Honza Musil (50) o tom, jak se poprvé přiznal manželce!
32 fotografií
Není zeď, kterou by nepřelezl. Jan Musil (50) se v životě postavil hned několika velkým výzvám. Porazil zákeřnou rakovinu lymfatických uzlin. Jako jeden z prvních u nás otevřeně přiznal, že ho přitahují muži. Přesto si dokázal udržet skvělé vztahy s bývalou manželkou Ivetou (50) i s dcerami Lucií (31) a Veronikou (27). V rozhovoru pro deník Aha! odkryl intimní detaily ze svého života, na které se ho mnozí báli zeptat...
Říkáte o sobě, že máte jedno z nejšťastnějších období v životě. Čím to?
„Klepu to na dřevo a zuby. Jestli to říkám, tak proto, že se teď nakumulovalo hned několik skvělých věcí dohromady. Na prvním místě je rodina – starší dcera porodila moji první vnučku, což je úžasná záležitost. Pak je to bezvadný vztah s Jakubem a v neposlední řadě práce.
Když se tohle všechno spojí dohromady, tak to vytvoří štěstí. Mám vlastně všechny dny nabitý pozitivnem a vyvažuje to jen pár negativních drobností. Je jedno, jestli jsou to složenky, nebo že mě bolí v krku a někdo mě naštve. Ale nemusí to mít trvání na doživotí... Jednou jste nahoře, jednou dole.“
Momentálně se vám rodina zase maličko rozrostla, k oltáři brzy povedete mladší dceru. Byly pro vás její zásnuby překvapením?
„V pravém slova smyslu nebyly. Oni jsou spolu deset let, takže jsme jim naopak říkali, že už by to měli proměnit v něco skutečnějšího. Loni to trochu naťukli, ale až teď mě Veroničin přítel přijel oficiálně požádat o její ruku. Byla to taková hezká přepadovka – dceřin partner Tomáš to domluvil s mým mužem.
Přišli jsme do hospůdky, kde na terásce čekala moje family včetně mé bývaléženy Ivety. Tomáš tam stál s flaškou a kytkou, kterou potom dostala moje žena. Potrpím si na tradice, takže jsem byl rád, že maminku a tatínka přijel oficiálně požádat o ruku dcery. Bylo to takový hezký.“
To vám nevadí, že přestanete být jediný oficiální chlap v dceřině životě?
„Naopak jsem rád. Období, kdy jsou tatínek a maminka hlavní v životě dětí, je fajn. Děti mají jistotu, že ať udělají cokoli, mají za kým přijít a vybrečet se, zasmát, poradit se. Takhle to ale nemůže trvat donekonečna. Podle mě existuje nepsané pravidlo – předat dcery dál manželům, kteří za ně začnou mít svou vlastní zodpovědnost.
Moje holky už si zaslouží svůj život. Já jim ho můžu maximálně pomoct korigovat a sdělit jim svůj názor, těžko jim už ale budu něco přikazovat. Už mají jinou rodinu. Samozřejmě pořád jsme rodiče a pořád jsou to naše holčičky. Milujeme se.“
Dcery s vámi nežily v jedné domácnosti. Jak jste je vychovával?
„Byla to taková klasická výchova. Nevím, jestli se to o mně ví, ale jsem docela přísnej táta. Umím být i kamarád, ale vždycky musely dodržovat jasně daná pravidla. To pramenilo i z toho, že jsme se s Ivetou z pochopitelných důvodů rozvedli. Chtěli jsme, aby holky vyrůstaly v rodině, která má mantinely.
Jako odstrašující příklad jsme měli některé rodiče, kteří si po rozvodu děti kupovali a navzájem mezi sebou soutěžili. Nechtěli jsme, aby někdy zneužívaly jedné nebo druhé strany. A myslím si, že se nám to povedlo. Vychovávala je logicky hlavně maminka, nicméně když potřebovala pomoct, byl jsem na telefonu. Vlastně jsem sám o sobě platil za výchovný prostředek. Stačilo říct: jdu volat tátovi – a byl klid. I když jsme nežili v jedné domácnosti, vídali jsme se často. Ze všeho nejvíc jsme milovali naše prodloužené víkendy.“
Jak to fungovalo v praxi?
„Třeba, když byly v pubertě a chodily na diskotéky, tak se řeklo v deset doma. A když nebyly, tak musely napsat aspoň textovku a zeptat se, jestli můžou přijít později. Pokud to porušily, přestal jsem se usmívat a věděly, že už se to nesmí nikdy opakovat.“
Kdy jste dcerám poprvé přiznal, že to máte trošku jinak?
