Reportáž ze které mrazí: Přespali jsme na Svojanově s duchy!

Proč Svojanov? Hrad Svojanov se stal prokletím dívek a žen jménem Kateřina, které tady v rozmezí věků pobývaly. První byla zazděna za nevěru, druhá zešílela v hradním sklepení. Třetí, nejmladší Kateřině (†7) se stalo osudné dřevěné lešení, které na ni spadlo v Dámské ložnici.

HRAD MÁ CO VYPRÁVĚT
Královský hrad Svojanov byl postaven v roce 1224 a střežil mj. zemskou hranici mezi Moravou a Čechami. Věž má břit, který sloužil k odrážení střel obléhatelů a zdi jsou tady silné až 5 metrů. V roce 2011 se zde propadl při archeologickém průzkumu bagr, čímž došlo k odhalení kamenné studny 13 metrů hluboké. Kdo ví, jaká tajemství i ona ukrývá.

VYRAZILI S »LOVCEM« DUCHŮ
Na Svojanov jsme se vypravili právě přes noc odhalit tamní údajné paranormální jevy s Vítězslavem Němečkem (53), jenž má s podobnými úkazy bohaté zkušenosti. Vstříc nám vyšel i místní kastelán Miloš Dempír (37), který nás vzal nejdříve na prohlídku celého hradu.

11 DĚTSKÝCH KOSTŘIČEK
V jedné z místností nás upozorňuje na stěnu nad kamny, kde byla nalezena při opravách hradu v 19. století kostra obrovského muže, ale není známo, zda tam nezůstala dodnes. „V těch místech se pořád loupe omítka, takže se tady maluje každý rok. Zazděných lidí se tady našlo hodně. Třeba u vstupní brány bylo objeveno 11 dětských koster,“ říká kastelán.

STAŘENA NA OBRAZE OSLEPLA
V dalším pokoji visí pro změnu portrét Slepé stařeny s původně otevřenýma očima, které v roce 2009 však záhadně zavřela. „Rozvážel jsem tehdy plakáty před nějakou akcí, když mi to zavolala kolegyně. Myslel jsem si, že jde o vtip. Po zhlédnutí obrazu jsem se považoval za blázna. Naštěstí máme i původní, byť ofocený portrét,“ prozrazuje Miloš Dempír. Vítězslav Němeček mu radí, aby se zajímal o to, co se v roce 2009 stalo. Přitom nemusí jít o spojitost s hradem.

SMRT MALÉ KATEŘINY
Po chvíli vcházíme do Dámské ložnice, kde v roce 1801 zahynula Kateřina, dcera tehdejších majitelů. Při obnově průchodu do vedlejšího renesančního paláce na ni spadla dřevěná konstrukce lešení. Pokusila se poté ještě dostat až do Pánského pokoje, kde marně hledala své rodiče. Zcela vysílená, smrtelně zraněná, se tady opřela o stěnu a zemřela. Traduje se, že tudy prochází a hledá své rodiče dodnes. Jak malá Kateřina vypadala, prý ale nikdo neví. Od rekonstrukce se poté už upustilo.
 

„Nikdy jsem se neodhodlal k tomu, abych tady přespal. Paranormální jev jsme na hradě zažili s kolegou a jeho manželkou před léty na Silvestra. Přiťukávali jsme si o půlnoci právě v Panském pokoji, když jsem zaslechl z přízemí kroky, zavření dveří a znovu kroky. Nic jsem neříkal, abych nebyl za blázna, ale zakřiknutí jsme byli všichni tři, takže nám to bylo nakonec jasné,“ tvrdí Miloš Dempír, který je kastelánem na hradě už desátým rokem.

NOC V PÁNSKÉM POKOJI
Kastelán nám ještě ukazuje v Pánském pokoji místo, kde malá Kateřina vydechla naposledy a kde dnes stojí skříň. Ve stejné místnosti se také zabydlujeme. Němeček pokládá na zem přístroje zachycující výkyvy elektromagnetických polí a změny teploty, které dokážou esoterické bytosti v prostoru měnit. „S těmito bytostmi se může setkat především ten, komu nechybí vnitřní pokora a vnitřní klid. Je to, jako bychom nahlíželi někomu do kuchyně a potom záleží na tom, zda nás dotyčný pustí dále za předpokladu, že se budeme slušně chovat,“ říká Vítězslav Němeček během našeho přesunu do místnosti, kde na Kateřinu spadlo lešení.

