Hvězda filmu Copak je to za vojáka: O pádu na dno a životě ve vězení!
13 fotografií
Před pěti lety se mu zhroutil svět. Aniž to tehdy věděl, podmínku mu proměnili ve vězení a jednoho dne se náhodou našel v databázi osob, po kterých je vyhlášeno pátrání. Šány z filmu Copak je to za vojáka, herec a režisér Václav Čížkovský (52), to ale nevzdal.
Václave, vaše jméno je spojeno nejen s filmem Copak je to za vojáka, ale také s řadou kontroverzních věcí, včetně vězení. Co se před pár lety stalo, že jste se dostal za mříže?
„Žil jsem ve Švýcarsku a při jedné návštěvě Prahy jsem se nechal ukecat od svého, teď už bývalého kamaráda, že mu chtějí sebrat auto, které je v leasingu, a že když se převede na mě, tak v něm může dál jezdit. Když jsem pak po roce přijel znovu, volal mi, že mu auto ukradli. Šel jsem to nahlásit na policii a oni jen koukli do databáze a viděli, že kecám. Auto už totiž bylo čtrnáct dní prodaný! Dopadlo to tak, že mi dali podmínku, a měl jsem hradit hodně vysokou škodu, kterou jsem ale vůbec nezpůsobil.“
Co se stalo pak?
„V dubnu 2010 jsem úplnou náhodou na internetu zjistil, že jsem v databázi osob v pátrání, že je na mě dokonce vypsanej zatykač! Přihlásil jsem se na policii s tím, že nevím, o co jde. Podmínka totiž měsíc před tím vypršela. Jenže já netušil, že mi ji proměnili, ale nevěděla to ani policie. Prostě mi řekli, že mě musí odvést do výkonu trestu. Až po čtrnácti dnech na Pankráci jsem se konečně dozvěděl, že probační úřednice při soudním jednání, na které jsem nebyl ani pozván, uvedla, že jsem nedodržel podmínky probačního dohledu, což nebyla pravda. Když mě odváželi, měl jsem u sebe asi padesát korun v hotovosti a krabičku, kde byly čtyři cigarety. Tím dnem začalo období, kdy se můj život postupně, ale totálně zhroutil. Během vězení přijde člověk snad i o to, co nikdy neměl, pokud na to není připravený.“
Co pro vás bylo ve vězení nejhorší?
„Všudypřítomná nuda, bezmoc a čas, který tam funguje zcela proti zákonitostem. On nestojí, on se tam vrací. Nemůžete nic a musíte všechno. Prostě jedna pocitově nekonečná otupující blbost. Rok jsem strávil na chodbě, která měla 52 kroků tam a zpátky. Na cele nás bylo asi dvacet osm. Tedy na Pankráci. Po dvou měsících mě eskortovali do Stráže pod Ralskem, což je pracovní lágr, ale tam byla aspoň práce. Nejdřív jsem dělal ve skladu, ale pak odtamtud odcházel jeden vrah, který dělal krejčího. Naučil mě šít na stroji a já pak šil a opravoval vězeňský mundúry. Vězení pro mě bylo o to těžší, že jsem se několik let léčil na maniodepresivní psychózu. A tam se mi to strašně zhoršilo.“
Jak se to projevovalo?
„Zažil jsem stavy, kdy jsem třeba týden nebyl schopnej vylézt z bytu. V noci jsem nemohl usnout a celý dny se probudit. Zní to šíleně, ale je to tak. Měl jsem za sebou i fáze, kdy jsem byl sám v bytě několik dní a nedokázal jsem ani dojít do sprchy nebo do lednice pro jídlo. A když jsem se k tomu konečně donutil, odpočíval jsem pak celej den, protože jsem byl úplně vyčerpanej. Je to stav, kdy nepoznáváte sebe sama. A pak vás napadne to skončit a v tu chvíli jste v klidu, vnímáte to jako vysvobození. Dnes to s odstupem zase nechápu. Ale tenkrát jsem na tom nechápal pouze to, že mě tak snadné a jednoduché řešení nenapadlo dřív. Naštěstí jsem se včas dostal do péče pana doktora Doubka, kterému vděčím za víc, než vlastně možná on sám dokonce tuší.“
Co se stalo, když jste vyšel z vězení?
„Pustili mě 12. května 2011. A víte, kdo má svátek 12. května? Pankrác! To se může stát jenom mně. Když jsem vylezl, nevěděl jsem, co budu dělat, kde budu žít. Přišel jsem o ženu, rodinu a nemohl jsem sehnat práci. Nejdřív jsem dělal vejškový práce, nebo taky údržbáře v hotelu a podobně. Život se mi totálně zhroutil po citový, finanční i existenční stránce. Bylo to strašlivý. Ale neumím se vzdávat a věděl jsem, že musím jít dál.“
Rodina vás nepodpořila? Ani sestra?
„Nebyli jsme v kontaktu. Ani předtím, asi tři roky. My jsme s Evou nikdy nebyli bratr a sestra, jak mají bejt. Ani jako děti. Nemluvíme spolu. Ale nechci náš vztah – nevztah moc analyzovat. Ale třeba moji rodiče mě podpořili neuvěřitelně a pak zůstalo pár kamarádů jako Ondřej Stýblo, můj spolužák z DAMU, Helena Vondráčková s Martinem Michalem nebo Tomáš Čermák a Jirka Flutka – kamarádi, kteří pomohli sami od sebe, párkrát dokonce dříve, než jsem je stihl požádat.“
Zbytek rozhovoru najdete v tištěné verzi Nedělního Aha!
13 fotografií
