Jan Hrušínský (60): Exkluzivní rozhovor o dramatickém boji o život! Učí mě znovu chodit...

Jak se vše seběhlo?
„Na Jezerce jsme hráli Práskni do bot a mně se na jevišti udělalo strašně špatně. Když to šlo, musel jsem odejít za scénu a lehnout si na zem, kde jsem se svíjel bolestí. Měl jsem strašné bolesti, které jsem přičítal svému zúženému jícnu.“

Vyhledal jste hned lékařskou pomoc?
„Dva nebo tři dny jsem k doktorovi nechtěl vůbec jít. Myslel jsem, že se to rozežene prášky. Ale v pondělí jsem šel do Krče k panu doktorovi Brotánkovi a ten mi zachránil život tím, že mě nepustil domů. Chtěl, abych tam den zůstal, že mi udělají podrobná vyšetření. A já ještě ten večer dostal velký žlučníkový záchvat.“

Co následovalo?
„Praskl mi žlučník a musel jsem okamžitě na sál. Při operaci se mi staly věci, které se dějí člověku třeba během patnácti let a někomu se nestanou vůbec za život. Praskl mi žlučovod a všechno se mi lilo přes játra a ledviny do celého těla. Do toho se mi odtrhla velice úzká tepna, která vede k srdeční aortě, a praskla. Na jedné straně se z toho začala valit krev, na druhé do toho šlo všechno špatné ze žlučovodu. A já jsem to vdechl. Začal jsem se dusit, takže mi museli udělat tracheotomii (rozříznout stěnu průdušnice, pozn. red.). A do toho jsem dostal oboustranný zápal plic.“

Nyní už jste ze špitálu, je to lepší?
„Daří se mi den ze dne líp. Teď už jsem v podstatě mimo ohrožení života a vrací se mi jak chuť do života, tak všechny životní funkce. Takže já si to strašně užívám a jsme hrozně vděčný lékařům z pražské Thomayerovy nemocnice.“

Rehabilitujete doma?
„Ano, mám třikrát nebo čtyřikrát do týdne takové rehabilitační cvičení a v pátek jdu na nějakou kontrolu, kde mi budou dělat rentgen, sono a rozbor krve, aby se ujistili, že je všechno v pořádku. Při poslední kontrole, když mě propouštěli z nemocnice, už bylo všechno v pořádku. Takže doufám, že mám všechno špatné na dlouhou dobu dopředu vybráno.“

Přineslo vám to nějakou životní zkušenost?
„Pro mě je to obrovská zkušenost, protože už jsem viděl ten druhý břeh.“
 
Kdy byl váš stav nejkritičtější?
„Asi pět dní za mě stoprocentně dýchal ventilátor. Kdyby se vypnul, tak bych se okamžitě udusil. Když jsem začal dýchat, tak ho postupně utlumovali. Až pak mě mohli teprve vzbudit.“

Kdo všechno při vás stál?
„Zjistil jsem, že mi obrovské masy lidí držely palce a zajímaly se o mě. Třeba paní Jiřina Bohdalová několikrát volala mé manželce Milušce a ptala se na mé zdraví. Ale musím říct, že to bylo od Jiřiny až po poslední uklízečku v našem Divadle Na Jezerce, kde pracuje 130 lidí. Všichni mi strašně fandili a z toho pohledu je to pro mě zkušenost k nezaplacení.“

Zastoupil vás někdo v divadle?
„Díky tomu, že máme k sobě rodinný přístup a všichni jsou maximálně profesionální, divadlo nakonec čtrnáct dní běželo beze mě a bez jediné chyby. Dělali za mě dvojnásobnou práci. Teď už samozřejmě můžu na počítač, takže mám hromadu restů. Myslím, že na zbytek prázdnin mám o zábavu postaráno.“

V divadle jste už byl?
„Nebyl, ale musím se tam vypravit, protože měníme restauraci.“

Bude to vaše první velká vycházka?
„V podstatě ano.“

Ujdete už velký kus sám?
„Chodím zatím velmi opatrně a téměř stařecky, musím se tomu smát. Když jsem se probudil z umělého spánku, tak jsem byl jako mimino. Neuměl jsem si ani sáhnout na hlavu, natož chodit. Vůbec jsem se netrefil. Jelikož jsem měl otevřený krk a v sobě hadičky, tak jsem ani nemluvil. Domlouval jsem se pomocí velkých písmen.“

Jak to fungovalo v praxi?
„V nemocnici mají tabule, na které se ukazuje. I to mi ale dělalo zpočátku velký problém – trefit se na písmeno, které jsem chtěl ukázat. Naštěstí se se mi rychle vracela koordinace, takže jsem mohl začít používat tablet a mobil. Ale také jsem ztratil chuť k jídlu. Zhubl jsem tam šestnáct kilo. A byl bych rád, kdybych si to udržel.“

Myslíte, že se vám to podaří?
„Asi ne, protože lékaři mě nutí, abych hodně jedl. Aby tělo mělo sílu a obnovily se svaly, protože svalová paměť vydrží asi jen pět dní.“

 A jak jsou na tom vaše svaly dnes?
„Už je to dobrý, už dokážu chodit bez pomoci kohokoliv a dokonce i bez holí. Ze začátku jsem měl takové chodítko, pak mi dali berle a teď už chodím velmi opatrně sám. Třeba po zahradě nebo obejít barák už pro mě není problém. Ale myslím, že už během příštího týdne to bude v pořádku, i když doktoři mi říkají, ať to neuspěchám. Doufám, že nezpychnu a nebudu se cítit znovu jako nesmrtelný.“