„Nikdy jsem jim to přiznávat nemusel, protože v tom odmalinka vyrůstaly. Jestli myslíte, kdy jsme poprvé nahlas pojmenovali to, že jsem gay, tak to bylo před mým veřejným přiznáním v Sauně. Nechtěl jsem udělat něco, s čím by nesouhlasily. Věděl jsem, že potřebuju, aby mi holky můj coming out nějakým způsobem posvětily. Nejdřív jsem tak jel na rodinnou poradu do Brna, kde všechny bydlely.
Na rovinu jsem jim řekl, co bych chtěl. Už mě nebavilo vysvětlovat, proč nemám vedle sebe blondýnku nebo brunetu. Verča i Lucka mi na to tenkrát řekly: ježíšmarjá, tak to prostě řekni. Do Sauny navíc obě přijely a podpořily mě. Od toho osudného roku 2003 o tom mluvíme, do tý doby to byla samozřejmost a nikoho nenapadlo něco vysvětlovat. Tatínek vedle strejdy uléhal v posteli, měli jsme ložnici, prostě nic nenormálního.“
Mnohem těžší to muselo být nalít čistého vína vaší manželce. Kdy jste se k tomu odhodlal?
„Nic jsem jí netajil od samého počátku. Poprvé jsem si uvědomil, že to mám jinak, když jsem byl na vojně. Poslední půlrok jsem se tam platonicky zamiloval do slovenského spolubojovníka. Tehdy jsem si to vysvětloval tím, že jsem rok a půl mezi chlapy. Ivetě jsem netajil, že se se mnou něco děje. Ona si myslela, že mě to časem přejde.“
Ale nepřešlo...
„Bavili jsme se o tom fakt od úplného začátku. Ale nepředstavujte si to tak, že by byl střih, najednou chlap a hotovo. Trvalo to dlouhé dva roky, než jsem si našel svého prvního přítele.“
Jak se vám povedlo přečkat takovéhle vztahové zemětřesení a zůstat dodnes přáteli?
„Základem je upřímnost, o tu jsme to měli lepší. Nemůžu říct snazší, protože jsme si i my prošli velkými emocemi. Určitě to nepřešla jen – je bezvadný, že jsi na chlapy a jedeme dál. Samozřejmě slzy byly na obou stranách.
Měli jsme život naplánovaný určitým způsobem a najednou jsme pochopili, že to nebude fungovat. Přesto jsme o sebe nechtěli přijít, a podle toho jsme se taky chovali.“
Jak to myslíte?
„V té době jsme už měli malou Lucku a Iveta tenkrát přišla s tím, že by chtěla ještě jedno dítě, o kterém jsme původně mluvili. I s vědomím toho, že jsem na chlapy, jsme měli miminko.
Utvrdilo nás to v tom, že si rozumíme, chceme spolu být a nechceme do toho života pouštět další lidi, kteří by rozhodovali o našich dětech. Kdyby měla dítě s jiným chlapem, mohl by dělat problémy a zakazovat mu stýkat se se mnou.“
Musel jste se sám vnitřně srovnat s tím, že jste homosexuál?
„To je jasný. Zažil jsem několik večerů, které pro mě osobně byly hodně nepříjemné. Bezesný a ubrečený noci. Uvědomil jsem si, že kazím život nejen sám sobě, ale člověku, na kterém mi záleží. Navíc tam byla malá holčička Lucka, která za nic nemohla.“
Mezi vámi a manželem Jakubem je velký generační rozdíl. Bojíte se, že se to jednou projeví ve vašem vztahu a přestanete si rozumět?
„Samozřejmě podobný věci už mě napadly, ale kdo zná Jakuba, ví, že to má v hlavě srovnané. Až mi bude jednou sedmdesát, tak i on bude úměrně starší. Pokud si někoho vážíte, není to opravdu o věku, ale o vzájemné úctě a respektu. Kuba je sice mladší než moje děti, ale ten vztah to teď nijak neovlivňuje.
