Jiří Adamec: Televize ho poslaly do důchodu!
31 fotografií
Příští rok ho čekají sedmdesátiny. Režisér Jiří Adamec (69) promluvil o tom, jak točil před 33 lety Sanitku, proč už televizní seriály nedělá a co ho táhne do Ameriky.
O prázdninách bude ČT1 reprízovat váš seriál Sanitka. S jakými pocity tu zprávu přijímáte?
„S jakými jinými než s radostnými. Když jsme tenkrát v roce 1984 Sanitku natáčeli, nikdo z nás netušil, že vyrábíme dílo, které bude tvořit televizní dějiny tak výrazně, jak se dnes děje. Pokolikáté se objeví příběhy lidí z pražské záchranné služby a kolem ní na obrazovce v Česku? Podvanácté? Není to úžasné?“
Nač z natáčení nejraději vzpomínáte?
„S odstupem času mám největší radost především z toho, že jsem Sanitku vůbec směl dělat. Že mi ji tenkrát, v mém na tehdejší dobu velmi mladém věku, šéfredaktor Redakce dramatických pořadů Oldřich Janota svěřil. Celý život jsem mu za to vděčný...“
Co si myslíte o současné seriálové tvorbě napříč televizemi?
„Na to vám neodpovím, omlouvám se. To se nedělá, mluvit o práci kolegů, když nemůžete hlavně chválit. Vypadalo by to, že si stěžuji, když jsem byl televizemi »poslán do důchodu«. Je totiž skutečností, že jsem byl po úspěšných Cestách domů na TV Prima v televizích zapomenut. Čas, pravda, běží, a i když se cítím stejně jako před dvaceti lety, tedy v plné síle, v televizích mají jiné talenty, nejspíš lepší... I když zájem diváků to zcela nepotvrzuje.“
Jak si vysvětlujete, že vás v posledních, dnes už několika letech televize nechaly ležet ladem?
„Na to vám odpovím, ale asi ne zcela uspokojivě. Musíte se zeptat jinde. Nejspíš tam, kde mě nechali ležet ladem. Jistě nějaký důvod existuje. Ale zase mě objevili v divadlech, kde zjistili, že najednou můžu mít pro ně čas. Když jsem ho tolik let předtím neměl.“ (smích)
Byl jste zvyklý pracovat pro televize s vysokou sledovaností, a najednou realizujete projekt v malém sále divadla v krajském městě. Jak jste se s tímhle vypořádal?
„To bylo pro mě naopak to nejhezčí a zároveň nejpřekvapivější. O Plzni je známo, že má kvalitní divadelní soubory a vynikající divácké zázemí. Ale že má takhle skvělý soubor v muzikálu, to jsem fakt tušit nemohl. Našel jsem tam lidi, kteří skvěle zpívají, tancují i hrají. Navíc, muzikál Marilyn, který je autorským dílem Radka Balaše a Ondřeje Brouska, je velmi složitý jevištní tvar, strašně nesnadný ve všech svých složkách, s výjimečně komplikovanou, ale krásnou hudbou. Prostě to, čemu se říká kláda. V Plzni to soubor, zvyklý na zcela jiný druh hudebního divadla, zvládl. Jsou to talentovaní a pracovití lidé.“
V roli malé Marilyn Monroe, když ještě byla Norma Jean, zazářila vaše osmiletá dcera Jasmínka. Vidíte v ní herecký talent a těší vás to?
„Myslím, že o talentu u mé malé Jasmínky je stále ještě předčasné hovořit. I když její role v muzikálu Marilyn v plzeňském divadle je docela významná a ona v ní de facto vše odevzdala na jedničku. I tak je brzo.“
Zdá se mi, že vás tahle divadelní práce stála i pár kilogramů váhy!
„Všimla jste si, to mě docela těší. Ano, zhubl jsem pár kilogramů, ale nevím, jestli kvůli Marilyn. Zhubnout jsem chtěl a ještě by to pár kilo sneslo. Blíží se prázdniny, zkusím to tam.“
Kam máte na prázdniny namířeno, zase Amerika?
„Není to žádné tajemství. Míříme za Atlantik. Po Mexickém ostrově Cozumel v Karibiku, kam jsme pět let létali za kamarády, kteří tam mají svůj dům, jsme si i my pořídili vlastní bydlení u moře. Létáme na Floridu, kde kousíček od Miami, v Miramaru, máme dnes i my svoji střechu nad hlavou. Jak s oblibou říká moje žena Jana, chalupu. Není to úplně blízko, není to na Sázavě, ale máme to tam rádi. Je tam přesně to, co celá rodina miluje. Teplo, slaná voda ke koupání a skvělé pohodlí našeho druhého domova.“
Setkal jste se díky svým úspěchům a finančním možnostem s projevy drsné české závisti?
„Do očí ne. Ale možná to bude jeden z vedlejších důvodů, proč pro mě najednou není v televizích naprosto žádná práce! Jako že jsem si už dost vydělal. Že se můžu válet u bazénu na zahradě mého vlastního domu v USA v Miami...“
Je komunikace s bývalou rodinou stále na bodu mrazu?
„V této věci bohužel nic nového...“
Příští rok budete mít jubileum. Plánujete velkou oslavu sedmdesátin, nebo naopak velmi komorní posezení?
„Ano, je to pravda, kulatiny, za nimiž číhá stáří, se kvapem blíží. Ale já nedělám nikdy mega oslavy. Raději s těmi, které mám nejraději. Pokud to lze, zmizím někde v koutku světa a tam si se sklenicí dobrého vína v teplíčku u slané velké vody uvědomuji, kolik mi toho ještě zbývá. Nepláču, jen si to tak potichu uvědomuji.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném sobotním Deníku Aha!
Na video s režisérem se můžete podívat zde:
31 fotografií
