Ridi (42) ze StarDance: Mám dva sny, zatančit si ve Vídni a uběhnout maraton!
24 fotografií
Na televizních obrazovkách uváděl oblíbené pořady S Italem v kuchyni či Léto s Italem. O tom, že Emanuele Ridi (42) umí skvěle vařit, nikdo nepochybuje. Nyní jej však můžete vidět ve zcela jiné roli – jako tanečníka, který však nikdy předtím netančil. Zato měl řadu jiných zkušeností – s boxem, během, a dokonce i hrou na elektrickou kytaru.
Je pravda, že jste před StarDance nikdy netancoval?
„Ne, nikdy! Dělali si ze mě srandu, že jsem král diskoték, ale já tam jen seděl a koukal na ženský. Popíjel jsem a z tý židle jsem byl král! Ale ne v tanci.“
V Itálii vůbec nejsou taneční?
„Jsem z Elby, a tam byla jen jedna Francouzka, co učila tanec. Pár kamarádů k ní chodilo. Když jsem byl malej, dělal jsem judo a jednou jsem jim půjčil kimono na nějaký tance jako kostým. A my se tomu tehdy strašně smáli, že ti tanečníci nejsou chlapi. Na škole jsme měli sporty, ale tanec ne.“
Jaké sporty jste si už vyzkoušel?
„Kromě juda jsem měl rád volejbal. Později jsem hrál fotbal a na starý kolena jsem začal s tenisem. Díky Petru Kordovi. No a potom jsem se dal na box. Mám výbornýho trenéra, Michala Soukupa. Ten mě naučil hodně věcí nejen ve sportu, ale třeba jak se uklidňovat. S ním jsem si zamiloval běh. Už mám za sebou pět půlmaratonů. Můj cíl je maraton, musím ho dát!“
Lidé vás znají jako kuchaře. Jak na vás reagují teď, když jste ve StarDance?
„Volají na mě: Ahoj, tanečníku! Dělají si srandu. Už mi neříkají kuchtík, ale tanečník! Když přijdu do restaurace, tak mi hosté říkají, že mě sledují a fandí mi. To je hezký pocit. Jsem rád, že jsem do toho šel. Byla to výzva a já mám výzvy rád.“
V čem je pro vás tanec nejtěžší?
„Najednou se mi začala ozývat kyčel. Já jsem vůbec nevěděl, že nějaký kyčle mám, mě nikdy nebolely. (směje se) A taky nohy! Objevily se mozoly, puchýře na prstech, taneční boty mi ze začátku nebyly příjemný. A trpí se mnou i Lucka. Párkrát jsem jí krutě pošlapal nohy, nejsem totiž zrovna lehoučký!“
A jak se cítíte v tanečních kostýmech?
„Miluju oblečení! Tady na mě všichni koukají, že vždycky mám na sobě něco jinýho; botičky, svetříček… Teď jsem měl při valčíku hezký frak, a když jsem se v něm viděl, tak jsem se cítil pyšnej. (směje se) Jsem do oblečení blázen, mám doma snad osmdesát či sto košil, jsem v tom jako ženská! Každej den si oblíkat stejný věci nebo si dát stejný jídlo, to je nudný, ne?“
Musel jste díky tréninkům upravit jídelníček?
„To ne. Jím normálně – těstoviny, rýži, ryby, maso, střídám to. Mám taky rád asijský jídla. Ale vařit teď nestíhám, naštěstí na to mám lidi. (směje se) Dopoledne s Luckou asi hodinu a půl trénujeme, pak jdeme ke mně do restaurace na oběd a potom máme další trénink, tak tři či tři a půl hodiny. Někdy jdu do restaurace i večer, ale pak už začínám usínat a říkám si: Á, bedna říká, že máš jít domů. Tak jedu domů a bum!“ (směje se)
Stíháte teď vůbec relaxovat?
„Vůbec teď nevím, co to je. Ale ani to nechci vědět. Přijde, až už nebudu tancovat. Rád si zajdu třeba do spa, do páry, do bazénu. Udělat si hezký den, to mám rád a tělo to potřebuje. Taky už mi není dvacet, ale dvakrát dvacet!“ (směje se)
Jako Ital v sobě máte jižanský temperament, musí vás Lucie v tancích krotit?
„Určitě, musí! Já když se zatnu, tak jedu. A to až s takovou energií, co je občas zbytečná. Musí mě brzdit. Rozkroutit mě, to je těžký. Úplně neposlouchám, ale ne proto, že nechci. Někdy je to boj, ale já se pak vzdávám!“
Jsou vám bližší spíš rychlejší tance?
„Začala se mi líbit klasika. Je víc elegantní. Vidím se totiž ve Vídni na Plese v Opeře, to je můj další sen!“
Teď trénujete tanec, ale zkoušel jste někdy i zpívat?
„Kdysi jsem hrál s kapelou na kytaru, ale ani u ní jsem nezpíval.“
Jakou jste hráli hudbu?
„Hard rock a heavy metal. Byl jsem metalista, co měl dlouhý vlasy pod ramena… Jezdili jsme a hráli po Elbě. Ve čtrnácti patnácti jsem se tím chtěl živit. Ale slavná kapela jsme nebyli, jinak bych nebyl tady!“ (směje se)
Zahrajete si na kytaru ještě dnes?
„Je to už víc než dvacet let, co jsem na ni nesáhl. Na Elbě jsem se po dlouhý době potkal s kamarádem a on mi říkal: Manu, já na tebe čekám už 23 let. Tenkrát jsi šel do Prahy, říkal jsi, že se za půl roku vrátíš a zahrajeme si. A jak to dopadlo? On si koupil bicí a hraje a já mám kytaru schovanou v Praze. Mimochodem – na tu kytaru jsem si tehdy na brigádách vydělal sám. Od třinácti let jsem pořád něco dělal. Tahali jsme lodě k molu nebo čistili pláže. Pamatuju si, jak jsem si ji sám šel nakupovat. Přišel jsem domů a byl jsem tak hrdý!“
24 fotografií