Vždycky je to o lidech. Každý mi podsouvá, že jsem na zajíčky, ale není to úplně pravda. Kdo mě zná, tak ví, že moje žena byla starší, můj první partner byl ještě starší. Teprve pak následovala lavina, kdy jsem dospíval a měl jsem kolem sebe mladší partnery. Až na pár výjimek jsem chodil s kvalitními chlapy, za kterými je dneska vidět kus práce.“
A pokud by na vás jednou tlačil, abyste se pokusili osvojit dítě. Myslíte, že byste mu na to kývl?
„Není žádný důvod, proč bych měl říci adopci ne.“
Minulý rok jste spolu uzavřeli registrované partnerství. Bylo to spontánní rozhodnutí?
„O svatbě jsme mluvili relativně dlouho a potom jsme se prostě vzali. Moje dcerky a exmanželka si přály jít na svatbu, která bude pěkná, a tak jsme měli hezkou svatbu za účasti nejbližších. Hned potom jsme do svého jména přidali symbolické přízvisko Gareth, což znamená silný nebo pevný. Tím vyjadřujeme náš vztah.“
Partner pracuje ve stejné televizi, a to jako pomocný režišér. Netrávíte toho společného času někdy až moc? Nelezete si na nervy?
„Potkáváme se tak malinko, že ponorka nehrozí. Navíc jsem rád za každý okamžik, kdy jsme spolu. Ať je to doma, v práci, kdekoliv.“
Vraťme se ještě k práci. Pořady podobné Nebezpečným vztahům frčely hlavně v 90. letech. Věřil jste tomu projektu od začátku?
„Nejdřív jsem tomu nepřikládal význam. Říkal jsem si, že těch pořadů je všude spoustu. Najednou ale začala růst sledovanost a ukázalo se, že to lidi baví. Upřímně by mě nenapadlo, že v 21. století lidi napíšou dopis a začnou vám v něm vyprávět svůj životní příběh.
Přitom jsou většinou daleko bolavější než v dobách Áčka nebo Sauny. Dřív mi psali o nemocech nebo o rozchodech. Dneska jsou to opravdu zlý intriky, blbý zkušenosti, podrazy. Podle mě je dnešní doba zlá, závistivá a zákeřná.“
Dnes jste na TV Barrandov ředitel vlastní tvorby, a dokonce i šéfdramaturg. Jak jste se tam ale dostal vůbec poprvé a začal dělat Nebezpečné vztahy?
„Nejdřív jsem si myslel, že půjdu na casting, nakonec se ale ukázalo, že pořad je postavený na mně. Hodně lidí mi říká, že pokud by tam byl někdo jiný, nebylo by to ono. To si nemyslím. Líbí se mi, že to dělám komplet podle sebe – už nejsem nijak stylizovaný, jako byli moderátoři Áčka. Věci pojmenovávám jako Honza Musil. Zamýšlím se nad nimi, jak bych se zachoval.Pak je druhá věc.
Na Barrandově jsme se začali více přátelit, povídáme si o našich projektech, fungujeme jako rodina. Prošel jsem všechny televize v zemi a nikde jsem nenašel takovou partu. Navíc, a to zcela upřímně, neznám generálního ředitele kromě Jaromíra Soukupa, který by uměl tolik naslouchat kolegům a televiznímu divákovi. Vím, zní to neuvěřitelně.“
Někteří kritici vám ale vyčítají, že v pořadu hrají herci a s realitou to nemá nic společného?
„Jasně, v některých dílech hrají komparzisté. Těžko donutíte paní, která má na svědomí nějaké peklo, aby se veřejně pranýřovala. Většinou jsou hlavní postavy ale autentické. Je mi jedno, co si myslí nějací kritici.
Ten, kdo přijde do studia, ví, proč někomu hubuji, a u jiného mi tečou slzy. Takhle to nicméně bylo vždycky – v době Áčka i Sauny. Akorát tehdy nebylo tolik pořadů, kam by komparzisté chodili, tak to nebylo tak očividné.“
Jak vznikal rozhovor:
Mohl by si diktovat podmínky. Domýšlivost ale nemá Jan Gareth Musil prostě v povaze. Přes hustě popsaný diář tak hned ochotně vymýšlel, kde bychom se mohli potkat. Nakonec jsme si s ním dali cappuccino ve filmové kavárně na pražském Barrandově. Honza nás usadil ke svému oblíbenému stolu a dal se do vyprávění. Nevyhýbal se ani otázkám na tělo.
Celý rozhovor najdete v sobotním tištěném Deníku Aha!.
Na video s Honzou Musilem se můžete podívat zde:
32 fotografií
.Hezké odpoledne přeju 
