Skupina Lucie slaví 30! Hádali jsme se o prachy!
Psal se rok 1986, když se parta mániček rozhodla založit si kapelu. Tak vznikla Lucie. Nikoho by tehdy nenapadlo, že rozpoutají hudební peklo! Texty desítek písní, jako Panic nebo Medvídek, jsou tak známé, že kapela i po třiceti letech vyprodává stadiony. I přes několik rozpadů stojí slavná čtyřka ve složení Robert Kodym (49), P. B. Ch. (51), David Koller (55) a Michal Dvořák (50) hrdě bok po boku a chystají narozeninový mejdan!
Jaká vzpomínka se vám jako první vybaví z doby před třiceti lety?
Kodym: „Já si vybavím léto 1985, kdy jsme s P. B. Ch. hráli ve skupině Prášek. Jeli jsme k našemu trumpeťákovi Tomáši Svobodovi na chatu do Štěchovic na letní soustředění. Tam jsme zkoušeli, hráli a vymýšleli nové písničky. No a zároveň bych řekl, že jsme všichni byli ve fázi, že jsme dokázali vypít více než jedno pivo. Už jsme zvládli i čtyři! Pak jsme zjistili, že víc než tomu zkoušení se věnujeme hospodě. Ze začátku jsme ráno vstali, hráli jsme a večer šli do hospody. Pak se to zkracovalo a do hospody jsme šli už v poledne. Řekl bych, že jsme se v Prášku tak uvolnili, že nám v žilách kolovalo pivo, rum a zelená. Jak se ta skupina začala rozpadat, tak jsme si s P. B. Ch. říkali, že teď konečně založíme pořádnou kapelu, která to někam dotáhne. Ve Štěchovicích v hospodě na Peškově vznikly plány na založení něčeho pořádného. Podle mě je taky zajímavé, že David byl v profesionální kapele a chtěl si najít nějaké amatéry, zatímco my jsme byli v amatérské kapele a chtěli se profesionalizovat. Každý chtěl něco jiného. Vznikla z nás poloprofesionální kapela.“
Vzpomenete si na svůj první honorář?P. B. Ch.: „Za svou první desku jsem dostal asi třináct tisíc! Šel jsem do banky a byl jsem úplně zrušenej, že jsem dostal tolik peněz najednou. V tý době ale kapela brala jedno procento pro všechny členy.“
Kodym: „Dvě, ne?“
Koller: „Jedna celá dvacet pět.“
Dvořák: „Ještě se s náma hádali!“
P. B. Ch.: „Hádali jsme se fakt o desetníky. Kapela úplně utřela. Firma, u který jsme dělali desku, nás okradla, tedy vzala nám většinu našich honorářů. Říkal jsem si, proč ostatní jezdí v mercedesech a já pořád tramvají!“
P. B. Ch.: „Je dobrý na tom po buddhisticku pracovat a odstranit to. Prostě – miluju vás, všecko jedno.“
Koller: „Tohle jsme s Michalem řešili kdysi, když jsme spali v hotelu v Českých Budějovicích. To jsme ještě mívali společné pokoje. Měli jsme krásnou manželskou postel. Roztrhli jsme ji a mezi nás dali skříň, kterou jsme urvali ze stěny. Sice to bylo trochu na štorc, už jsme tam nikdy potom nemohli spát, ale v tu dobu jsme zjistili, že to soužití není zadarmo!“
P. B. Ch.: „Ještě jsem si vzpomněl na jeden Robertův artistický kousek! Jednou jsme byli také v nějakém hotelu, možná v tom samým. Trochu jsme řádili. On vylezl po hromosvodu do třetího patra a tam vypil olej z fritézy v domnění, že to je koka–kola. Měl prostě žízeň.“
Kodym: „No, ve skutečnosti jsem se spustil po hromosvodu ze střechy osmipatrového hotelu Centrum ve Frýdku-Místku. Byl jsem v těch dobách totiž James Bond. Když má člověk dobrý žaludek, tak snese i půl litru fritovacího oleje v barvě koly. Ten večírek byl úžasnej.“
Rozhovor v plném znění si můžete přečíst v tištěné verzi deníku Aha!.