UŽ TUŠÍME, JAK MRTVÁ KATEŘINA VYPADALA
Na první pohled neskrývá Dámská ložnice žádná tajemství. Pod stropem, kde k tragédii došlo, je postaveno porcelánové umyvadlo s nábytkem, uprostřed pokoje stojí dětská kolíbka s panenkou, která nakonec bude hrát v našem příběhu velkou roli. Vítězslav Němeček se zde na několik minut odmlčí. Poté říká: „V energetickém otisku cítím, že tady před tragédií panovala naprostá pohoda, dokonce si Kateřina zpívala. Namísto kolíbky zde byl malý stoleček s vykládanou růží a dvě stoličky. Kateřinka měla modré oči a světlé vlásky stočené do loken. Po spadnutí lešení vnímám u stěny pláč, bolest hlavy a páteře. Když jsem Kateřinu nyní požádal, aby nám ukázala, co se tady doopravdy stalo, odpověděla, že je ještě čas.“ Po návratu do Pánského pokoje si dáváme krátký oddych. Při něm se dozvídám, že si Vítězslav Němeček mimořádné schopnosti uvědomil už jako malý kluk. Položil tehdy ruce své matce na nemocná záda. Ta jí sice přestala po chvíli bolet, ale po synových rukách na nich zůstaly podlitiny.

VIRGULE DETEKUJÍ DÁVNÝ POHYB OBĚTI
Později se vracíme na místo tragédie. Dvakrát procházíme celým horním patrem, kterým Kateřina běžela hledat záchranu. Vítězslav Němeček ji absolvuje nejdříve s roztaženýma rukama, podruhé s virgulemi. A během chůze popisuje, co vnímá.  
„…cítím, že v Dámské ložnici po zranění pobíhala zmateně sem a tam… tady se opřela o stůl, běžela dál, zavrávorala… tady volala o pomoc… na chodbě poprvé spadla a pochopila, že něco není v pořádku. O smrti neměla ponětí, jen byla vyděšená. A v Pánském pokoji upadla naposledy asi metr a půl od skříně, kde měla být údajně nalezena.“

KATEŘINA SVOLILA KE KONTAKTU
Později mi vysvětluje, že jeho roztažené ruce během chůze přebíraly energii Kateřiny, virgule byla intuice reagující na vnější okolí. „Poprvé mi dovolila načíst cestu, podruhé už mě vedla,“ dodává. Na zemi v Pánském pokoji potom kreslí portrét mrtvé holčičky. „Ruku mi vede ona sama. Při načítání energetické informace, otisku tehdejší události, mi pomáhá díky přenesení svého vědomí do mého fyzického těla. Jsou lidé, kteří se mi vysmívají, já se na ně však na ně dívám jako shovívavý učitel na žáky, již se smějí tomu, čemu ještě nerozumí. Lidé se ale pořád vyvíjejí, takže za čas to budou vidět jinak. Pokud jsem pozván na odhalení paranormálních jevů, tak se snažím od dotyčných získat co nejméně informací, abych nebyl ovlivněný. Potom by jev řešilo moje vědomí, nikoliv podvědomí. Lidé ale chtějí především hmotný důkaz, což je pro esoterické bytosti dost složité.“

JDEME SPÁT…
Je krátce před půlnocí, naprostou tmu a hrobové ticho jen každou půlhodinu narušuje bimbání nástěnných hodin. Balíme se do spacáků a já začínám pochybovat, zda se něco bude dít. „I kdybychom měli kameru s nočním viděním, stejně bude záležet jen na nich, zda nám o sobě dají vědět. Nejsou naši sluhové, aby na požádání předváděli své kejkle,“ říká Němeček, jako by věděl, co se mi honí hlavou.

