Boženka z Byl jednou jeden polda: Nenávist kolegů!
5 fotografií
Před deseti lety zmizela z hereckého světa. Petra Martincová (47) alias naivní Boženka z triologie Byl jednou jeden polda se ale letos ukázala po boku manžela Jaroslava Soukupa (69) na předávání Českých lvů. Zub času se na bývalé herečce nijak zvlášť nepodepsal. Čím se dnes živí? Proč nezůstala v Americe, kam se dostala po revoluci? A jak se jí žije s manželem, který je starší o 22 let?
Vy jste si ve čtrnácti letech platila sama nájem?
„Naši jsou rozvedení, takže máma mi dávala příspěvky, které na mě dostávala. A pak byly brigády. Soboty a neděle jsem chodila mýt nádobí do baru ve Zlaté huse. To bylo super! Víte, jaká to byla zkušenost? Chodila jsem na sedmou na ráno a sedávaly tam tanečnice z Alhambry... To byla škola života! Měla jsem vidinu jen divadla, nic jiného neexistovalo. Udělala jsem pro to všechno.“
Dobře, pojďme zpět k té Americe!
„Šla jsem do školy v San Diegu, kde sezase ukázal neskutečný osud. Děkanem herecké fakulty byl Slovák František Deák. Vyprávěl mi, že se spolužákem Milanem Kňažkem chtěli v roce 1968 emigrovat a že odjeli do Francie. Jenže Kňažko se vrátil a tenhle Deák odletěl do Ameriky, kde se stal děkanem. Řekl mi, že je absolutní nesmysl, abych šla studovat znovu magisterský obor, když už ho mám. Že bych se spíš měla zaměřit na herecké metody, které se v Evropě nevyučují. To bylo před pětadvaceti lety. Dal mi kontakty na univerzitu v Seattlu, kde se vyučovala metoda avantgardního japonského divadelníka Tadashi Suzukiho. Když jsem tam odjela, vybírali z celé země studenty na stáž do Japonska. A vybrali mě! Jenže Američani mi nedali japonské vízum, protože jsem nebyla rezident. Tak jsem na dva tři měsíce odjela do Prahy, a protože jsem neměla žádné peníze, šla jsem na konkurz na Poldu. Soukup bylo známé jméno a on si mě vybral! Mezitím jsem odletěla do Japonska, kde jsem byla asi dva a půl měsíce. Pak jsem se vrátila do Prahy, natočila Poldu a zase letěla zpět do Ameriky.“
„Ano. Na workshopu tam tenkrát byla slavná americká divadelní režisérka Anne Bogartová, v té době šéfka divadelní fakulty Kolumbijské univerzity v New Yorku. Líbila jsem se jí, protože jsem byla jiná, slovanská. A ještě komediální typ. Oni v létě jezdili se zájezdovým představením. Tak jsme se domluvily a vlastně další rok v květnu jsem zase odletěla do Ameriky, kde jsem nazkoušela divadelní hru. Hrála jsem a pak odjela do Česka točit Poldy.“
Druhý díl?
„Ano. No a na dotočné se mi začal dvořit pan režisér. Mě to vůbec nenapadlo, byla jsem v šoku. Samozřejmě se mi jako chlap líbil, ale... No vůbec, nesmysl! Přesto z toho vzešla láska. Byl sice ženatý, ale žil sám na druhém konci Prahy. Nějaký čas trvalo, než z toho byl vztah.“
Pak se točil třetí díl Poldy. Co na to ostatní?
„To bylo hrozný. Od lidí, kteří se mnou byli kamarádi, jsem najednou cítila až nenávist. Od jednoho kolegy, nebudu ho jmenovat, to bylo až hnusné. Točili jsme spolu záběry, třeba protipohled kamery, kdy vám má nahrávat, když není v záběru. A on mi třeba jen odříkával text. Někteří členové štábu mi dávali dost najevo, že jsem zlatokopka. Soukup totiž točil s krásnými holkami, s modelkami, ale nikdy s žádnou nic neměl. A najednou ho sbalí nějaká blondýna z Moravy! Tenkrát jsem to špatně nesla. Byla jsem mladá, všechno jsem si brala.“
Víze zajímavostí ze života Petry Martincové si přečtěte v tištěném vydání deníku Aha!
5 fotografií
