Další milenka Slováčka: Našli jsme ji!
6 fotografií
Když se potkala s Felixem Slováčkem, bylo jí sladkých osmnáct. Byla to krásná vysoká, dlouhonohá blondýna, a tak není divu, že to mezi nimi hned zajiskřilo. „Není pravda, že by Felix byl na černovlásky,“ směje se při vzpomínce paní Věra (68) z Brna. „Pro blondýny měl tehdy pořádnou slabost!“ říká. „Vždyť jeho první manželka byla stejný typ, jako jsem já!“
Setkali se v Brně před padesáti lety. Felix Slováček (72) tu studoval na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU), ona se učila na kadeřnici, maskérku a vlásenkářku. „Tehdy mi zavolala teta Libuška Novotná, která dělala kostymérku ve studentském divadle Marta. Ptala se mě, jestli tam nechci česat herečky. Nadšeně jsem kývla,“ vzpomíná Věra. Byla v posledním ročníku učiliště, když přišla mezi mladé umělce. „Pamatuji si to jak dnes. Měla jsem tehdy dlouhé blond vlasy a dala si do nich ještě příčes. Měla jsem ohon přes rameno a na něm velkou mašli. Viděla jsem, že někdo stojí ve dveřích. Otočila se – a on to byl Felix. Hrál v Martě tehdy na saxofon. Zeptal se, jestli s ním půjdu do kina. Jistě že jsem souhlasila,“ vypráví.
Vždycky to byl a bude chlap!
I když od té doby uplynulo padesát let, oba byli svobodní a nezadaní, nemůže paní Věra dodnes na setkání zapomenout. „Vždycky se uměl chovat k ženám, byl to gentleman. A čím dokázal zaujmout? Byl to prostě chlap, je to chlap a vždycky to chlap bude,“ říká jednoznačně. Na první rande šli do kina. „Ptal se mě, jestli chci jít na ruskou klasiku, nebo americký western Velká země. Tak jsem si vybrala raději ten western. Ale stejně si z toho filmu moc nepamatuju, měli jsme tam úplně jiné starosti,“ směje se.
Felix jako tanečník? Nic moc!
Příjemná setkání pak pokračovala. Mobily tehdy nebyly, a tak jí volal buď do kadeřnictví, anebo vzkazoval přes tetu, kde se sejdou. „Teta mě do toho hrozně tlačila. Stejně jako máma. Obě by mě nejraději viděly jako manželku Felixe, ale na to jsem vůbec nemyslela. Byli jsme mladí a bylo nám tak dobře,“ pokračuje. Scházeli se v kině, anebo spolu v Brně chodili tančit do Máje. „Uměla jsem dobře tancovat, ale Felix tehdy nebyl žádný skvělý tanečník. Třeba valčík mu moc nešel,“ usmívá se.
Vzpomíná na podpatky
„Vždycky vzpomínám na to, když jsme spolu nějak šli, jaké nosil podpatky. Byl menší než já, tak se mi chtěl vyrovnat. Vždycky mě rázně chytl za ruku a hrdě si mě vedl. Prostě to bylo moc fajn, i když je to dávno,“ říká.
K setkání nedošlo. Přišli Rusové
Když pak Felix skončil studium na JAMU, odešel do Orchestru Karla Vlacha. Ani poté ale na Věru nezapomněl. „Psal mi dopisy a vždycky mě zval na nějaký svůj koncert. Měli jsme se tehdy sejít o půlnoci 21. 8. 1968 v brněnské restauraci Bohéma,“ vzpomíná. K setkání, na které se moc těšila, ale nakonec nedošlo. Ten den totiž Brno obsadili Rusové. „Bála jsem se vyjít ven, všude byli vojáci a tanky. Dodnes nevím, zda tam byl a čekal na mě. Já nepřišla,“ říká. Osud jim zkrátka stál v cestě. Pokud by k setkání došlo, možná dnes bylo všechno jinak. „Pak jsem o něm dlouho neslyšela. Až v roce 1971 mě pozval na koncert na stadion, kde hrál s Karlem Gottem. Jenže tehdy už jsem byla dva roky vdaná a šla jsem tam i s manželem,“ vzpomíná. „Felix nevěděl, že jsem se vdala, a pamatuju si, jak hrál song jenom mně. Věděl, že sedím v desáté řadě. Kýval hlavou a řady odpočítával. Vyhlížel mě,“ říká. „A dokonce mi ten song věnoval! Hlásil, že hraje pro Věru, a Karel Gott se tomu smál,“ dodává.
Na koncerty ji zval dál
I dál se ale Felix hlásil, i když už randění dávno skončilo. „Vždycky zavolal a pozval mě na svůj brněnský koncert. Jednou za dva až tři roky. Už jsme se ale nestýkali, jen jsem se na něho šla podívat, jako divačka,“ vzpomíná Věra.
Patrasová na koni! Něvěrník žebrá o odpuštění! Víme, čím si chce Felix Dádu …
Celý článekČlánek o mně Felix četl!
Když v červnu letošního roku vyšel v Aha! pro ženy o paní Věře článek s jejím životním příběhem, nečekaně jí zazvonil telefon. „Volal mi Felix. Četl to. Říkal, že mě zase pozve na koncert, až bude hrát v Brně,“ vypráví. „Kdy to bude, nevím, ale půjdu ráda. Felix je chlap, na kterého se nedá zapomenout. Měl vždycky krásné rty, zuby, úsměv. Když se zasmál, bylo to neskutečné. Tím mně učaroval, to vidím dodnes. I když je to padesát let,“ říká paní Věra, která je od dvaceti pěti let vdovou a dnes žije sama s osmi kočkami.
Osud se s ní nemazlil...
S paní Věrou Gloserovou (rozenou Novotnou) se osud nemazlil. Vdala se ve 22 letech, o tři roky později ovdověla. Letadlo, ve kterém se její manžel vracel po tříměsíční práci na plynovodu z Ruska, se v roce 1973 zřítilo těsně před přistáním na Ruzyni. Při neštěstí tehdy zahynulo 66 lidí včetně pěti z šestičlenné doprovodné kapely Evy Pilarové. Ta měla původně letět také, avšak nenastoupila… Paní Věra zůstala sama s tříměsíčním synem Mirkem, už nikdy se znovu nevdala. V dospělosti se k ní však syn obrátil zády, kontaktoval ji jen ve chvíli, kdy jeho partnerka spáchala sebevraždu a on zůstal sám s malou dcerou – její vnučkou, o které vůbec nevěděla. Dnes se však kvůli synovu chování (výhrůžky, nátlak na vystěhování z bytu) nestýkají. Celý příběh paní Věry vyšel v červnovém Aha! pro ženy.
6 fotografií
