Ladislav Křížek (52): Rocker promluvil o paktu s ďáblem!

V poslední době jste v jednom kole,kromě svých projektů zpíváte opět s kapelou Citron. Rozmýšlel jste se hodně, když přišla nabídka?
„Je to spíš návrat k Citronu, který se celý rozsypal. Radim Pařízek za mnou přijel do Loun s tím, že má projekt a jestli bych s ním chtěl spolupracovat. Viděl jsem chlapa plného energie, až mě ta jeho euforie překvapila. Pak jsem se dozvěděl, že jde o Citron. To, co se v kapele děje a že je prakticky před rozpadem, jsem netušil. Na nabídku jsem kývl a z práce jsem měl velkou radost. Zase nám to šlapalo jako dřív.“
Jak dlouho jste předtím už s Citronem nezpíval?
„Naposledy jsem s nimi vystupoval v roce 1987 na projektu Radegast. Teď se připravujeme na jarní turné.“
Jak jste ten návrat prožíval? Cítil jste, že je to ono?
„Jo. Všichni čekali, jestli zazpívám to, co před osmadvaceti lety. Protože Radegast je dost náročná deska. Zvládlo se to, fanoušci byli spokojení a mám velkou radost, že se jim to líbilo, a hlavně, že přišli. Jedeme ještě s hostem Tanjou, která je skvělá. Atmosféra byla úžasná, bylo vidět, že se jedná o generační záležitost. Chodili rodiče i se svými potomky.“
Kromě Citronu máte v poslední době i jiné aktivity. Jaké?
„Celkem čtyři projekty. Vitacit, Citron, Kreyson a akustická vystoupení. Ta akustická verze mých největších hitů, včetně Damiens, mě moc baví. Akustická kytara a zpěv, který má svůj klid. Je to verze, která mě bude provázet, dokud budu mít sílu zpívat. Už teď se moc těším na 26. února, kdy budu mít vystoupení ve Vrchlického divadle v Lounech, které mám moc rád.“
Práce máte víc než dost, byly však doby, kdy jste vůbec nezpíval. Jak dlouho?
„Bylo to v letech 2002 až 2007, celkem pět let. Muziku jsem si dělal do šuplíku, ale veřejně činný jsem nebyl.“
Nemůže následovat jiná otázka než – proč?
„Byl jsem unavený. Z Damiens jsem byl úplně vyřízený a dodnes mám problém s autogramiádami. Tenkrát to byl takový tlak, že jsme s bráchou Mírou třeba dvě hodiny seděli a jenom podepisovali fotky.“

Jak dlouho trvala éra Damiens?
„Asi pět let. Pak se doba změnila a s ní i televizní formáty. Každá kytka potřebuje mít sluníčko a hlínu. Jakmile jí cokoliv z toho zmizí, včetně hnojiva, tak pomalu odejde. Vždycky to jde s dobou.“
Jak snášíte hodnocení kritiků? Dělal jste si z toho hlavu?
„Dělal. Který člověk je šťastný, když si o sobě přečte nepodstatnou kravinu, která se navíc upřednostňuje?“
Tenkrát jste byli s bráchou ve flóru, holky po vás šílely. Jak se třeba konkrétně vy vyrovnáváte s přízní fanynek a slávou?
„Jak jsem těch pět let přemýšlel o životě, zjistil jsem, že je to celé podvod. Celá ta sláva polní tráva. Že jsou to vlastně pouta a svěrací kazajka, taková podepsaná smlouva s ďáblem. V momentě, kdy už třeba nechceš být slavným, tě okolí a i ten vnitřek v tobě nutí, abys pokračoval a bojoval. Já jsem se zastavil a řekl si, že v životě chci ještě něco víc. Že tohle mě šťastným neučiní. A pak se mi už ani nechtělo zpátky.“
Vrátím se ještě k těm fanynkám, ze kterých jste mi trochu utekl. Dělala vám jejich přízeň dobře?
„Neutekl. Fanynky jsou součástí té popularity. Všechno, co ti dělá dobře, ti záhy, když už je toho moc, zas tak dobře nedělá. Vše je o té míře. I úžasný dort, který vám chutná. Pokud ho sníte celý, nebude vám dobře.“
Vaše manželka žárlila?
„Potichu. Kdyby nežárlila, tak asi dělala něco jiného. (smích) Člověk, který nežárlí, nemiluje.“
Váš bratr a parťák z Damiens se muzice věnuje dál?
„Vůbec.“
Jak jste na tom s depresemi? Provázejí vás životem?
„Ty dispozice má v sobě každý člověk, odvíjejí se podle hloubky zranění. Ať už z prenatálního stádia, nebo z dětství. Člověk zažívá traumatické vzpomínky, které v době puberty spoluvytvářejí povahu. Jsou tam i generické základy, dispozice a indispozice. Lidé, kteří dělají hudbu a umění, jsou na všechno daleko citlivější a náchylnější, jinak by to ani dělat nemohli. Vždycky je to něco za něco.“
Co vám třeba přidělává vrásky v těchto dnech?
„Jsem nespokojený s tím, co se děje v Evropě i u nás doma. Mám pocit, že nám tuto zemi někdo vzal a že máme právo jenom mlčet. Vše je schováno za lásku, a přitom je to ďábelské.“
Obraťme raději list. Někde jste se nechal slyšet, že vaším velkým štěstím jsou v poslední době vnoučata. Čtyřletý Davídek a roční Taťána. Jste trpělivý dědeček?
„Nejsem ženská. Vydržím hodně dlouho, ale potom už občas zase běžím ke kytaře. Jinak, když jsem doma, jezdím ráno s Davídkem do školky a po obědě ho zase přivážím. Je to pro mě vrchol dne. Obléknout ho a dát mu pusu na tu palici, kterou má teď ostříhanou jako voják.“
Koukám, že si teď jako drsný rocker vnoučátka opravdu maximálně užíváte. „Svoje děti jsem takhle nezažil, stále jsem byl na cestách. Moji dva synové mi rychle vyrostli a nic jsem z nich neměl. Vzpomínám, že když jsem staršího vezl v patnácti na intr, tak jsme si za hodinu a půl neřekli ani slovo. Naštěstí jsme kontakt navázali a jsme kamarádi.“
Jde některý ze synů ve vašich pěveckých nebo muzikantských šlépějích?
„Bohužel. Pracoval jsem na tom, měli bubny, klávesy, chodili na piáno, ale ten dar nedostali tak velký, aby se tak stalo. Zpěvákem se totiž člověk nestává, ale zpěvákem se rodí. Zatím se však zdá, že vnuk David ten talent má. V roce a půl vzal paličky a začal hrát na bubny. Najednou jsem cítil, že to má v sobě.“
Na závěr se nemohu nezeptat, co nového od vás můžeme na hudební scéně očekávat...
„Připravuji další desku Kreysonu, která se, pokud vznikne, bude jmenovat Patriot. Jednu z titulních písní bych chtěl věnovat svatému Václavovi, patronu českých zemí. A také lásce a úctě k naší rodné zemi, kterou je potřeba chránit. Protože víc nemáme.“
To zní vznešeně.
„Myslím si totiž, že bychom se měli stát všichni patrioty a nemyslet na sebe, ale na ty druhé, které milujeme. Láska je o tom, že žiješ pro druhého. Když člověk žije jenom pro sebe, je to překážka na všechny strany a nikdy nebude šťastný. A to by mělo být i mezi námi a naší zemí. Tato země je pro nás a my jsme tady pro ni.“