Jachnická z Ulice: Jak manžel zvládá mé milostné scény!
23 fotografií
Vypadá lépe, než mnohé o generaci mladší kolegyně. I díky tomu jí scénáristé seriálu Ulice mohli bez obav předepsat intimní poměr s kolegou o dvacet let mladším. Věk je totiž v případě Stanislavy Jachnické (51) pouhou číslovkou. Sympatická herečka a dabérka, která promlouvá hlasem Phoebe ze seriálu Přátelé, je dobrodruh a sportovkyně.
S vámi asi není radno dostat se do křížku, že? Po letech tréninků kickboxu...
„Kickboxu jsem kdysi propadla, ale dala jsem si od něj pauzu. A vlastně jsem si myslela, že už je to pro mě i pro moje děti, které v něm získaly mnohá ocenění, uzavřená etapa. Teď s tím ale najednou vyrukoval manžel, a tak si jdeme zase celá rodina zatrénovat.“
A co doma, to netrénujete? Třeba pro vyřízení nějaké manželské neshody?
„To rozhodně ne, my kickbox k urovnání konfliktů nepoužíváme. U nás doma takhle dramatické rozepře nehrozí, abychom je museli řešit kopy. Nejsme agresivní dvojice. Kromě toho mně trenér na jednom z prvních tréninků poradil, abych raději utekla, kdyby proti mně stál silný chlap.“
Jak tedy řešíte u vás doma ty každodenní rodinné situace, jakmile něco nefunguje podle vašich představ?
„Myslím, že už jsem mnohem klidnější. Když byly děti menší, asi jsem byla hysteričtější. Často jsem vybouchla a zařvala. Teď dlouho držím, držím, držím a pak až vybuchnu. Ale není to úplná hysterie.“
„Přiznám se, že to pro mě bylo téma. Nehroutila jsem se z toho, ale okolí mi to dávalo najevo a já jsem si začala uvědomovat, že je mi padesát a jsem ta paní, které už není “cet”. Já si ale jako padesátiletá pořád nepřipadám a rozhodně se nechystám na důchod. Moc jsem toho, co se péče o mě samotnou týče, po padesátce nezměnila. S líčením to nepřeháním a ani na krémy si moc nepotrpím. Vždycky mám nějaký záchvat, kdy si říkám, že bych se měla řešit. Jdu na konzultaci, nakoupím drahé krémy, chvíli se tím mažu a pak se zase vrátím do starých kolejí. I když si říkám, že bych se už možná měla o sebe víc starat...“
Proč?
„Dříve mě lidé poznávali spíš po hlase, teď i díky Ulici i podle obličeje a já si to pořád často neuvědomuju. Nedávno jsem šla v sedm ráno na odběr krve nenalíčená a sestřička mi udělila lekci, když řekla: Ježiš, to jste vy? Já bych vás nepoznala! Tak to jsem se nad sebou na malou chvíli zamyslela.“
„Potkali jsme se před diskotékou, kde jsem čekala na kamarádku. Z ničeho nic ke mně přistoupil sympatický muž a chtěl po mně sirku. Myslela jsem, že chce připálit, ale on ji chtěl použít jako párátko a odešel. Další kontakt proběhl pro mě velmi milým způsobem, kdy se naše pohledy setkaly znenadání v průběhu diskotéky, a usmáli jsme se na sebe. Pak mě nechal dvě hodiny sedět bez jakéhokoli zájmu, a když už jsem si myslela, že jsme mu lhostejná, přišel a požádal mě o tanec. V tu chvíli jsem ještě netušila, že toto pozvání na tanec bude znamenat i pozvání na společný život.“
Není to na překážku, že jako stavař tak úplně nerozumí rozlítané herecké profesi?
„Naopak, je to výhoda. Má svoje starosti a já můžu trochu proniknout do jeho oboru. A nejsme závislí na tom, kdo z nás bude mít hereckou práci, která je nestálá. V hereckém manželství nedělá úplnou dobrotu ani to, když jeden pracuje a druhý ne.“
„Neviděl to, protože nebyl doma. Asi by mu nebylo příjemné se na to dívat, ale zvládl by to. Už jsem točila i choulostivější scény a i na divadle se mě kolegové dotýkají. Je 25 let manželem herečky a za tu dobu si zvykl.“
Jak jste se s tou nejistotou herecké práce, kdy nevíte, jestli budete pracovat příští půlrok, vyrovnala vy?
„Právě tím, že manžel není herec, jsem naštěstí nikdy nemusela řešit nejistotu herecké profese tak, jako to asi musí řešit herecké páry. Takže pokud mám v nějakém období méně práce, využiju to volno na maximum. Věnuju se sportům, angličtině nebo španělštině...“
Se Stanislavou Jachnickou jsme se potkaly krátce po poledni v kavárně Divadla pod Palmovkou a dlouze se rozmýšlely nad čokoládovými dortíčky ve vitríně. Otáčely se ve světle, vypadaly lákavě a oběma nám bylo jasné, že ke kávě a čaji by se víc než hodily. Mohly bychom si je dovolit, samozřejmě, že mohly, ale pak jsme si vcelku rozumně vysvětlily, že při jídle se nemluví a my jsme povídat potřebovaly. A tak jsme mluvily a mluvily, zatímco si na těch dortíčcích pochutnávaly dámy vedle.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném deníku Aha!
Z Ulice - Světlana přistihla Denisu a Roberta na radnici:
23 fotografií
