Pohádka Z pekla štěstí: Natáčelo se na tajemném místě!
Téměř zapomenutá zřícenina poutního kostela sv. Jana Křtitele poblíž obce Kočov na Tachovsku se před patnácti lety stala dějištěm natáčení pohádky Zdeňka Trošky (62) Z pekla štěstí 2, kterou jste včera mohli vidět na Nova Cinema. Režisér tuhle zchátralou památku proměnil ve strašidelné čertovské peklo, kterému jako Lucifer velel sám Karel Gott!
Kdysi toto místo bylo chloubou okolí. Bývala tam osada s poutním kostelem. První písemná zmínka kostela se datuje už z roku 1572. Až císař Josef II. kostel zrušil. Ve třicátých letech 19. století byla uvnitř zřízena manufaktura na výrobu kameniny a porcelánu, která ale kolem roku 1845 zanikla. Pak už následovalo rozebírání zdiva a postupné chátrání. Přesto tato památka s ještě částí zachovalou klenbou a zvláštní úpravou stěn dodnes vzbuzuje zvědavost.
Úklid zabral tři týdny
Nebylo překvapením, když Zdeněk Troška při hledání vhodného místa pro ztvárnění filmového pekla ukázal právě na zříceninu v Kočově. „Odebírám různé turistické časopisy a knihy, kde jsou popsané zajímavosti z každého koutu naší republiky. Jednou jsem si takhle prohlížel Tachovsko, kde jsem narazil na zříceninu barokního kostelíka v lese. Na první pohled mě to místo zaujalo,“ řekl Nedělnímu Aha! Zdeněk Troška.
Hned si začal pohrávat s myšlenkou, že by právě tento koutek mohl být ideálním peklem pro jeho pohádku. Brzy se tam rozjel podívat osobně. „Trochu mě ale vyděsilo, že v tom kostele byla černá skládka, dokonce tam byl i nebezpečný odpad,“ dodal.
Na hlavy jim padalo kamení
Ani znečištěné prostředí a nepořádek ho od jeho záměru neodradily. Filmaři se pustili do práce a během tří týdnů bylo peklo na světě. „Celé jsme to tam vyčistili, vykáceli břízky, olše, černý bez, kopřivy… Několik nákladních aut pak ten veškerý bordel vyváželo na oficiální skládku. Byla to docela fuška,“ popsal režisér. „Pak už jsme jen pomalovali zdi podle obrazů, které namaloval Francisco Goya. Jak známo, trpěl depresemi a jeho tvorba tím byla poznamenaná. Maloval hodně takové podivné ďábelské obličeje,“ vylíčil režisér, který se musel vyrovnat ještě s jedním problémem. „Nahoře na té klenbě rostly borovice a ze shora padalo kamení. Naštěstí nám vojáci zapůjčili sítě, které jsme všude natáhli, aby nějaký ten balvan na někoho nespadl,“ zavzpomínal Zdeněk Troška.