Režisérka Poledňáková (74): Dietl si ji vytáhl od svářečky!
15 fotografií
Někdo má životní cestu předem danou, jiný se k cíli dostane až po tom, co v životě překoná nelehké peripetie. A to je i případ slavné scenáristky a režisérky Marie Poledňákové (74). Milovala fyziku, ale na vysokou tehdy nesměla. Našla si práci v továrně, a pak se jen díky náhodě dostala do televize. Nejdřív tahala kabely a rekvizity, pak začala psát a režírovat. Pro všechny filmy našla inspiraci ve svém vlastním životě. Teď už netočí, ale napsala detektivku!
V mládí vás to táhlo k chemii a k matematice. Nakonec jste díky »politickému škraloupu« pracovala v továrně, u lisu, vrtačky, svářečky… Jak se pak člověk z továrny dostane do televize a k filmu?
„Náhoda hraje v životě každého člověka velkou roli. A tahle je při zpětném pohledu jako dobrá zápletka k filmu. Mladá dívka se seznámí s mužem, ten má kamarádku spisovatelku a scenáristku. A ta zná dobře velkého šéfa televize. Při společné večeři dostane holka z továrny nabídku, jestli nechce pracovat v televizi. Ten velký šéf se jmenoval Jaroslav Dietl. A pro úplnost – nabídka byla na něco jako tahání rekvizit a kabelů po studiu. Ale já jsem byla na vrcholu blaha!“
Nelákalo vás to ani později vrátit se k fyzice či k chemii?
„Ještě tak první dva roky jsem se svého snu nechtěla vzdát, ale když začnete pracovat ve zcela odlišném prostředí, musíte si doplnit vzdělání v oboru a představy o exaktní práci ve výzkumné laboratoři se začnou nenávratně vzdalovat.“
Kdysi jste řekla, že aby vznikl dobrý film, musí jít o osobní výpověď. Jsou opravdu všechny vaše filmy, které jste natočila, vaší osobní výpovědí?
„Spisovatel nebo scenárista by měl psát o tom, co zná. Ještě lepší je, když se ho téma citově dotýká, když má potřebu se s problémem vypořádat. Moje problémy nebyly nijak výlučné, vždyť téma rozvedené matky, která musí čelit nepříjemným situacím, zná mnoho žen. Proto pak film tak silně rezonoval mezi diváky.“
Předlohou k filmům Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny byl přímo osud váš a vašeho syna Petra. Co ale z vašeho života naopak vůbec nebylo a šlo jen o fantazii?
„Je to trochu složitější. Ve výsledném tvaru jde vždycky o mix těch skutečně odžitých situací s těmi, které člověk zná z doslechu a v neposlední řadě svoji velkou roli hraje vlastní autorova fantazie. Je jen dobře, když to divák nepozná a nemá potřebu to řešit. Třeba podnětem ke komedii S tebou mě baví svět byl jen náhodně vyslechnutý rozhovor několika kamarádů, kteří se chystali odjet sami s dětmi na hory, samozřejmě bez skandálu a naprosto dobrovolně. V komedii je vše ostatní dílem mé představivosti. Musela jsem vymyslet zápletku, stvořit charaktery hrdinů, vystavět příběh, napsat situace i gagy.“
A právě film S tebou mě baví svět se stal komedií století. V čem je jeho úspěch, proč jej lidé od dětí po seniory stále milují?
„Je to klasicky vystavěná veselohra, v které rezonuje mužský a ženský princip. Který chlap není vejtaha, že všechno zvládne, obzvlášť takovou drobnost, jako je péče o děti? Těch důvodů je jistě daleko víc. Skvělé herecké výkony herců, příběh pro celou rodinu. Diváci stále »dorůstají«. Z dětí jsou dnes již rodiče…“
Kdybyste měla říct jednu veselou vzpomínku na jeho natáčení, jaká by to byla?
„Sjezd na sněhu na čtyřech hrncích. To byl nápad Pavla Nového, všichni jsme se náramně bavili. Co ale ve filmu není, je, jak jsem po zledovatělém prudkém svahu sjížděla ke kameře po zadku. To se štáb a děti řehtali ještě víc.“
Více z rozhovoru s režisérkou naleznete v tišťěné verzi Nedělního Aha!
15 fotografií