MRAZIVÝ ZÁVAN, PŘITOM OKNA JSOU ZAVŘENÁ
Koukám směrem ke stropu a napínám uši, aby mi neuniklo ani spadnutí špendlíku. Po chvíli je cítit silný průvan. Dvojitá okna by mu ale měla zabránit. „Pokud se bytosti chtějí zhmotnit, potom vybírají z prostoru energii a tím vzniká právě průvan a ochlazuje se,“ jsem poučen. Pořád mi to nestačí, abych začal věřit na něco mezi nebem a zemí.  

PANENKA ZHASÍNÁ SVĚTLO
A tak jdu s kamerou prozkoumat vše znovu. Světlem na kameře mířím na obraz stařeny a říkám si, kdyby tak otevřela oči. Jenže to se jí evidentně nechce. Šourám se do Dámské ložnice, kde trávila osudný den Kateřinka. Osvětluji místo, odkud na ni mělo spadnout lešení, producíruji se kolem kolíbky s panenkou, kterou vzápětí také oslňuji. Jenže v tu chvíli mi světlo na okamžik problikne. Jako by si nepřála, abych jí svítil do přivřených očí. Intuice mi velí, zkusit to znovu. Podruhé, potřetí, scéna se opakuje. Vracím se do Pánského pokoje pro Němečka a říkám si, že paranormální jev bude určitě už tentam. Jenže není. Šok. Přitom o vypnutí světla na kameře jeho odrazem nemůže být ze 40centimetrové vzdálenosti ani řeč. Uvědomujeme si, že vedle místnosti jsou ještě dvě panenky.
První s hnědýma očima a se slzami na tváři na světlo nereaguje. U té druhé světlo opět problikává. Panenka má modré oči, údajně stejné jako malá Kateřina! Vracíme se k panence v kolébce a zjišťujeme, že pod polozavřenými víčky se ukrývají také modré oči. Ptáme se do prostoru, zda s námi Kateřina laškuje. Světlo opět reaguje. A problikává také na krystalu křišťálu, který Vítězslav Němeček nechává na místě, kde podle něj zavřela dívenka oči naposledy. Navíc paranormální jev máme zachycený na kameře! Jenže tato panenka prý Kateřiny asi nebyla.

KATEŘINA O SOBĚ DALA VĚDĚT
„Duchovní bytosti poznají podle frekvence energii, kterou člověk vysílá, co je v ní obsažené. Je to jako u psů. Aniž by jim dal člověk najevo, že z nich má strach, oni to vycítí. Stejně se chovají bytosti. A můžeme se přetvařovat, jak chceme. Kateřinka nám o sobě chtěla dát vědět,“ soudí Němeček.

RÁNA, KTERÁ NEMĚLA HMOTNÝ PŮVOD
Ve spacáku přemýšlím, zda se mi to vše nezdálo, protože se hrad opět ponořil do svého klidného spánku. Jenže pojednou se odněkud z druhé strany paláce ozývá silná rána, jako by někomu vyklouzlo při zavírání klavíru víko. Ráno zjišťuji, že klavír v Dámském pokoji sice je, ale otevřený. Nicméně kamera zapnutá bez přestávky ránu zaznamenala. O hodinu později ještě slyším za dveřmi blížící se kroky a cítím, že v místnosti někdo je. Po zádech mně proběhne mráz.

DUCH OCENIL DÁREK
„Kroky jsou další otisky místních událostí. Vycítil jsem mužskou energii. S Kateřinou to ale vůbec nemuselo souviset. Esoterické bytosti nám nehodlají ublížit. Jen nechtějí kolikrát opustit místo, které mají spojené ještě za jejich života se silným emocionálním zážitkem. Krystal křišťálu jsem v Pánském pokoji nechal pro potřebu energie malé Kateřiny, a aby cítila naši vzájemnou vazbu. Nikdo jiný jí dárek jako projevení úcty nikdy nepřinesl. Také proto nám dala jasně najevo svoji přítomnost,“ dodává na závěr Vítězslav Němeček. Krystal křišťálu zůstal na hradě.