Dalibor Gondík přiznal velké deprese a mindráky! Kvůli čemu?

V 90. letech jste začínal na rádiu Frekvence 1, které je pro vás stále srdeční záležitostí. Pak jste se věnoval televizi. Chybělo vám rádio?

„V podstatě pořád. Myslel jsem na mikrofon a chyběla mi práce plná tajemství a představivosti posluchačů. Do televize se mi opravdu moc nechtělo. Měl jsem a pořád mám strašný mindrák ze svého vzhledu, o kterém kdysi Líba Šmuclerová řekla, že se do televizního vysílání nehodí, a já s ní souhlasil! Teď z toho máme oba vtipnou historku na mejdany. A já jsem se odnaučil ráno dívat do zrcadla. Snad jen v divadle nebo na natáčení v maskérně to přetrpím.“

Je vám rádio bližší než televize?
„To je těžká otázka, na kterou se těžko hledá odpověď! Asi jako každý herec vám řekne, že komedii má rád ten večer, kdy se hraje komedie, a tragédii, když se hraje tragédie.“

Se sestrou jste skončili jako moderátoři televizního pořadu Rady ptáka Loskutáka. Budete mít jiný pořad?
„Dali jsme si pauzu. Čtrnáct let v jednom pořadu a přes 570 dílů přece není úplně špatné. Je to kus života... Ale prostě to přišlo. Rozhodli jsme se my a požádali Novu o ukončení naší spolupráce, která trvala více než sedmnáct let!  Aduš začala hrát v několika seriálech, hodně na divadle, já mám rádio, kapelu a také divadlo.  Nabídky na nové pořady máme a myslím, že se s Aduš spolu zase někde objevíme.“

Televize Prima už potvrdila, že s vámi vyjednává o kutilském pořadu. Kdy byste měli začít točit?
„Toto je předčasné komentovat. Nechte se překvapit.“

O vašem zdravotním stavu se toho napsalo hodně. Trápí vás epilepsie. Také jste prý čelil i depresím.
„Asi to tak bylo. Jistá nesmířenost se současným životem. Táta mi nedávno říkal, že jsem pro život trochu nevybavený, že žiju v jiné době. Rozkolísá mě jakákoli nespravedlnost, věci si moc beru. Zní to asi divně, těžko se mi o tom mluví. Mé heslo zní: Mít se rádi a chovat se slušně. To mi nikdo nevymluví a já se tak snažím žít.“

Pomáhal vám na deprese běh?
„Lepší se to. V běhu jsem sám se sebou, nikdo mě neovlivňuje, nikdo mi nemůže nic říct. Nezastavit se, to je velká síla.“

Běháte každý den?
„Ano, v jakémkoli počasí, vynechávám, jen když mám hodně práce. První půlmaraton jsem běžel v Jeseníkách, v minus sedmi a ve třech metrech sněhu a byl to můj nejlepší běh. Běžel jsem vedle běžkařů, kteří si klepali na čelo. Bylo to úžasný. Takový běh ale musí vyvrcholit horkou sprchou, je to takový saunový efekt. Na to se poslední kilák vždycky těším.“

Pomáhá vám zcela jistě i kvalitní zázemí. Vy už jste několik let šťastně ženatý. Existuje na to recept?
„Vzhledem k počtu rozvodů recept neexistuje, ti dva lidé musí mít štěstí. Každý je jiný a to, co moje žena vidí bílé, já vidím třeba modré. Jediný recept je tolerance, v obou případech ohromná.“

Pomáháte doma?
„Jsem nestandardní, velice rád uklízím, luxuju, myju nádobí – do myčky jsem ho ale nikdy nedal. Manželka Markéta říká – nemyj to, já to dám do myčky... A já na to – než to dáš do myčky, mám to umyté! Pomáhat se tedy snažím. Jen neumím vyprat, nevím, co a jak, to je jediná věc, kterou nezvládám. A taky mi manželka samozřejmě žehlí.“

Máte  patnáctiletého syna Theodora. Vychováváte ho přísně, nebo jste tatínek – dobrák?
„My jsme byli vychováváni otcem docela přísně a nemyslím si, že je to špatné. Ta přísnost je potřeba, není dobré, když dítě roste jako dříví v lese. Třeba přítomnost mobilů ve třídě se zdůvodňovala tím, že děti na to mají právo. Tak to není. My dáváme dítěti mobil proto, abychom věděli, kde je, ale neexistuje, aby telefonoval nebo psal esemesky během hodiny. Já to teď taky řeším, protože po dvaceti letech zase učím na mezinárodní konzervatoři.“

Čím děláte radost synovi?
 „Spolehlivě funguje počítačová hra, to je číslo jedna. Mě počítačové hry minuly. Moji stejně staří kamarádi v tom jedou, já nevím, o co jde. Pro syna je to ovšem stoprocentní dárek.“

A čím uděláte stoprocentní radost manželce?
 „My jsme oba ve znamení Ryb, jsme přecitlivělí, ta stoprocentní radost tam nefunguje. Rád dělám neočekávanou radost. Přinesu neočekávaný dárek a nenápadně ho schovám, třeba pod polštář. Ideální je, když na to žena přijde sama. Kdysi jsem schoval boty do kuchyňské linky, už je to strašně dávno. Snad celý den trvalo, než žena konečně šla k těm hrncům. Najednou otevřela skříňku a tam boty. To zabere.“

Zákeřná epilepsie Poslední záchvat měl loni!

Dalibora už 15 let trápí epileptické záchvaty! Změnil proto jídelníček, sportuje a hlídá se… Přesto se záchvaty vrací.

Poprvé měl padoucnici v 29 letech, naposledy loni v květnu. Zrovna ve chvíli, kdy po roce od jiného záchvatu dostal zpět řidičák. Užil si ho jen 24 hodin! „Já jsem se i svezl, chtěl jsem si za odměnu koupit Mini Coopera, pro radost. Ale zase jsem měl záchvat a skončil v nemocnici,“ řekl loni Dalibor Aha!.
Papíry mu tedy znovu sebrali. A teď čeká herec na letošní jaro, jestli mu je vrátí zpět.

Co je epilepsie?
Epilepsie neboli padoucnice je záchvatové onemocnění mozku. Pacient během záchvatů může upadnout do bezvědomí, má křeče a nekoordinované pohyby.

Jak se Daliboru Gondíkovi líbí v rádiu a jaké má zážitky ze svých cest do zahraničí? To se dozvíte plné verzi rozhovoru v sobotním tištěném vydání deníku Aha!