Topolánek zaútočil na Vendulu Svobodovou: Plaťte za rakovinu vašich dětí!

18. srpna 2007 • 14:00

PRAHA – Premiér Mirek Topolánek (51) a jeho vláda snad ani nemají srdce! Místo, aby rodičům rakovinou trpících dětí v nekrutějším období jejich života podali pomocnou ruku, sami ji chtivě natahují a chtějí vytahat ze zoufalých rodin peníze!

Vládní koalice se totiž chystá prosadit neúnosné poplatky za pobyt dětí i jejich doprovodu v nemocnici. Částka za rok, kterou budou muset zaplatit rodiče, se může pohybovat i přes 40 000 korun! Za každý den pobytu v nemocnici totiž i maličké dítě zaplatí 60 Kč. A stejně tolik i jeho tatínek nebo maminka, pokud s ním v nemocnici zůstanou. „To je šílené! Naprosto s tím nesouhlasím, zvažuji i veřejnou formu protestu,“ zlobí se Vendula Svobodová (35), prezidentka nadace Kapka naděje, která před lety sama strávila dva roky v motolské nemocnici se svojí těžce nemocnou dcerou Klárkou (†4,5). Ta v roce 1998 onemocněla leukemií a za dva roky v nemocnici zemřela.

Právě nadace Kapka naděje, která za 7 let vybrala pro děti s leukemií, tedy rakovinou krve, přes 100 milionů korun, se snaží nemocným dětem a jejich rodinám těžký úděl ulehčit. „Už když byla Klárka nemocná, připravovala jsem založení Kapky naděje. Datum vzniku bylo stanovené na 24. srpna 2000 a ona 22. srpna umřela. A já si dala slib, že pomůžu dětem jako je ona,“ říká Vendula. „Tyhle děti jsou si hodně podobné, protože chemoterapie s nimi dělá stejné věci. Nemají vlasy. Takže mi často připomínají Kláru. Někdy musím odejít, abych před nimi nebrečela,“ vypráví Vendula, které připravované poplatky vládní koalice, z nichž nejsou vyjmuty dokonce ani nejmenší miminka s rakovinou, vhánějí slzy do očí. „Absolutně s tím nesouhlasím! Vždyť všechny ty platby, které s takovými těžkými onemocněními souvisejí, rodiny finančně ruinují. A nejedná se jen o rodiny s dětmi, ale i o pacienty v léčebnách pro dlouhodobě nemocné nebo o důchodce. Sama proti parlamentu nic nezmůžu, budu ale zvažovat formu nějakého veřejného protestu. Vím, že jde často o mnohaměsíční až několikaleté pobyty v nemocnici. Sama s tím mám zkušenosti,“ bouří se Svobodová, která kdysi s Klárkou strávila v nemocnici dva roky. „Všechny maminky, které mají takhle nemocné dítě, s ním v podstatě v nemocnici bydlí. Vždycky večer jsme se sešly na balkoně a dělaly si takové večírky, povídaly o všem možném, jen ne o nemoci. Musely jsme přežít - podpořit dítě v té nemoci a udržet samy sebe ve své bolesti. Byla jsem vyčerpaná, a když jsem třeba sedm dní v kuse nespala, tak mě vystřídal manžel nebo máma,” vzpomíná Vendula.

Pokud by už tehdy byly poplatky za pobyt, za tu dobu by za sebe a za Klárku zaplatila na 90 000 Kč. Zatímco totiž na navrhované poplatky za návštěvu lékaře (30 Kč) se vztahuje maximální roční limit 5000 Kč pro člověka, pobyt v nemocnici žádný strop nemá. „Můj názor je, že pacienti dlouhodobě hospitalizovaní v nemocnici by měli být od poplatků osvobozeni. Ekonomická zátěž rodin je i tak obrovská. Musí si platit dopravu do nemocnic, mnozí rodiče přijdou kvůli péči o dítě o zaměstnání a žijí jen z podpory,“ nesouhlasí s poplatky ani lékař Pavel Boček, šéf správní rady Kapky naděje, který se i jako doktor roky zabývá péčí o onkologické pacienty.

„Ne, žádné výjimky nebudou! Poplatky za pobyt v nemocnici se vztahují na všechny bez rozdílu, tedy i na děti. Pokud má nějaká rodina problém s ufinancováním, musí se obrátit s žádostí o pomoc na sociální oblast,“ řekl deníku Aha! mluvčí ministra zdravotnictví Tomáš Cikrt. Tvrdá slova. Krutý ortel! Na takovou pomoc totiž dosáhnou opravdu jen ti nejchudší.

Pane premiére Topolánku, tohle přece nemůžete! Vždyť i vy máte malé miminko – jistě, ale i velký plat, víme… I politik by měl být ale především člověk se srdcem. Přečtěte si teď vzpomínání Venduly Svobody na to, jak její malá Klárka umírala, a třeba se ustrnete: „Klárka měla slabý pulz a přestávala dýchat. Přes noc se její stav zhoršil, tak jsem hned volala Karla, aby ji ještě stihnul. Měla s sebou plyšového králíka a říkala: „Mami, já tam nechci jít sama. Mami.“ To bylo naposledy, co jsem od ní to „mami“ slyšela. Nemohla jsem jít s ní, protože když dítě intubují, dělají to velmi rychle a rodič by jim překážel. Říkala jsem jí, že s ní jde místo mě ten králíček a že ji pohlídá… Pak usnula, znovu ji resuscitovali, posílali nás od ní pryč, ale já už se nenechala vyhnat. Drželi jsme ji za ruku... Pět posledních minut. A já jí říkala, že na ni v nebi čeká moje hodná babička, která mě vychovala. Pak přišli lékaři. A nesli mi králíka a její náušnice…“