po zájezdech a kromě toho dokončil nedávno i dvě nové filmové komedie (Poslední plavky a Bobule). Nestárnoucí herec Lubomír Lipský je stále plný života, a to i přesto, že mu před pár týdny ukradl neznámý lupič téměř novou fabii a herce samotného velice nepříjemně zranil.
Jenže mě to málem stálo život
„Snažil jsem se ho zastavit a málem mě to stálo život,“ říká dnes herec se smutkem v hlase.
Je něco nového v případě vašeho ukradeného auta?
„Ne, kdepak. A mám z toho teď docela pořádné trauma. Hlavně z té strašné lidské hamižnosti. Když si představíte, že během 20 vteřin, co jsem odhazoval plasty do kontejneru, někdo naskočí do vašeho auta a odjede… Auto mělo najeto 12 tisíc kilometrů a nové si už ve svém věku kupovat nebudu.“
Ale vy jste se snažil krádeži zabránit…
„Postavil jsem se mu do cesty vlastním tělem, podobně jako James Bond. Křičel jsem: Co blbneš, hovado! a dokonce mě v prvním momentu napadlo skočit na kapotu. To bych si dal! Přejel by mě, stačilo málo. Narazil do mě, odhodil mě, a kdybych tam měl nohu, mám po ní. Instinktivně jsem udělal kotoul jako v amerických filmech a dostal se k obrubníku. Policie bohužel přijela až za hodinu.“
Před pěti lety vám zemřela manželka. Jak jste se s tou ztrátou vyrovnal?
„Šlo to pomalu. První měsíce byly krušné, byl jsem zatrpklý na všechno. Jen díky práci jsem se z toho dostal. Byli jsme spolu 54 let!“
Věřil jste, že to překonáte?
„Věřil, v životě jsem toho zažil dost. Například, když mi zemřela matka, měl jsem představení a hrál jsem na jevišti.“
Jak a kde jste poznal svoji manželku?
„Předtím jsem chodil se čtyřmi Věrami, pochopitelně ne najednou, a tu pátou jsem si v roce 1948 vzal. Mezi tím bylo i několik »neVěr«. Nejedná se o žádnou úchylku na jména, prostě to tak přišlo. Byla tanečnicí v Divadle Satiry, kde účinkovala společně se čtyřmi kolegyněmi. Jak čas běžel, umělci si baletky postupně rozebrali. A každý prý si vzal tu nejhezčí. První jsem se oženil já, potom si vzal Harry Macourek sestru mé manželky, následoval brácha a nakonec mistr zvuku. Ta pátá, skutečně nejhezčí, nakonec emigrovala. Možná ze strachu, aby nedopadla jako její kolegyně.“
Bude vám 85 let. Říkáte si někdy v duchu: Jak dlouho tady ještě asi budu?
„Říkám. Když jdu někdy večer spát, ptám se, co zítra? Pozítří? Jak dlouho ještě? Z pelhřimovského gymnázia jsem z kluků ze třídy poslední žijící.“
Bojíte se smrti?
„Ne, umřít musí jednou každý. Jen případného utrpení.“
Máte dlouhověkost v rodině?
„Otec se dožil 86 let a měl nádhernou smrt. V roce 1983 byl u mého bratra a sledovali spolu hokejový zápas našich s Rusama. Řekl Oldřichovi, ať připraví lahvičku vína, aby mohli společně oslavit naše vítězství. Naši hokejisté vyhráli, otec vzal vývrtku, zašrouboval, a když chtěl vytáhnout zátku, zemřel.“
Vzpomínáte si na svou první divadelní roli v životě?
„Pocházím z ochotnické rodiny, kde hrál prim můj všestranně založený otec. Byl vedoucí a hlavou rodiny a matka tou hlavou hýbala. Postupně nás zapletl do divadelních sítí všechny, včetně babičky a nás tří bratrů. Na jevišti jsem vystoupil poprvé v osmi letech, když jsme si společně s Oldřichem a Jiřím Lírem zahráli Kalafunovy děti. Měl jsem špatnou výslovnost, nešla mi písmena »r« a »l«. Možná proto jsem měl tak velký úspěch a diváci se doslova váleli smíchy.“
A váš první film?
„Ten první celovečerní se jmenoval V horách duní a byl to první a zároveň poslední film, kde jsem si zahrál společně s bratrem Oldřichem. Jako pomocník partyzánů jsem byl postřelen a poprvé v životě jsem umřel. Všichni mi radili, jak správně umírat. Jeden doporučoval zhluboka dýchat, druhý hodně polykat a další být maximálně zpocený. Když jsem potom tu scénu viděl na plátně, byla to víceméně legrace.“
Je o vás známo, že jste nashromáždil přes tisíc autogramů slavných osobností, včetně nejslavnějších hollywoodských hvězd. Kterého podpisu si ceníte nejvíce?
„Asi podpisu Alberta Einsteina, který přišel až z americké univerzity v Princetownu a některých dalších umělců jako Špály, Vrchlického, Tyla, Palackého, Riegera… Zajímavý je také památník s věnováním Emy Destinnové, zpěváka Šaljapina a Aloise Jiráska.“
Blíží se doba Vánoc, napadne vás nějaký nejkurióznější dárek, který jste kdy dostal pod stromeček?
(chvíle přemýšlení) „Byl to můj nejmladší bratr Dalibor. Narodil se dva dny před Štědrým dnem, ale my s bráchou nic netušili. Tatínek nám jeho narození zatajil a maminčinu nepřítomnost zdůvodnil jejím pobytem v nemocnici. Na Štědrý den pak tajuplně otevřel dveře pokoje, kde ležela na pohovce matka s Borkem v náručí. Bratr bohužel zemřel v sedmnácti letech a sedmičky sehrály v jeho životě smutnou roli. Dne 17. 7. 1947 ho při koupání v rybníku zabil blesk. Bylo to sedmý den v týdnu, v sedmnáct hodin. Bratr chodil do septimy a bylo mu sedmnáct let a sedm měsíců.“
