Hvězda Ulice Tomáš Dastlík: Místo dárků balí tašku do porodnice! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Hvězda Ulice Tomáš Dastlík: Místo dárků balí tašku do porodnice!

Udála se mi velká životní změna!
Udála se mi velká životní změna! (Foto Aha! – Alexandr Malachovský, TV Nova, Instagram.com )

Před sebou i za sebou má rok plný změn. Kromě toho, že konečně sešlápnul plyn své kariéry, Tomáš Dastlík (42) skoncoval se životem vlka samotáře. Už brzy by se mu měl narodit syn! Vůbec první Vánoce si tak bude rozbalovat dárky s přítelkyní Eliškou (30). V rozhovoru pro deník Aha! se nerozpovídal jen o okamžicích štěstí, ale třeba i o smrti maminky.

Jak se z vystudovaného inženýra ekonomie stane herec?

„No tak, že si pokusí splnit svůj dětský sen. Na ekonomii jsem šel v devadesátých letech, když to bylo moderní. Navíc jsem v té době nebyl nijak zaměřený. Ani jsem se nemusel nikam stěhovat, protože fakulta byla u nás v Pardubicích. Jenže když to potom končilo a já si začal uvědomovat, že bych se měl zařadit do pracovního procesu, najednou jsem nevěděl kam. Na herectví jsem si myslel od dětství, ale neodvažoval jsem se podat přihlášku. Popostrčila mě až moje tehdejší přítelkyně. Tak jsem si řekl, že to aspoň jednou zkusím. A ono to vyšlo! Touhle výhybkou se to dostalo až sem.“

A byl jste někdy zaměstnaný jako ekonom?

„Ne. Jenom možná chviličku na začátku. Když jsem byl v Ostravě u divadla, tak jsem si přivydělával jako pojišťovací poradce, ale to bylo opravdu jenom chviličku.“

Nelitoval jste toho někdy? Přece jenom herecká profese není vždycky zárukou peněz!

„To máte pravdu. Ale já herectví neberu jako práci. Mě to opravdu baví. Samozřejmě někdy jsou dny, kdy se učím texty, do toho se mi nakupí představení, takže není skoro možnost si oddychnout. V tu chvíli mě i napadne, že jsem blázen, a kdybych dělal jinou práci, mám jasně dané volné dny. Ale ve skutečnosti už bych do toho zpátky nešel. Teď se mi docela i ta kariéra rozjela a jsem spokojený.“

Vaši rodiče by měli doma radši třeba bankéře?

„Maminky už se zeptat nemůžu. Před deseti lety jsem o ni přišel, zemřela na rakovinu. Doteď mě mrzí, že mě nikdy na profesionálním jevišti neviděla. Co se tatíka týká, dneska si myslím, že už je rád. Jediný z rodiny, kdo se s tím asi moc nesrovnal, je babička. Už když jsem se dostal na JAMU, tak mi vyčítala, že jdu ke komediantům. Ona si asi myslí, že kdybych zůstal v ekonomické sféře, měl bych se zřejmě lépe a vydělával i více peněz, nevím...“

A měl byste?

„Těžko říct. Každopádně lidi si o nás často myslí, že jsme milionáři. Ale honorář je jedna věc, druhá je, že to člověk nedělá denně. To, co vidíte na obrazovce, natočíme třeba za pět dnů. Někdy jsou to pěkné částky, ale když to za celý měsíc sečtete, tak to opravdu nejsou statisíce. Alespoň u mě ne.“

Na druhou stranu díky Ulici se vám nové role musí jen hrnout!

„Kdyby člověk nebyl na soukromé televizi, ale ve veřejnoprávním médiu, tak by tam podle mě musel dělat třeba pět let, aby byl trochu známější. Takovýhle seriál vás proflákne za půl roku, ale zase takové výhody z toho neplynou. Jsem sice mediálně známější, ale někteří režiséři si do svých filmů nechtějí brát herce, kteří jsou spjatí s jednou figurou v denním seriálu.“

Co děláte, když netočíte Ulici?

