Film Dukla mění pohled na socialistického horníka: RIZIKO, PENÍZE, ALKOHOL A DOMÁCÍ NÁSILÍ
36 fotografií
Strhujícím způsobem, syrově a bez patosu zfilmoval režisér David Ondříček (49) důlní tragédii z roku 1961, kterou se snažili komunisté ututlat. Dnes Česká televize uvede druhý díl filmu Dukla 61. O hornické profesi jsme měli zkreslené představy, nyní se dozvídáme pravdu. Havíři měli prachy, o jakých se zbytku republiky nesnilo, ale žili v permanentním nebezpečí, ničili si zdraví, umírali příliš brzy.
Společně s Duklou 61 připravila ČT výpravný dokument pod názvem Černé zlato. Minulé pondělí běžel první díl, zítra na ČT2 (21.00) uvidíme druhý. Vzpomínky pamětníků dokreslí dramatický příběh, poznáme atmosféru hornického prostředí. „Byli jsme jak nafetovaní, plnili jsme plán nad sto procent, ale byli jsme jak otroci,“ vzpomíná Jan Uhlár, horník. Do dolů ho poslal otec. Musel. „Přišli za tatou, že má pět synů a jeden musí do dolů, jinak mu přišijí, že je kulak. Nechtěli nám do té doby povolit ani zabijačku! Padlo to na mě a podepsal jim,“ připomíná Uhlár, jak dokázal být režim vyděračský. Ostravsko- karvinský revír byl stát ve státě, těžký průmysl jel naplno, ostatní odvětví skomírala.
Místo muklů přišli úderníci
Historik Marin Jemelka vysvětluje, že už tři roky po válce se zbrojilo, jako by mělo dojít k dalšímu konfliktu. „Platili jsme Sovětům válečné tributy formou železa a uhlí, pomáhali zbrojit, Stalin tvrdil, že do tří let bude válka.“ Na Ostravsko se nejprve umístili vězni, pak kolaboranti a jiní kompromitovaní ve válce a po osmačtyřicátém pétépáci. Nejdřív to tady bylo ghetto, galérka. Později hornická profese získala potřebný étos a stala se kultem. Říkalo se, já jsem havíř, kdo je víc... Prestiž cechu dodala potřeba vyrábět, zbrojit, ukázat schopnosti socialistického člověka. Ve Vítkovicích se tajně tavily hlavně k tankům a dělům. „Později se stal systém motivačním. Přidělovaly se byty. Zvyšovaly se platy za narubané metry navíc,“ připomíná historik Jan Kalous.
Utráceli jsme v Moskvě
Horníci začali navyšovat produkci, jak jim předepsali úkoláři a vyšší komunistické kádry. Party se začaly předhánět, porušovaly se bezpečnostní předpisy, samozřejmě zdravotní a hygienické normy. Docházelo k neštěstím, úderníci si ničili zdraví, odcházeli jako invalidé, umírali. „Chlap po čtyřicítce nevyšel patro, jak měl zaprášené plíce,“ vzpomíná pan Uhlár. Fatálně vykoupené bohatství. „Za rekordy sklízeli později slávu ti, co ani nebyli dole. Nebo tam sjeli, prošli se, umazali si mourem obličej a vyfárali nahoru,“ líčí báňský inženýr Václav Žalud. „Také jsme ale peníze uměli utratit, jezdilo se do Gottwaldova, což je dnes Zlín, a tam jsme v hotelu Moskva nechávali celé výplaty. Stávalo se, že jsme si od číšníka půjčovali na zpáteční cestu,“ vzpomíná ještě na zašlou slávu Jan Uhlár.
Po banánech kořalka a domů
Havíři se skutečně stávali šlechtou, měli hromady peněz, uměli je utrácet, byť kupovali nesmysly. V obchodech na Ostravsku bylo více zboží než ve zbytku republiky. „Táta byl furiant, přinesl výplatu a šel koupit televizi. A pak nebylo na jídlo,“ líčí Irena Babilonová, dispečerka dopravy uhlí. Když probíhaly oslavy Dne horníků, dostaly ženské pomeranče a banány, v obchodech byly silonky i rozkládací deštníky. „Ale pak začali chlapi popíjet a manželky sbalily děti a šly domů, nechtěly to vidět,“ dodává paní Babilonová. Bizarní svět, zrychlený, pokřivený. Rychle pracovat, rychle vydělat a utratit a rychle umřít...
Více zajímavostí ze života horníků najdete v Nedělním Aha!
36 fotografií
