Vlastimil Zavřel: HRAJU KVŮLI SLOŽENKÁM!
40 fotografií
Nechodí dlouho kolem horké kaše a i o ožehavých tématech mluví na rovinu. Ve velmi otevřeném rozhovoru pro deník Aha! tak Vlastimil Zavřel (63) přiznal, že kdyby nemusel platit účty, před kameru už by ho nikdo nedostal! Navíc se představitel Jindřicha Valšíka z Ordinace v růžové zahradě 2 rozpovídal také třeba o svých nemocných játrech a hubnutí.
Nenapadlo vás někdy se vším tím hraním seknout?
„To mě teda nenapadlo, protože můj důchod je tak slabý, že nevím, z čeho bych žil. V penzi jsem oficiálně od října, takže jsem jaksi zajištěn, ale to je tak na složenky. Sice hraju v Ordinaci, ale jenom z ní bych nevyžil. Jsem tam zhruba čtyři dny do měsíce, takže to beru spíš jako kšeft. To mám na přilepšenou. Do toho se proto pořád věnuju i dalším věcem, třeba divadlu.“
Není vám líto, že jste musel do penze?
„Já jsem nemusel, ale kryla se mi jednotlivá představení. Vysvětlím vám to takhle... V Divadle v Dlouhé jsem dvacet let, ale občas hostuju v muzikálech v Karlíně nebo na Broadwayi. Tak jsem si spočítal, že jako zaměstnanec divadla ve stálém angažmá jsem tam uvázaný, musím chodit na zkoušky. A takhle už nemusím brát všechno. Jsem takový poletující. Prostě si jen zahostuju a hraju, kde chci.“
Nebál jste se, že tím naopak o práci přijdete?
„Já s tím počítám – časem těch představení ubyde. Zatím je to ještě dobré, ale v momentě, kdy nenazkouším nic nového, tak samozřejmě ty věci budou opadávat a bude jich čím dál míň. To je mi jasné, s tím jsem do toho šel.“
Takže jeviště pro vás není vášeň, bez které nemůžete být?
„Divadlo hraju od šestnácti let, a přece jen už mě to zase tak nebere, že bych bez toho nemohl být. Kdyby mi dali slušný důchod, tak už toho dávno nechám! Na castingy dneska už nechodím, spíš čekám, co kdo nabídne. Buď to vezmu, nebo ne.“
Trápíte se po tolika letech ještě s texty?
„Vůbec ne. Každý herec to zná – říká se tomu krátkodobá paměť. Takže text se vždycky naučím docela rychle, ale v momentě, kdy to ze sebe vysypu, tak to okamžitě zapomínám. Hlavu rozhodně nemám zahlcenou texty, to by ani nešlo.“
Co vám zaručeně vyčistí hlavu?
„Na procházky nejsem, ale když se mi sejde pár dní v kuse, jedu rád na chalupu na Šumavě. Dostal jsem se k ní víceméně omylem, protože jsem ji vyženil. Je tam krásně. Jinak rád chodím do hospody na pivo.“
Před sedmi lety jste měl těžkou nemoc jater. To se od té doby nemusíte víc hlídat?
„Omezil jsem to tak, že si dám prostě pivo a víc nic. Víno mi nechutná a tvrdý alkohol už nesmím. Ale jestli myslíte v jídle, tak tam se vůbec neomezuju. Žádnou dietu nedržím! Já totiž strašně rád jím a co mi kdo uvaří, to sním.“
A cítíte se vůbec jako nemocný člověk?
„Já na sobě nic nepozoruju. Akorát jednou za čtvrt roku musím chodit na kontrolu s játry. Cítím se dobře, jen doktoři mi stále říkají, že jsem nemocný... Samozřejmě musím brát léky, naštěstí toho není moc. Ráno dva prášky, v poledne jeden, večer jeden. Není to tak strašný, dá se to vydržet.“
Předpokládám, že největší oporou je vaše manželka Judita?
„Jasně, i když to není tak dlouho, co jsem se oženil. Bylo mi nějakých osmapadesát. Se ženou se známe asi sedm let a pět let jsem ženatý. Doufám, že jsem to nepopletl! Na stará kolena člověk potřebuje mít nějakého druha vedle sebe. Oženil bych se klidně dřív, ale to bych musel potkat tu pravou a já si na ni radši počkal.“
A to jste na ni celou tu dobu jenom pasivně čekal?