„Mám divadlo a taky volno. Nejsem zase takový workoholik, že bych měl diář denně narvaný. Jsem rád, když si můžu odpočinout. Tak to někdy převažuje, že teď mám i víc než osm dní v měsíci volna. V nich rád rybařím, sportuji, chodím s přítelkyní na výlety, do kina a takový ty běžný věci.“

Baví vás být v jedné roli takhle dlouho?

„Tady je super parta. Tím, že je to v pozitivním slova smyslu továrna a točí se strašně moc, tak ti lidi jsou spolu vlastně pořád. A kdyby tu byli nějací prudiči nebo by něco drhlo, tak by to člověk nevydržel.“

Měl jste před někým z Ulice respekt?

„Vlastně jsem nastupoval jako outsider. Před Ulicí jsem toho moc nenatočil, takže své nynější kolegy jsem osobně neznal. A to vždycky máte respekt. Není to o tom, jestli je někdo dobrý, nebo špatný. Člověk je i nervóznější před kamerou, když hraje s ostřílenějšími lidmi, než je on sám.“

A dneska se bavíte i mimo seriálové kulisy?

„S Hankou Holišovou jsem vyloženě kamarád, ale my už se známe od JAMU. S těmi mladými taky jedeme na kamarádské vlně. Ale jestli myslíte, že bychom se scházeli i mimo práci? To spíš ne. Oni jsou docela časté »uliční« večírky, tam se samozřejmě popije a popovídá.“

Zrovna v Ulici hrajete Martina Maléře, který má výbušnější povahu. Takový jste i v soukromí?

„Naopak jsem velice mírumilovný. Dřív jsem se zajímal o bojové sporty a člověk by podle mé figury čekal, že se můžu prát, ale tak to vůbec není. Nikdy jsem nemusel použít fyzické násilí. Jenom párkrát jsem se dostal do situace, že jsem musel dva lidi trhat od sebe, ale jinak jsem takový hodňoučký.“

I když na vás zvýší hlas třeba režisér?

„Sám o sobě nejsem konfliktní člověk, takže se snažím být pokorný. Nikdy neodpovídám křikem, ale neříkám, že nediskutuji. Zatím se nestalo, že by na mě někdo zvýšil hlas, ale možná bych i vybouchnul, tak ať to někdo zkusí! Myslím, že křik v téhle branži je vyloženě kontraproduktivní, protože když zařvete na herce, tak se vám vnitřně rozklepe.“

Věříte si?

„Je to zvláštní, teď to zrovna řeším. Když jsem nastoupil do Ulice, tak jsem doufal, že mě zbaví respektu z kamery. Sice se to stalo, ale už v tom zajetém projektu. Takže když nastupuju do nového projektu, cítím v začátcích pořád vnitřní rozklepanost. Docela mě to štve, protože mě to občas limituje v práci. Všechno je o hlavě. Když mám veřejnou generálku, což je normální představení, tak vůbec nejsem nervózní. Druhý den to musím jen zopakovat při premiéře před lidmi a najednou do mě vjede lehký stres.“

A co bojové sporty, ty už neděláte?

„Dělal jsem dlouho judo, potom to přerostlo v karate. Sport mě sice provází celým mým životem, ale začalo mě to bavit až od patnácti. Mám totiž hodně sportovně založeného tatíka, který mě do toho nutil. On doteď závodně plave, je trenér a jezdí na mistrovství Evropy ve své věkové kategorii. Zato já byl malinkej, tlustej a na judu jsem nejdřív dostával pořád přes držku. V pubertě jsem si nicméně uvědomil, že jsem poněkud širší, a začalo mi to vadit kvůli holkám.“

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném sobotním deníku Aha!

Jak vznikal rozhovor?

Za Tomášem jsem si zajela popovídat přímo do ateliérů Ulice. Každou svou odpověď sice stvrdil rázným bouchnutím do stolu, jinak ale působil jako naprostý pohodář, který na rozdíl od jiných herců nebojuje s vlastním egem. Navíc hned, jak jsem vypnula diktafon, se mě skromně zeptal, jestli mě moc nenudil. Přitom opak byl pravdou!



Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.