Pocta Nedělního Aha! velkému herci: Jeho poslední laskavá slova..
„Stáří nemá moc výhod. Já nesdílím názor, že je to něco nádherného.“ Tak zněla slova herce, kterého milovali Češi i Slováci. Charizmatický, byť věčně trochu smutný pohled, pevný hlas a energické vystupování tak jsme si velikána českého herectví zamilovali. Zdá se, že dříve bouřlivý Josef Vinklář se s přibývajícími léty nakonec se svým životem a stárnutím smířil.
Užíval jsem si naplno!
Alespoň tak vyznívají jeho laskavá slova, která věnoval svým fanouškům prostřednictvím rozhovorů a své knihy Pokus o kus pravdy…
O přátelství
Je to zvláštní hodnota!
Josef Vinklář se narodil 14. listopadu 1930 v Podůlší na Jičínsku. Tam vznikala i jeho první klukovská přátelství.
„Mít kamarády je štěstí. Nemusíte je vidět třeba deset let a přesto se k sobě máte jako tenkrát. Je to zvláštní hodnota, kamarádství z dětství, klukovské přátelství, které přetrvá do dospělého věku. Je úžasné, že co platilo v dětství, ona chlapská soudržnost, tak platí po celý život. A to bez ohledu na to, kdo na jaké společenské příčce zrovna stojí nebo stál.“
O jídle
Nezdravé chutná nejlépe!
Jeho oblíbeným pokrmem byly vuřty a už od dětství neměl rád, když mu někdo nutil něco zdravého.
„To je vám zvláštní. Když se řekne, že je to či ono zdravé, tak to nebývá k jídlu. Nezdravé je naopak k jídlu až moc. Toto poznání mi zůstalo po celý můj život.“
O hereckých začátcích
Přestal jsem být sígr!
První herecké zkušenosti získal v dětských rolích v Dismanově rozhlasovém dětském souboru.
„Byl čtvrtek. Psal se rok 1942. Udělal jsem zkoušky k panu Dismanovi a pomalu jsem se zbavoval označení sígr z Jeronýmovky.“
O první lásce
Svedla mě něžně…
V letech 1946 až 1948 hrál Josef Vinklář v Divadle Voskovce a Wericha. První velké angažmá s sebou přineslo i zájem něžného pohlaví.
„Právě tam jsem vstoupil do milostného života. Potkal jsem svou první, pochopitelně největší lásku. Vstoupil jsem do milostnosti, také by se dalo říct – přišel jsem o panictví. Musím doznat, že jsem si kreslil všechno jinak. Má představa byla konkrétní, ale dopadlo to zcela nad mé očekávání a fantazii. Ona byla nepoměrně starší a do milostné zahrady mě uvedla neuvěřitelně kultivovaným, krásným, něžným, vzdělaným a chytrým způsobem.“
O manželství
Za rozvody jsem mohl já
Josef Vinklář byl třikrát ženatý. Ovšem pouze se dvěma ženami. Jeho první ženou byla herečka Jana Dítětová (†65). Druhá žena jeho života, se kterou se oženil dokonce dvakrát, byla podle jeho slov žena s velkým »Ž«, herečka a spisovatelka Ivanka Devátá (72).
„Obě matky mých synů byly skvělé ženy. Chyba byla pokaždé na mé straně. Vychovaly dobré děti, všechna tíha ležela na nich, protože já býval od rána do večera pryč, míval jsem hodně práce…“
O životě
Pořád zamilovaný
Co považoval velký český herec za nejdůležitější na sklonku života, když rekapituloval?
„Nejdůležitější je asi zamilovanost. Pokud možno do všeho. Ženou počínaje, dětmi konče. Všechno, co člověk dělá, by měl dělat rád. Dokonce by do toho měl být zamilovaný. Ne milovat, to je něco jiného. Stále se znovu a znovu zamilovávat.“
O životním stylu
Prostě si nedokázal neužívat
Josef Vinklář sám přiznával, že doporučení lékařů moc nedbal. Nedokázal se přestat radovat z prostého bytí.
„Často jsem se proti sobě prohřešoval. Měl jsem a mám rád všechno, co k životu patří. Společnost, legraci, pivo, zpívání až do ranních hodin, vesnické bály. Jsem na světě dlouho a nikdy jsem nevypil sám jednoho panáka nebo dvě deci vína. Ale jen co přijde kamarád, tak hned máme důvod víno chválit, nebo na něj nadávat. Všechno, co patří k životu, jsem užíval naplno. Někdy byly noci předlouhé, to musím přiznat. Dělám, ale hlavně jsem dělal, všechno to, co mi doktoři nedoporučovali.“
O nejznámější roli
Cvach mi nevadil
K postavě doktora Cvacha se Josef Vinklář potřetí bohužel už nevrátí…
„Nevadí mi, že si mě lidé spojují s doktorem Cvachem, protože ta role byla zajímavá a komplikovaná. Navíc mě zaujalo, že scénárista Dietl měl odvahu ukázat prstem na takového člověka – kripla, který jiným lidem otravuje život a brání jim v hezkém životě nebo práci a který četl úplně zbytečně knížky, protože z nich nikdy nic nepochopil.“
O stáří
Není to nic nádherného
Ani v pokročilém věku a sužován nemocí nepřestal hrát.
„Stáří nemá moc výhod. Já nesdílím názor, že je to něco nádherného: nemoci milovat, nemoci pít a jíst co chcete. Jedinou výhodou stáří je, že si můžete vybrat to, co chcete dělat. Já mám takovou teorii, že herci jsou v podstatě smutní klauni. V den, kdy mi umřel tatínek, jsem večer musel hrát. Ne komedii, ale frašku! Byl jsem směšný jako idiot. Měl jsem na sobě trenýrky Dynamo Moskva a tričko a hrál jsem slovenského hlinkovce. Lidé se náramně bavili. Bylo to něco strašného…ale život musí jít dál.“
O smrti
Nerozumím jí
Velký český herec odcházel se strachem.„Krev a smrt pro mě byly jedno. Pak jsem s úžasem viděl svého prvního mrtvého. Byl to tatínek a měl nekrvavou smrt. Zemřel náhle, ani se nestačil rozloučit, a já si uchoval jeho slova, která mi řekl. „Jozo, pomni, že až mi přestane chutnat rezavá voda, nemám tady co dělat.“ Když umřel, bylo pivo netknuté a on se zhroutil na prahu bytu, kam nesl mamince minerálky.“
„Celý život mám strach z bezmocnosti, nemoc je jediná věc, která by mi bránila hrát divadlo. Rozum mi v tom nepomáhá, nepatřím k těm statečným, kteří se nebojí smrti. Byl jsem několikrát přítomen zrození, svých dětí například. Smrt je neznámá… Nerozumím jí. Mám strach z toho, čemu nerozumím.“