„S holkama jsem to vůbec neuměl, nebyl jsem žádný Casanova. Samozřejmě jsem drahou polovičku hledal. Měl jsem v životě i několikrát tu správnou lásku, ale ty holky mě vždycky nechaly, tak jsem potom našel Juditu a jsem spokojený.“
Nemrzelo vás, že jste se tím tak trochu připravil o možnost mít děti?
„Ani mě to nějak netrápí. Nemám, tak nemám. Po dítěti jsem nikdy netoužil.“
A vaše žena Judita pracuje v umělecké branži jako vy?
„Manželka se hlavně věnuje mně. Sice krásně kreslí, chvíli dělala i na Barrandově, ale jinak by se uměním asi neuživila. Takže dneska pracuje v Dejvicích a stará se o čistotu vod. Zabývá se všelijakými vzorky, zpracovává různé zakázky. Je to úplně jiný svět.“
O práci v divadle se doma asi moc nebavíte?
„Naopak v soukromí se o práci bavíme. Manželku zajímá, co je nového v divadle, a já se zase rád poučím o vodách. Chodí na mé premiéry, občas si přijde připomenout i nějaký starší kus, který hrajeme třeba tři roky. Byla se za mnou podívat i v kulisách Ordinace, dokonce jsem ji procpal i do komparzu v jednom dílu, to už je asi pět let. Seděla v jednom z barů, já si tam odříkal svoje dialogy a jeli jsme domů. Taky za mnou občas zašla do dabingového studia. Vůbec si totiž nedovedla představit, jak to probíhá.“
Donedávna jste bydlel s maminkou. Nechybí jí tam teď vaše každodenní přítomnost?
„Myslím, že vůbec. Spíš jí lezu na nervy, takže je ráda, že jsem konečně vypadl. Samozřejmě jsem musel všechno zredukovat, abych mohl být s mámou i se ženou a stíhal to. Manželka každé ráno v sedm odejde a já jedu za mámou do Braníka, kde jí udělám nákupy. Jednou za čtrnáct dní jí tam oba chodíme uklízet, protože ten barák je docela velký. Je to sice jednogenerační vilka, ale máma už to dělat sama nemůže. Vždyť je jí sedmaosmdesát!“
Proč tedy nebydlíte všichni dohromady?
„To nejde. Máma je zvyklá být sama a nedělalo by to dobrotu. Možná chvíli, ale pak by si určitě ty ženský lezly na nervy.“
A kde bydlíte vy?
„Asi šest let na Smíchově v podnájmu, v takovém bytečku. Vyhovuje mi to tam. Mám tam i placené stání, protože jak tam udělali parkovací zóny, tak je to už nutnost. I když po Praze většinou autem nejezdím, protože se právě nikde nedá zaparkovat. Možná nevíte, že léta letoucí ale jezdím na babetách a všelijakých skútrech, takže jak se od dubna oteplí, jezdím po Praze jenom na motorce. Provozu se nebojím, jsem zvyklý.“
Neuvažoval jste o přestěhování na vaši milovanou chaloupku?
„To nejde. Nemůžu tady nechat mámu! Navíc to máme sto šedesát kilometrů, což není žádná sranda. Nedovedu si představit to dojíždění.“
Jak jste prožil letošní Vánoce?
„Zůstali jsme v Praze kvůli mamince. Na Štědrý den jsme byli až do večera u ní. Potom jsme ji opustili a jeli do našeho bytu. Vlastně ještě ráno jsem si jako každý rok odskočil k manželům Hrušínským. To už je taková tradice. Honza je můj spolužák, známe se snad padesát let.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném sobotním deníku Aha!
Jak vznikal rozhovor?
S Vlastíkem to šlo všechno ráz na ráz a s ničím si nedělal těžkou hlavu. Čas si na mě udělal týden před Vánocemi, navíc jsme si povídali ani ne hodinku předtím, než se musel převléknout do divadelního kostýmu. Nad svými odpověďmi proto dlouho nepřemýšlel, odpovídal bez zaváhání. A nesnažil se vypotit žádné hluboké myšlenky. Prostě co na srdci, to na jazyku!
Na video s Vlastimilem Zavřelem se můžete podívat zde:
40 fotografií
